Buddhové a buddhismus v Česku

   
Květoslav Minařík nejenom Nauku formuloval písemně, aby nemohla být ústním přenosem zkomolena, ale při jejím výkladu také zohlednil dnešní vyšší stupeň vzdělanosti lidstva a brilantně definoval mnoho poznatků z různých vědních oborů, a to zejména z psychologie. Snáze tedy můžeme odstranit největší zlo, kterým je dle buddhismu nevědomost.

Ač Mistr nikdy nestudoval, ba nedokončil ani základní školu (jak sám říká „naštěstí“ neboť nebyl ovlivněn bezpočtem v lepším případě polopravd, kterými jsme od dětství formováni) a pracoval jako pekař i dělník, jeho ničím neovlivněné poznání buddhy se zcela shoduje s pravdami o hmotném světě i transcendentnu, jak je známe např. z indických véd či mahájánského buddhismu. K tomu dodává, že tyto pravdy jsou vlastně věčné, ale musí být znovu a znovu nalézány, formulovány a oživovány, aby byly pochopitelné stále vyvíjejícímu se lidstvu.

Dnešnímu světu, přes nepřeberné množství informací jenž máme k dispozici, schází to podstatné - ucelený pohled na jsoucno jehož jsme součástí, respektive znalost našeho zařazení v rámci univerza. Zde platí, že co člověk, to názor a nebo lidé prostě neví, což se v důsledku nijak neliší. Mistr hovoří přímo o "strašlivé nevědomosti", která obecně panuje (jednou si posteskl, že si připadá jako mezi Křováky, což nevytrhli ani akademicky vzdělaní lidé domýšliví na své tituly, pro které většinou zůstal jenom "pekař").

Jak ale pravil Vznešený, "Buddha nemá žádný názor" (neboť zří Pravdu takovou, jaká je). V rozvoji poznání buddhové dospívají až do stádia, že pro ně již "není další poznatelné země", praví Mistr a k tomu dodává, že (na rozdíl od dokonalosti) "vědění nemá stupně, buď víte všechno nebo nevíte nic". 

Buddhové nám tedy přinášejí dokonalé vědění, které nelze objevit žádnými přístroji ani lidskou myslí ("Pravdy se nelze domyslet", říká k tomu Mistr), což je zapříčiněno jednak naším omezeným objemem a obsahem vědomí (Mistr např. uvádí, že "člověk nepochopí jakým způsobem Příroda tvoří" a přitom jsme tak hrdí na objevy v genetice), jednak jsme schopni myslet pouze v určitých pojmech (Mistr dává tento příměr: "Taky bych mohl mluvit z cesty a přesto bych měl pravdu").

Z mého pohledu nejzajímavější poznatky rozděluji tématicky do několika kapitol a podle svých znalostí přidávám i krátký komentář nebo dovětky. Nejlepší je však vlastní studium neboť každého osloví a inspiruje něco jiného.

                                   Struktura jsoucna.

Nejvyšší existující skutečností je absolutno, které je nepopsatelné a  nepochopitelné. Toto absolutno se z jistých důvodů čas od času zavlní a vzniká prvotní Nejvyšší kosmické Vědomí, které se sebeuvědoměním a dalším vyhraňováním a dělením postupně proměňuje ve všechny poznatelné jevy jsoucna.

Celkem takto vznikají tři kontinua (dharmakája, sambóghakája, nirmánakája) -  prázdnoty, utvářecích energií a  utvářeného hmotného světa, rozdělených do 31 sfér (dimenzí) bytí jakožto světů objektivních skutečností, které odpovídají jednotlivým stavům vědomí dosažitelných v osmi buddhistických pohrouženích neboli vnorech.

Nejnižšími sférami v této hierarchii jsou temná (bezduchá) prázdnota, mrtvá (mineralizovaná) hmota a naraka (pekla), z nichž za nejvyšší se považuje naše Země, která je zároveň i nejnižším (zvířecím) rájem. Nad námi jsou již šťastné sféry smyslových žádostí coby ráje nižší a vyšší, "kde vzniká jen málo bolestných reakcí", praví Mistr a dále rovněž nižší a vyšší nebe. Počítáno zdola čtrnáctou dimenzí je oblast Mahábrahma (Velkého Brahmy).

