Každá pravá nauka, uvádí Mistr, začíná své adepty nejprve mravně zušlechťovat, než-li jim ukáže cestu k získání poznání a s tím související moci.

Přítel Zdeněk J. pro naše stránky zpracoval nejdůležitější Květoslavovy odkazy, které by Jeho Obec, ať již jde o následovníky našeho gurua Josefa Studeného nebo rakouskou větev Romana Mandyse, či jiné odnože, měly coby morální hledisko navždy spojovat.

A tedy, kdo to s mystikou myslíš doopravdy, začni studiem těchto předpisů. Je to stejné, jako v autoškole. Chceš-li bezpečně ujet alespoň pár metrů k nejbližší křižovatce, pokus se nejprve osvojit si ony zákazy a příkazy a snaž se pochopit jejich hluboký a logický smysl. Uvědom si, že jinak to dělat nejde neboť zákonitě dojde ke kolizi a to někdy i dříve, než-li se odlepíš od krajnice Cesty...

MRAVNÍ PŘIKÁZÁNÍ

(Květoslav Minařík: Cesta k dokonalosti, str. 55-56)

Jógická nauka formuluje mravní přikázání takto:

* neničit úmyslně životy

* neubližovat nikomu ani činy, ani myšlenkami, ani pocity

* nelhat ani sobě, ani jiným  (je lépe mlčet než lhát)

* nezcizovat nikomu nic žádným způsobem (rukama ani myslí)

* nežít pudově

   Výsledkem tohoto umravnění je: 

   1. vytvoří se podmínky k odvrácení případného nebezpečí ztráty života násilím

   2. odvrátí se případné nepřátelství

   3. rozvine se moc pravdy

   4. vzniknou příznivé existenční podmínky

   5. bude dosaženo vykoupení ze sféry trpících bytostí

   Logické důvody pro získání těchto výsledků jsou:

* Neničením životů se vytváří ochranná atmosféra duchovní povahy, která sama zabraňuje jiným bytostem, aby pojaly

   myšlenku ničit nebo zabít toho, kdo také životy neničí.

* Neubližováním přestává člověk probouzet v jiných lidech reakce nepřátelské povahy.

* Pravdomluvností se vytváří soulad mezi slovem, myšlenkou a představou, což vede k pravému poznání sebe sama a

   k síle slova. Touto silou se stane skutkem to, co bylo vyjádřeno.

* Když člověk nekrade, získá důvěru jiných lidí, takže ho přestanou duchovně střežit a zabraňovat mu v tom, aby

   získal majetek.

* Potlačením pudů začne být jednání určováno zřeteli, které vedou vysoko nad sféru povšechných rozporů.

Všechny tyto výsledky se dostavují jako přirozené osudové dispozice člověka, který se drží těchto mravních zásad. Tato skutečnost mate dekadentní filozofy jógy, kteří se nesprávným způsobem snaží obhájit svůj pochybný životní styl. Mezi mystiky je těchto „filozofů“ nesmírný počet. Stejně jako světským moralistům daří se i jim prosazovat ve světě své názory jako správné měřítko pro mravnost, respektive pro světový názor. Proto u nich upadá morálka a dostavuje se za to trest v podobě zhoršujících se podmínek společenského soužití.

Zevní výsledky mravnosti a nemravnosti jsou ve zcela logických a přirozených vztazích. Účelem morálky, kterou stanovily duchovní nauky, není poskytnout člověku prožívání nesčetných zázraků. Její cíle jsou mnohem prostší, ale zato významnější než zázraky. Mají harmonizovat celé žití člověka a vytvořit mu takový osud, aby mohl žít v klidu, který je největším štěstím. Nejlépe to poznává ten, kdo se zmítá v bouři boje, v němž prohrává. Cíle této morálky mají přirozeným způsobem zlepšit jeho osud a dát mu jeho spokojenost a s ní spojený snadný rozvoj duševních kvalit a schopností. A to je mnohem cennější než zázraky, při nichž je člověk vzrušen a zůstává vnitřně rozerván.