Nad jeho říší se rozkládají sféry transcendentní neboli nadsmyslové, jelikož je netvoří žádný z prvků, z nichž je složen náš vesmír - země, oheň, voda, vzduch a éter. Jde tedy o zcela jiné prostředí pro existenci, než-li je nám známé a proto zde hovoříme nikoli o životě s pro něj typickým vznikáním a zanikáním, ale o bytí, které není ničím podmíněné a proto je věčné.

I samotná Nauka je z tohoto důvodu přirovnávána k voru, který adepta přepraví na druhý břeh, ale s sebou si jej vzít nemůže. A odložit musí dokonce i tu dosaženou moudrost, která je pro nás vrcholem úsilí neboť se zde rozprostírá úplně jiný svět a "ten je kouzelný", praví Mistr.

O tomto transcendentním bytí poučuje Mudrc z kmene Šákjů Brahmu jménem Bako, který vlivem času již zapomněl, že nad jeho světem, který on považoval za nejvyšší, se rozprostírá světelný druh bytí, nad ním zářící druh bytí a nad ním mocný druh bytí (viz. Dvacet jedna řečí askety Gótama zvaného Buddha, Praha 1993) a připomíná Brahmovi, že na rozdíl od něj, on toto bytí vidí a zná a tím je mu vysoko nadřazen.

                                Buddhistické vnory.

Vstoupit do jednotlivých dimenzí lze praktickým úsilím meditačním skrze pohroužení neboli vnory (a to zejména vytvořením podmínek pro jejich vznik). Postupně je možno dosáhnout čtyř nižších vnorů, představujících jak stavy vědomí, tak i samostané světy prožitkových kategorií.

 Pokud adept v této fázi nezemře, musí jít dále a uskutečnit ještě čtyři vyšší vnory. V pátém zažije nekonečný prostor („stav, který ve starém Egyptě představoval sokolí bůh Hor – Pán nekonečného prostoru“, pravil buddha Josef), v šestém vnoru nekonečné vědomí, sedmý je zván říší docela ničeho a osmý je pak hranicí možného vnímání.

"Při těchto zkušenostech", praví Mistr, "zažije adept všechno štěstí, po kterém kdy toužil". Existuje ještě devátý vnor, který jóginové znají jako samádhi, kdy je denní vědomí zničeno a nastupuje vědomí extatické, kdy je zažíváno samotné absolutno, jakožto Jednota veškerenstva.

                                      Božská hra.

Může-li něco vzbudit nadšení, pak zajisté skutečnost, že vše existující je jen hrou Nejvyššího kosmického Vědomí. To dokládá Mistrův výrok, že „ani buddhové neznají svůj vlastní osud majíce v tomto ohledu zakrytého vnitřního zřece".

To je logicky možné pouze v případě, že onomu Svrchovanému (viz. Rámakrišnův výrok „aby se zrodilo božské, musí zemřít lidské a i to božské musí zemřít, aby se zrodilo Svrchované") záleží na tom, aby i pro tathagáty byla jejich cesta zajímavá, což by při znalosti vlastního osudu již samozřejmě nebyla. Existenci tohoto Svrchovaného potvrzuje i buddha Josef, který pravil, že „existuje Bezchybná Síla, která vede buddhy“.

 Tato líla (božská hra), jak uvádí indické duchovní prameny, je věčná a Mistr potvrzuje, že „ani buddhové minulosti, přítomnosti a budoucnosti něvědí, kdy to začalo a kdy to skončí“. Sám Buddha si v pohroužení vzpomenul "jen" na osm vzniků a zániků vesmírů, bytosti z nejvyšších sfér jich však mohou pamatovat 84 tisíc(!) a v této souvislosti bývá užíván termín mahákála, tj. Velký čas.