MORÁLNÍ PŘEDPISY

(Květoslav Minařík: Přímá stezka, str. 177-199)

Než budu mluvit o morálních povinnostech, jež člověku ukládá každá mystická nauka, musím se zmínit, proč zde jsou. Duchovní růst, který je závislý na duševních stavech snadno ovlivnitelných koncentrací, se na morálních snahách a úsilí nezdá být přímo závislý.

To vysvítá z účinné síly koncentrace, která vylučuje každou myšlenku i představu, ať náleží třeba i nejsvětější lidskosti. Přesto se žádné hodnotné náboženství ani duchovní směr morálním zřetelům nevyhnuly. Naopak je kladly do popředí, jak vysvítá z učení Ježíšova i z pravých směrů esoterického školení. Rádžajóga, v níž se setkáváme s morálními povinnostmi v částech zvaných jama a nijama, dokonce říká, že bez nich není duchovního pokroku.

Ponecháme stranou všechna tvrzení, která zdůrazňují, že je nezbytné, aby se člověk držel morálních povinností; jejich důrazné doporučování mnohdy vede k ulpění na tradici a toto ulpění samo napovídá, že unikl smysl a hlavně účel žádaného umravnění. Je-li nutno něco dělat, je třeba vědět, proč je to třeba dělat. Je třeba znát účel a není směrodatné, jestli nutnost určitého počinu zdůrazňuje nějaká autorita. Zvláště chápe-li člověk stav dokonalosti jako oproštění od pocitových změn, jimiž je zmítána jeho niterná přirozenost, nemůže v morálních povinnostech najít nic, proč by bylo nutné jich dbát.

Všechno konání však má svůj účel, pohlížíme-li na to ze stavu individualizovaného života, stejně jako je to z hlediska univerzálního života bezúčelné. Člověk jako individualizovaný tvor, jakým se alespoň snaží a zdá být, najde v morálních povinnostech účel, přihlédne-li k tomu, čím a v čem žije.

Žije-li city, nápady a myšlenkami nebo pudy, vášněmi apod., žije individuálně a má také individuální vztahy ke každé věci a události. Proto nemůže poznat pravdu, jíž rozumíme stejné chápání určité konkrétní situace nebo stavu alespoň většinou lidí, ne-li všemi.

Účelem morálních povinností, které duchovní nauky předpisují, je upravovat všechny duševní projevy člověka a dopomoci mu k poznání dalších, jiných skutečností než těch, ve kterých se může pohybovat v závislosti na svých názorech. Na vysvětlení toho, co míním skutečnostmi člověku názorově známými a skutečnostmi dalšími: subjektivní prožívání, jež jiní lidé v nás jakožto v jedincích nemohou zachytit nebo si je představit, je určitá, ale individuální skutečnost. Skutečnosti vyvolávající stejné dojmy, postřehy a zkušenosti u velkého počtu lidí, jsou jiné, širší, ale přece jen také omezené nebo subjektivní. Oba tyto druhy skutečností jsou však z vyššího hlediska vzhledem k jedinci stejně reálné, neboť zprostředkují věcné životní zkušenosti v bytostném světě.

Není třeba věřit, že radost nebo utrpení nejsou objektivní, protože vyvolávají jen stavy, které jsou "subjektivní prožívání". Tímto názorem však nepotlačíme jejich reálnou povahu v individuálním smyslu, která zřejmě vyplývá z toho, že každý člověk může zažít radostné i bolestné stavy. To je všeobecně známo. Zrovna tak se vírou nebo názorem neruší reálná povaha obecně uznané skutečnosti, totiž hmotného světa, když některý člověk poznává, že je tento svět klam. Záleží na jeho rozumu, který ho může poučit, že je subjektivní prožívání významné jen individuálně, a že je proto třeba je neuznat jako skutečnost. Když toto poznáme, staneme se ideální autoritou v úsudcích a vědeckých důkazech o povaze skutečnosti. Jinak se můžeme vždycky zmýlit.

Aby byl člověk schopen neuznat vlastní subjektivní prožívání jako skutečnost, musí mít obrovskou sílu vůle a také musí být vybaven vírou a necitelností k sobě. To jsou vlastnosti, které může vypěstovat mystickou praxí, jaká se nezakládá na metafyzických spekulacích, hrách s obrazotvorností, na víře v něco, co si vlastní životní zkušeností nemůžeme ověřit, na úvahách o tom, co jsme sami nepoznali, a na přemýšlení o jevech diferencované jsoucnosti. Takovouto ukázněnost však nenajdeme u světských autorit, jež nyní předkládají veřejnosti vědecká fakta a tím ovlivňují veřejné mínění. Proto se právem můžeme domnívat, že ani objektivní nebo vědecká fakta nejsou pro obecného člověka jako životní směrnice směrodatná ; je také při nejmenším problematické, zda může dosáhnout vnitřní vyrovnanosti a vědění tím, že je přijme.

Proto tedy nesmíme dělat závěry na základě tvrzení vědeckých nebo náboženských autorit, jestliže jejich tvrzení není přesvědčivě podloženo životními zkušenostmi mnohých jedinců. Musíme mít na paměti, že i vědecké pravdy jsou konvenční, že jsou ovlivňovány ve většině případů předsudky a osobitým přesvědčením vědců o stavu věci a že tudíž mohou vést místo k dobru a štěstí právě ke zlu a neštěstí. Nemůžeme přece uznat za absolutní pravdu vše, co bylo vědecky zjištěno, jestliže některý vědec praví, že zákony, které nebyly mechanicky vědecky dokázány a o něž se opírají esoterické nauky, nelze brát v úvahu proto, že by to zbytečně věc komplikovalo. Takovéto nevědecké zdůvodnění, kterým měla být vyvrácena existence vnitřní síly, jíž je tzv. kosmický éter, jsem našel ve spisech jednoho vědce. Podle něho není tohoto prvku třeba pro gravitaci, a proto prý neexistuje. To je zcela nevědecké zamítání toho, co se zatím nepodařilo prokázat. Kdybychom však měli usuzovat všichni tak jako on, pak bychom nedospěli ani o krok dál jak s technikou a fyzikou, tak s mravním pojetím výchovy. Dodnes bychom museli uznávat jen starý geocentrický názor, neboť až dosud nebyla poznána podstata oné gravitační síly, která dovoluje, aby země byla kulatá a přece z ní nespadli ti, kdo právě chodí „hlavou dolů“.

Víme například, že subjektivní podněty, které podléhají neprozkoumaným psychicko-fyzikálním zákonům, ovlivňují veškeré závěry člověka, určují soustavu společenského života a subjektivní hodnocení smyslových vjemů. Tím se subjektivní skutečnost stává reálnou, i když se nezakládá na obecné zkušenosti. Proto je nesmyslné dělat jakékoli závěry ze zkušeností s vlastním umravněním, jehož zásady by podle názoru toho, kdo je získal, měli přijmout všichni lidé. Tedy i ti, kteří neuznávají vnitřní jsoucno, protože o ně dosud žádným způsobem nezavadili, kteří se až dosud cele upínají k zevnímu a hmatatelnému světu a jimž se vnitřní dění až dosud nestalo problémem.

Po tomto odbočení je nutno, abych se vrátil k účelu morálních povinností. Jestliže mají morální povinnosti člověka vést od skutečností individuálních ke skutečnostem univerzálním, pak z toho vysvítá, že je tu činěn tlak na uvědomování si sebe jako individuálního já, které má fakticky zemřít. Usmrcením individuálního já, správně nižší osobnosti, se rozumí mystická smrt. Mystickou smrtí, neboli smrtí osobnosti, právě umírá citovost, vášnivost, touhy, bezděčné přemýšlení o způsobu jak získat světské blaho a jiné samovolné duševní projevy. A tato smrt vede k obrození, ve kterém bude přeorientována činnost duševních složek. Potom bude člověk schopen vysvětlovat vnitřní život na širší základně, než je osobní hledisko. Přeorientování nenastane bez přidržování se morálních směrnic stanovených jógou.Jako individua žijeme v prvé řadě fyzický život. K němu bezděčně vztahujeme celý život citový i rozumový. Proto nelze toto hmotařství řešit takovými prostředky, jako je například vlažné upětí mysli na Boha, abstraktní představy nebo slabá koncentrace.