Motiv této líly Mistr objasňuje výrokem o „bezcílné duchovní jsoucnosti“. Je-li Nejvyšší kosmické Vědomí věčné, bez konkrétního cíle a bývá přirovnáváno k nekonečnému oceánu blaženosti (Mistr uvádí blaženosti „nadpomyslné“ nebo "pro člověka neúnosné“), pak jistě není důvod, proč si takto nekonečně dlouhou dobu nehrát. No a my se momentálně nacházíme v řádně přiostřené zápletce této božské hry (Rámakrišna odpovídá na dotaz, proč existuje zlo: „Aby se přiostřila zápletka“)…

                                      Kosmogonie.

Buddhové dokáží vysvětlit kosmos od A do Z nemaje záhad v žádném ohledu. Činí tak vlastním pozorováním, nikoliv pomocí byť sofistikovaných přístrojů. Mistr Květoslav k tomu říká: „Přepadl mi do nitra vesmír a od té doby jej vnímám jako svůj vnitřní objekt“.

Zdánlivě nekonečné kosmické rozměry je možno příslušným zmenšováním nebo zvětšováním relativizovat. Odhadem existuje sto miliard galaxií, což je i počet buněk lidského těla – a je po nekonečném vesmíru. Ostatně Mistr to také nadmiňuje, netvoří-li takto všechny galaxie dohromady vlastně jednu Superbytost ("objekt tak velký, že uniká všem pozorovacím možnostem", říká Mistr). Sice uvádí, že "to čtenáře nemusí zajímat" (takže o to více nás to zajímá), ale víme, že právě takto indická mytologie zobrazuje Mahávišnua ležícího v transcendentní Prázdnotě na hadu Šéšovi a z pórů jeho božského těla vystupují jednotlivé vesmíry (galaxie?)...

Jak praví Mistr: "Višnu, to už  je opravdu velký Pán". Bývá také nazýván Íšvarou, tj. Svrchovaným Pánem vesmíru a jeho Udržovatelem, což jako avatár Krišna potvrzuje v Bhagavadgítě: "Ač nemusím, jsem neustále činný ve všech třech světech. Kdybych přestal být činný jen na okamžik, vesmír by zanikl a všechny bytosti by propadly zkáze".

Buddha Květoslav také uvádí pro nás zásadní věc, která nám k tomuto božstvu (pokládanému za ryze indické) pomůže najít správný vztah - to Višnu nám dává a umožňuje to, co máme u sebe za jedinečné a nejdražší - individuální vědomí sama sebe.

Vesmíry pak tvoří Brahmové - Bohové Stvořitelé a to, jak uvádí i Bible, Slovem a tím je AUM. Dokonce, praví Mistr, "Brahmové jsou touto činností tak zaujati, že neumí nic jiného, pouze tvořit. Což je zaměstnání dosti pochybné“, podotýká k tomu. Proto třeba v Indii, oproti Šivovi a Višnuovi, je Brahmovi zasvěceno jen velmi málo chrámů…

Mnoho by zde získali astronomové a astrofyzikové neboť jejich teorie jsou někdy mylné. Vesmír nevznikl Velkým třeskem, ale „byl hotový ihned jako gigantický krystal“, pravil buddha Josef. Můžeme si dovodit, že tedy vše bylo jaksi na svých místech a impulzem se rozzářilo, aby to po eónech let zase zhaslo (Brahmův den jakožto období projevu a Brahmova noc coby období neprojevu).

Z toho vyplývá, že náš vesmír se nerozpíná a tedy také neexistuje tzv. úniková rychlost galaxií. Nad krkolomností teorie, že by se některé galaxie měly pohybovat téměř rychlostí světla, podotýká Mistr: „Jedná se o optický klam“. Jsem pouze laik, ale jelikož se mají nejrychleji pohybovat nejvzdálenější galaxie, hledal bych příčinu třeba v rotaci (když už všechno rotuje) onoho gigantického krystalu - vesmíru ("pole, v kterém plavou všechny galaxie", říká Mistr), kdy objekty nejdále od středu ležící by takto mohly působit. Ale to je na odbornících.

Mistr rovněž potvrzuje informaci z véd, cože se vlastně rozkládá za naším vesmírem - je to mnohem větší vesmír transcendentní, který je dokonalý a Mistr praví doslova: „Brahmové tvoří jen jeho ubohé kopie!“ Jas tohoto dokonalého transcendentního vesmíru se nám vizuálně (naštěstí) jeví jako temnota – a díky tomu si můžeme vychutnat  řádově nižší světlo našich hvězd.

Mistr také uvádí popis, jak může vypadat takové "nižší" transcendentní bytí: "Při zániku kosmu se většina tvorů zrodí mezi bohy abhasara ( tj. nad sférou, odkud se rekrutují Mahábrahmové, uvádí jinde). Asi proto, že byli očištěni utrpením a hrůzami posledních dnů světa. V této sféře žijí pouze v radosti, putují  od systému k systému a žijí nezměrnou dobu" (mezitím se vystřídá několik Velkých Brahmů).

                                   Exoterrární život.

Ve shodě s poznatky véd uvádí Mistr, že „vesmír je velice hustě a beze zbytku osídlen“. Nejblíže nám podobný život je přitom dle jeho sdělení hned vedle nás na Venuši(!) (doslova praví „život ne nepodobný tomu na Zemi").

V této souvislosti přichází z jeho strany varování: „Kdyby lidé věděli, co se skrývá v hlubinách kosmu, seděli by pěkně tiše na Zemi“. Jak by takový nežádoucí kontakt s jinými druhy třeba mohl vypadat, uvádí jinde: „Kdysi pradávno žily na Zemi odporné bytosti živící se lidskou bolestí“. Existují pro nás tedy horší a děsivější predátoři, něž-li nějaký filmový Vetřelec. My ale zatím optimisticky do vesmíru voláme, kde přesně bydlíme a jací jsme (jak chutní jsme?). Podobně Mistr hovoří o božstvech - to že jsou silná (a proto božstva) neznamená automaticky, že jsou také dobrá.

Tak jako v jiných oblastech i zde se hraje komedie, kdy vědci z NASA opatrně připouštějí možnost existence bakteriálního života na jiných planetách a velmoci mezitím v nejpřísnějším utajení kolaborují s některými mimozemskými druhy nižšího řádu v úsilí o získání strategických technologií (viz. Ushrs-Pha: Úvod do metafyziky a esoteriky Indie, Plzeň 1995 - k tomuto autoru podotýkám, že se k němu vyjádřil buddha Josef s tím, že jej vede "velmi moudrá bytost" - jeho duchovní guru).

Naše přežití by bylo krajně nejisté, pokud bychom ztratili neviditelnou, ale účinnou duchovní ochranu (k čemuž nás vede konzumní materialismus), kterou Mistr popisuje jako „zeď v neviditelnu vůkol lidstva“, které je podle jeho slov "jako celek tou nejmenší figurkou na pláni univerza“ (zde se přímo vnucuje srovnání s Tolkienovou trilogií Pán prstenů, kdy si maličcí hobiti z Kraje v klidu pokuřují a popíjejí a ničehož nevědí o strašlivém Zlu a nemají ponětí o silách Dobra, které za ně bojují a se obětují).

                                        Involuce.

Darvinismus, praví Mistr, postihuje jenom část skutečnosti, evoluci. V případě člověka však jde vývoj opačným směrem a hovoří zde o involuci.

První lidé se na Zemi zjevili, jako typy spíše duchovité, již více než před miliardou(!) let. Přišli, respektive klesli sem odněkud z rájů a nějakou dobu byli schopni se pohybovat  v obou dimenzích. Pak vlivem prostředí jejich těla začala hutnět a časem se na všechno zapomnělo.

Archetypem člověka se tak stala bytost známá jako Adam Kadmon. Mistr zde potvrzuje pravdivost legend o prvotních obřích lidech, kteří byli pro staré Řeky Titány a u Židů známí jako Nephilim (dle legend jsou např. dvě obří těla "starých" uložena ve Lhase pod Potalou z doby, kdy Tibet byl ještě přímořským letoviskem, aby se vlivem kataklyzmatu během několika dní stal střechou světa).