Vždycky tu musí být duševní snaha v součinnosti s přímým zásahem, jenž se odehrává na úrovni skutků. Názorněji nám to vysvětlí příklad. Pokládáte-li kouření za zlozvyk a snažíte se ho proto zanechat, nestačí vám k tomu důvěra v Boha, modlitby, myšlenková negace nebo opačné představy. Musíte si je odříci přímo, musíte je postupně vynechávat, přemoci touhu po něm, zapomenout na ně a pak dospějete k výsledku - zanecháte kouření vůbec. A tak tomu je i s mystickým úsilím. Musíte-li ze svého jednání a života vyloučit zásahy své nižší přirozenosti, která je nejživotnější překážkou na cestě k uskutečnění ideálu dokonalosti, musíte do této záležitosti zasáhnout přímo, čili zachovávat morální příkazy, předepsané mystickou naukou. Žije-li člověk tak, že podléhá vášním, citům, pudům, tužbám a jiným vzdutím nižšího já, vybíjí životní sílu chaotickým napětím své duševní přirozenosti. Jeho nitro se stává pekelnou řekou žádostivosti, která vrhá užitečnou duševní sílu do vnějšího světa, a proto ji transformuje v obecně známé psychické projevy, které jsou příčinou jednostrannosti a nevědomosti.

Hned se projeví jako cit lásky a hned zase jako odpor nebo chtíč, jen aby se to, co nazýváme duše, nemohlo uklidnit a nemělo tudíž možnost zažít pravou skutečnost, která není závislá na subjektivním prožívání. A právě morální příkazy mají všechno bouřlivé niterné napětí uklidnit a tím přivést k projevu jemné a očištěné psychické složky, které nejsou ovlivněny předsudky; z těchto složek jsou nejvíce rozhodující zejména zrak a hmat. Když chce člověk získat důkazy o reálnosti nebo bezpodstatnosti toho, co pozoruje, opírá se především o tyto smysly.

Nesmíte si myslet, že důkazy, které získáváme viděním a dotyky, jsou subjektivní, tedy abstraktní. Pokládám-li něco za skutečnost, nejdříve se přesvědčím, může-li to vyvolat týž dojem u jiných nezaujatých lidí, a kromě toho neprozradím předem podrobnosti vlastního dojmu. To znamená: řeknu-li někomu, že Bůh existuje, neřeknu mu, jaký je, ale objasním mu metodu, jejíž pomocí jej lze poznat. Tuto metodu musím však předem vyzkoušet a přesvědčit se tak, že nerozněcuje obrazotvornost, nezpůsobuje bezpodstatnou změnu názorů a nepodněcuje ke spekulacím. Když jsem zjistil, že onen člověk poznal Boha, a když se jeho poznatky shodují s mými a jsem si jist, že metoda neovlivňovala jeho názory ani nerozněcovala jeho obrazotvornost, mohu se domnívat, že Bůh existuje. Ale je důkazem jen pro mne, poněvadž ani zkušenost dvou lidí nemůže být důkazem existence něčeho v univerzálním měřítku. Teprve když vidím, že při stejném postupu a bez předsudků získalo tuto zkušenost mnoho lidí, pak ji mohu pokládat za zkušenost objektivní nebo univerzální, i když to ještě nepotvrdí několik opozdilců, zabředlých do své zabedněnosti, protože jim to není hmatatelné. Své úsudky nechci zakládat na hypotézách, ale také nechci popírat smysly dokázanou skutečnost, jejíž existenci mi potvrdili i jiní objektivně usuzující lidé. Chci v ni věřit, zvláště když vím, že při její identifikaci v žádném případě nebyla součinná jejich obrazotvornost a názory podepřené pochybným osobním přesvědčením. Zásahy těchto faktorů lze vždycky zjistit při celkem nepatrné objektivnosti. Řekne-li někdo "Bůh existuje, protože jsem ho viděl" a jeho popis Boha neodpovídá rozumným důvodům nebo nemohou-li jeho zkušenosti být nijak uvedeny ve vztah s nějakou dřívější zkušeností jiných lidí, nevěřím mu, nebo ho dokonce pokládám za oběť vlastní obrazotvornosti. Přijde-li však Rámakrišna a řekne: „Zrovna tak jako tebe vidím Boha, jenomže o mnoho jasněji a mohu ti Ho ukázat,G* “,  dává to víc důvěry, zvláště ukáže-li mi ho, aniž působil na mou vůli. To mohu zjistit podle toho, mohu-li se při spatření na Boha uvědomovat a kontrolovat. Když se potom mohu přesvědčit, že tento Bůh má nějaké vztahy k reálnému světu, když s ním mohu mluvit, dotýkat se Ho a tázat se Ho v určitých svých záležitostech na radu, opravdu mi nezbývá než uznat, že existuje. Nemusím snad dokládat, že Bůh, jehož se mohu dotýkat, mluvit s ním a vidět Ho, tedy Bůh více méně individualizovaný, není onen domnělý osobní, ale všemohoucí Bůh, o jehož existenci nás poučují církve. Individualizovaný tvor nemůže mít univerzální schopnosti.

Ale žádné rozumné důvody nepřekáží lidské nevědomosti, aby připouštěla různé protichůdnosti a nelogické vztahy. A právě z toho se nutně musí vyvíjet abstraktní metafyzika, která je daleka každé možnosti najít věcné důvody, jež by se uplatnily i v náboženských zkušenostech.V esoterním smyslu je účelem morálních povinností, aby jimi člověk upravil svůj duševní život. Žák mystiky, jenž by jich nedbal a výhradně se věnoval meditačním nebo koncentračním cvičením, neovládne činnost citů, myšlenek a představ, zvýšenou těmito cvičeními. Tato činnost zvýrazňuje astrální sféru a astrální tělo. Výsledkem zmohutnění těchto astrálních skutečností bude, že bude moci tyto sféry vnímat téměř hmatatelně. Proto upadne do strachu a zmatku, začne víc podléhat vnitřním podnětům a jeho duševní svoboda tím bude ještě víc omezena.

Jestliže se žák přidržuje morálních povinností, je nucen ovládat neznámé a nepříznivé niterné podněty i činnost některých duševních složek. To posiluje jeho vůli, duševní stabilitu a odporovou sílu. Za nějaký čas dospěje jednáním, usměrňovaným morálními povinnostmi k tomu, že bude schopen vzdorovat změnám nálady, z čehož pramení duševní klid. Z tohoto klidu se vyvíjí schopnost postřehovat podstatu nebo lépe pravou skutečnost všeho. Za této situace dochází k duchovnímu růstu a žák nabývá osvobozujícího vědění. Je třeba chápat pravý účel mystické praxe, aby mohly být oceněny výsledky, kterých člověk dosahuje tím, že jedná v souhlasu s morálními přikázáními.

Je třeba sestoupit ze sféry bezpodstatných představ, jež člověku ukazují mystickou praxi jako fantastickou cestu, vedoucí ke stále vyšším oblastem, až již o nich ubohý lidský mozek nedovede vykouzlit přijatelné představy. To samo o sobě značí, že byla přeidealizována skutečnost, která se tím stala neskutečností. Je třeba pochopit, že je mystický cíl v nejhmatatelnější skutečnosti a že stupně, které k němu vedou, začínají od správného chápání životního dění, které je možno získat jednáním, usměrněným morálními povinnostmi.

Teprve pak nastává nechuť k životní soutěži, která je podmínkou k tomu, aby se koncentrace mohla stát jasnou a čistou (neboť člověk, který je všeho sytý, nebude znepokojován touhami po něčem). Z čistého soustředění vyplyne čistý pohled do propasti bytí (neboť nasycení světskými zkušenostmi ničí každý předsudek) a odtud poznání i osvobození.