Všichni vesměs bez problémů přijímáme, že kdysi existovali  dinosauři velcí jako patrové domy ba celé bloky domů, kdy nějtěžší z nich tzv. sauropodi vážili i více než 100(!) tun, z kterých se vlivem evolučních procesů stala např. dnešní drůbež. 

Těžko už prolomitelným tabu však je, že naši prapředkové zprvu, jak uvádí Mistr, dorůstali až 12(!) metrů výšky, aby se pak zmenšili na 8 a 4, až nynější vzrůst většinou nepřesahující 2 metry. Nálezy těchto gigantů jsou prostě kulturním šokem silně bořícím naše křehké sebevědomí. Přesto jsem si dovolil z internetu stáhnout příslušné foto...  Zde je také vysvětlení, proč si staří Egypťané i Řekové dávali tolik námahy a budovali obří chrámy pro svá obrovitá božstva – dělali je prostě v jejich životní velikosti.

 Pro zajímavost pro ty, kteří se archeologií až tak nezabývají, připojuji ještě obrázek jednoho z gigantických monolitů, ze kterých byla vybudována známá terasa v libanonském Baalbeku. Té těžko říci jinak, než-li kyklopská stavba a nad jejím stářím visí mnoho otazníků. Ani archeologům není dobře při představě, že by se lidé našeho vzrůstu vůbec pokusili hnout s takovýmito monstry o váze i přes 1000(!) tun (největší monolit má 1200 tun, takže při zatížení 100 kg na osobu by jej muselo táhnout 12 000 lidí) a usadit je na sedmimetrové převýšení terénu s přesností, že mezi nimi neprostrčíte žiletku, nemluvě o opracování samotném (oficiálně tvůrcům megalitů i stavitelům pyramid přiznáváme toliko kamenné a v lepším případě měděné nástroje - které se ale nenašly. Měď je ovšem měkká...).

Nemáme tušení, které etnikum bylo před tisíciletími natolik vyspělé, že vystavělo takovýto monument a navíc zcela schází motiv pro takovou nesmírnou námahu, jelikož jde v podstatě o architektonickou banalitu - terasu bez větší estetické hodnoty a zjevného smyslu, ježto chrám na ní vznikl až mnohem později.

Stejně tak degeneroval člověk i co délky života. Mistr uvádí, že zprvu se "staří" (kteří "v klidu žili a v klidu umírali") dožívali 84 000 let a podotýká, že je to výhoda pouze relativní, pakliže je na všechno dost času a lidé tehdy dospívali, když jim bylo 5000 let... Bibličtí  Noe a Metuzalém jsou ještě uváděni jako poslední z dlouhověkých (další pak např. v čínských pramenech), kteří už ale žili relativně krátce – „pouhých“ 800 let.

A tak od doby příchodu našich prapředků na Zemi zde vniklo bezpočet rozličných a podivuhodných civilizací, o většině z nichž dnes nemáme ani potuchy a jak pravil buddha Josef, „mnohá jsou tajemství lidského rodu“.

Na různých archeologických nálezech skutečně vidíme, že kultura a vědění se až tak nevyvíjejí, jako jsou spíše předávány coby pochodeň civilizačních znalostí a dovedností z hlubin dávnověku.  Celou soudobou koncepci dějin např. zcela rozbíjí komplex v tureckém Göbekli Tepe (viz. http://www.gobeklitepe.estranky.cz/), datovaný na zhruba 10 tisíc let př.n.l., jiné nálezy byly zatím vědou "statečně" ignorovány (jak Mistrovi pravil jeden vědecký pracovník "protože by to věc příliš komplikovalo").

Poslední z těchto velkých starých kultur byla legendární Atlantida, které je naše bílá rasa dědicem, a to i tím karmickým - znovu jako tehdy stojíme na prahu úplného zničení.