Morální úsilí tedy není nezbytnost, která by rozhodovala o tom, zda člověk bude kráčet pravou nebo levou stezkou, nebo kterou si člověk nakloní Boha, jenž ho pak chrání před zlem. Jeho účelem je usměrnit duševní sílu tak, aby člověk kráčel cestami, které vedou k mystickému cíli. Žákumystiky nemá záležet na tom, dostane-li se svým jednáním do nebe nebo do pekla, jak mu někteří představitelé mystiky podle svých představ slibují, ale má se chápat určitého jednání proto, že má účel, který zná. Zná-li tento účel teoreticky, vyhradí si ještě, že nebude věřit v jeho účinnost, dokud sám všechno nevyzkouší a nepozná. Každé náboženství má totiž být nauka praktická, která vede člověka k dokonalosti ještě v tomto životě. Každý její předpis musí mít jasný účel a nesmí se opírat o abstraktní zřetele. Abstrakta jsou totiž skutečnosti nejnedostupnější a nejneprobádatelnější sféry, v níž je možno hledat příčinu každé

činnosti, aniž se tím odhalí nevědomost autorit, které staví na dogmatech neboli nevysvětlitelných článcích náboženské víry.

Z toho vyplývá, že se k morálním povinnostem nikdo nemusí stavět tak, jako by mu hrozilo, že pro každý poklesek ve správné životosprávě bude uvržen do pekel. Duchovní účel, který v nich nalézáme, svědčí o tom, že jsou sice důležitou nebo lépe nezbytnou pomůckou, ale jestli je člověk nedodržuje, nemusí to ještě vést k trestům, jimiž vyhrožují oni "pravověrní" zastánci náboženských pravd; ti dávají pod vlivem dogmat každému věřícímu jen velmi malou naději na vykoupení. K těmto trestům to nemusí vést tím spíš, když si uvědomíme, jak hrozné pokrytectví se mnohdy skrývá za morálkou těch "pravověrných" lidí, kteří chtějí vyhovět náboženským povinnostem, proto nyní vykonávají "dobré skutky", ale dříve ovšem bezohledně shromažďovali kapitál ze strachu před strašidlem hospodářské a sociální tísně. Je třeba odmítat přesvědčení, že by mohlo mít osvobozující účinek, když někdo uzná existenci Boha, věnuje se jistým modlitbám a přitom si podrží hmotné zájmy. Všechno by se vysvětlilo, kdyby lidé správně chápali, co se skrývá za slovem Bůh. Potom by každý pochopil, že je třeba „milovat Boha z celé mysli a z celé síly své", jestliže chce dosáhnout žádoucího stavu blaženosti a osvícení. Hříchů, jichž se člověk dopouští a jež má odstranit dodržováním morálních povinností, se člověk dopouští stejně myšlenkou jako činem. Dobrý čin, který provázíme sobeckými myšlenkami (myšlenkami na jakoukoli odměnu), toť farizejství, které bude odměněno jen uznáním světských lidí; z hlediska dobra je to činnost zcela neužitečná. Naproti tomu mnohdy zlý čin, který člověk vykoná ve stavu duševní odpoutanosti a s nejlepším úmyslem přináší trvalý a dobrý výsledek. Je třeba připomenout, že dobro a zlo jsou pouze relativní jevy a že se jejich povaha zakládá jen na pocitech, domněnkách a představách nezkušených lidí. Říká se, že skutek je hrubým projevem myšlení. Proto snad můžeme hřešit jen myšlenkami.