Před dvanácti tisíci lety prošla Země velikým kataklyzmatem, které během jediného dne smetlo tehdejší vyspělé civilizace (nejčastěji se uvádí Atlantida, Lemurie, Hyperborea a Mu). Došlo k vychýlení doposud k ekliptice kolmé zemské osy a počala její precese a s tím i čtyři roční období, což vedlo k nutnosti vzniku zemědělství a zavedení solárních kalendářů namísto lunárních.

Starý svět náhle zmizel a stal se legendou a střípky uchovaného vědění daly vzniknout novým civilizacím, a to zejména v Egyptě a Mezopotámii, kde dle legendy po potopě "připlouvá" bohyně Inanna, pozdější Ištar a "přináší tabulky veškerého vědění" (což je očividně dosti nebožský příchod a zdroj informací podobně, jako by např. Jahve "přijel" a předal svému lidu periodickou tabulku prvků).

K této precesi zemské osy o které staří Egypťané věřili, že je pouze dočasná a že ji bohové znovu vyrovnají, praví Mistr, že při přesném výpočtu kritického místa lze tuto zemskou osu vyrovnat nepatrnou silou, doslova prstem.

Bylo-li příčinou tohoto vychýlení blízko prolétající kosmické těleso nebo nezodpovědný fyzikální experiment atlantských vědců s antihmotou, jak naznačoval buddha Josef (a v případě švýcarského CERNu je to stejné), není podstatné. Tehdejší svět zatopila voda z vylitých oceánů a moří a zcela se změnila hydro i termodynamika Země.

Atlantida jako kontinent rozkládající se mezi Evropou a Amerikou zmizel pod hladinou oceánu, která od té doby neustále stoupá (o 100-150 metrů!), takže se jedná o pokračující proces (doporučuji shlédnout obrysy kontinentů zatopené mořem na Google Earth, je tam krásně vidět mnoho zajímavostí, např. čemu se kdysi říkalo Mahábharáta - Velká Indie nebo původní velikost Řecka z kterého zbyly jenom "holé kosti", jak vyprávěli egyptští kněží Solónovi, jenž tyto poznatky sdělil svému žáku Platónovi).

Mistr přímo uvádí, že Dokonalá Nauka kterou znovuobjevil, je oním bájným „ztraceným pokladem Atlantidy“ (zasvěcenci byli tedy schopní přenést své tělo i s duševní výbavou do jiných dimenzí). Pokladem, který nám umožňuje návrat domů, do transcendentna.

                              Příčiny úpadku lidstva.

 Jak Mistr osvětluje, na počátku sestupné linie člověka je zvětšující se jeho zájem o vnější prostředí, který v určitém bodě převáží nad nazíráním do svého  světelného, blaženého, božského a vševědoucího nitra (o tzv. vyšším já praví Mistr, že „to se nikdy nemýlí“ – tu zkušenost snad máme všichni, že tichý hlas v nitru řekne jak to je nebo co se stane a vždycky má pravdu, i když jej většinou ke své škodě ignorujeme).

Tento sestup probíhá permanentně v těchto tendencích: „Jestliže náplň vědomí tvoří toliko vjemy hmotné přírody, pokrývá se vědomí jakousi temnotou, nepoznáním. V takovém případě se pozorování stává více a více závislým na smyslových postřezích, což přivodí ztrátu správných inspirací a intuice. Nakonec se usídlí ve vědomí lhostejnost k vyššímu způsobu života a tím de facto i ke stavu, který se vykazuje bezstarostností a samovolně vystupujícími radostmi. Potom zbude zájem pouze o hmotné věci a to člověka zatíží psychicky tak, že se stane nevrlým, sobeckým a nevlídným. Tyto duševní sklony v něm pak vzbudí sklony k ubližování. Ubližování zase tvoří zlou karmu a vůbec je semenem všeho zla na světě“ (K.M.: Světlo géniů, Praha 1991).

Linie sestupu je tedy tato: rozptýlenost (do okolního světa)

- z toho vzniká nevědomost

- z toho vzniká vyhraněné jáství

- z toho vzniká sobectví

- z toho vzniká ubližování a veškeré zlo.

Linie vzestupu je pak zřejmá: vyznavači buddhismu se mají zříkat ubližování v každé formě (skutkem, myšlenkou i pocitem a nejde-li to hned, alespoň se o to snažit)

- přát dobro všem bytostem (metta volané do srdce, nikoli ven do světa), čímž časem přestanou být sobeckými

- čímž se odosobní, čili zabijí své já – ve skutečnosti ale pouze svou nižší přirozenost, která je příčinou všech našich problémů a utrpení a „té opravdu není třeba litovat“, praví Mistr a dodává: „Zničením tohoto já se rozšíří uvědomování až za hranice vlastního těla a člověk později sebe identifikuje jako vědomí jsoucnosti veškerenstva“

- čímž se odstraní temný zákryt z jejich duše a přestanou být nevědomí

- čímž nebudou již rozptýlení

- a takto se proti proudu degenerace vrátí do původního stavu blaženosti bytostí karmicky mladých, jejichž přirozeným stavem jsou samovolně vystupující radosti a bezstarostnost (a odtud výše).

                               Budoucnost lidstva.

Je to možná překvapivé, ale budoucnost lidského rodu na Zemi neleží. Je to zvířecí ráj, který kdysi pradávno naši prapředkové osídlili a zvířatům zabrali. Budou tak zklamání jak masožravci, tak vegetariáni i ti vegani neboť Mistr praví doslova: „Ani to rajské ovoce není určeno pro člověka“. Náš skutečný domov je prostě jinde a "pobyt ve hmotném prostředí nám nedělá dobře", řekl k tomu buddha Josef. Dříve nebo později budeme odsud vzati, "země se zatřese a člověka na Zemi vystřídá jiný živočišný druh", praví Mistr.

Rmoutit se nad tím ale není potřeba. Povahou sansarického života je nestálost, utrpení, nevyhnutelný zánik všeho stvořeného a Mistr praví, že "člověk nikdy nebude pánem této hry, pouze její obětí" (a za těchto podmínek ji tedy nemá smysl hrát).

Pravda o našem původu je skvělejší, než co mohou nabídnout smyslové ráje nižší i vyšší, ba dokonce i ta různá nebe (kde ostatně "dlouhodobý pobyt jednoho taky dokáže pěkně otrávit", praví Mistr).  Pravým domovem člověka je sféra živých buddhů – nirmánakája  a „tam se také navrátí ta část lidstva, která není duchovně zdegenerovaná“ , říká Mistr.

A tento příslib z úst vtěleného Višnua  můžeme považovat za příslib spásy lidského rodu. Tuto sféru (tzv. třetí tělo buddhovo) popisuje K.M. jako věčný (nepodmíněný) a překrásný ráj, který je však dokonalý, beze stopy hniloby a zmaru, která jinak zachvacuje všechno stvořené. A Mistr  vždy zdůrazňuje - stojí to za to.

                                         Závěr.

Toto je pouze nepatrný zlomek z nikde nevyčtených a nevyspekulovaných poznatků, které nám Mistr přinesl a vlastní studium Jeho mimořádného díla vás může obohatit tisícinásobně.

Nicméně, stejně jako apoštolové kdysi konstatovali, že některé podivuhodné informace, které jim Ježíš zjevil, nebudou moci být zveřejněny, pak i v tomto případě nelze dosud s ohledem na společenské a náboženské klima o všem otevřeně psát a hovořit neboť Mistr praví: "Středověk ještě neskončil". A jako vždy má pravdu neboť On Pravdou jest.

Květoslav Minařík a Josef Studený jako velicí bódhistattvové a buddhové neúnavně pracovali na zlepšení osudu nás všech zaváděním nových  tendencí v neviditelné oblasti, kterou Mistr nazývá říší příčin a v této souvislosti říká, že "v osudech světa není žádných nahodilostí". Společně provedou lidstvo nynějším údolím temnot do Nového věku a nastolí spravedlivější řád. Proto jim patří náš nehynoucí dík.

 NECHŤ JSOU ŠŤASTNY VŠECHNY BYTOSTI !