A je zajímavé pozorovat, jak právě mnozí hříšníci touží po dobru a litují svých činů, zatím co mnoho „ctnostných“ a „dobrých“ lidí lituje svých „dobrých“ skutků. Proto se nepozastavujte nad obsahem svých činů. Snažte se žít podle morálních povinností, jelikož to vede k mravní očistě a pochopení pravdy, ale nečiňte si výčitky, když se při dobré snaze tu a tam nějak prohřešíte. Dbejte dobrých úmyslů a varujte se zlého myšlení. Nevyčítejte si činy, jichž jste se dopustili nechtěně nebo z nesprávného zhodnocení povahy okamžiku a okolností, jež nejsou v souladu s morálními přikázáními. Tím položíte pevný základ k morálnímu sebezdokonalení; dosáhnete je jednáním, které je ve shodě s morálními předpisy jógy.

Avšak přesto, že prohřešek proti morálním přikázáním nevede do věčného zatracení, nesmíte lehkomyslně morální přikázání přestupovat. Jsou totiž zkušebním kamenem duševních kvalit žáků mystiky. Nejsou-li schopni podle nich žít, protože jsou mravně slabí, varuje je tato slabost před dalším mystickým úsilím, které vyžaduje ocelově tvrdé povahy. Nastupujete-li mystickou cestu, musíte přijmout všechny morální povinnosti, jež vám mystická nauka předepisuje, a nikoli si po způsobu mnohých lidí vybírat "snadné" a zajímavé cvičení a studium. To vás často může svést k fanatismu, zmatku a k ještě větší názorové a povahové jednostrannosti, která je pravým původcem nevědomosti. Pohlédněte na mystiky, kteří se chápali jen sympatických a zajímavých meditací a hrubě zanedbávali nechutné odříkání si něčeho, čím by odstranili své neřesti. Jistě snadno poznáte, že dosahují pouze toho nezdravého psychického "unesení", které ovšem neobstojí jako hodnotné před zdravým rozumem. A to vám může být výstrahou před reformováním mystické nauky, abyste ji mohli domněle "snadněji" uskutečnit. Tolik jsem chtěl předeslat.

---------------

Nyní následuje šestnáct morálních přikázání,

jež by měl každý hledající člověk pokládat za vstupní bránu do mystiky.

1. Neubližovat (nezabíjet)

Sklon k ubližování a zabíjení je závislý na krutosti povahy, která člověka psychicky zařazuje do sféry, v níž převládá princip radžas a sekundárně též tamas. Tojsou principy, které nepřipouštějí poznání. Kdo zabíjí nebo ubližuje, vyvolává v sobě i u jiných lidí reakce, které v něm probouzejí strach a neklid, a ty mu zase znemožňují, aby se správně soustředil. Když upustí od ubližování, dosáhne rovnováhy, klidu, jistoty, odvahy a nebojácnosti. Ve sféře magických účinků se tato ctnost projevuje tím, že se člověk zbaví nepřátelství jiných lidí. „Jako had učaruje ptáku, tak mystik, který uskutečnil tuto ctnost, učaruje nepřátelům, takže mu nemohou ublížit."

2. Pravdomluvnost

Co se míní slovem pravda? Každý člověk má svůj individuální názor na každou věc, proto je pravda pojem relativní. V náboženském smyslu se pravdomluvností rozumí to, když člověk referuje o události tak, jak ji viděl a jak ji pochopil. Neboť pravdomluvnost je hodnocena z individuálního hlediska. Člověk nemůže podat informaci o věci nebo události, kterou nezná, a proto nemůže lhát. Ale vlastní prožitek nebo skutek lze popřít nebo o něm podat nesprávné informace. Mystická nauka však říká, že se to dít nesmí. Jestliže se podle tohoto jejího požadavku člověk zařídí, musí se nejen zdržovat lhaní, ale musí se také vyvarovat zlovolného myšlení a skutků, aby neměl ke lhaní příčinu. Vykonává-li kdo dobro, nenutí jej skutky ke lhaní. Ale když ubližuje nebo koná zlo jiným způsobem, musí mnohé popírat, tedy lhát. To měj každý na paměti. Ve sféře magických účinků vede upevnění v pravdomluvnosti k rozvoji schopnosti, kterou nazýváme "síla slova". Pravdomluvnost člověka chrání před zmatkem, a proto mu umožňuje doprovázet svoji řeč živou představou toho, o čem mluví; když obojí uzraje (totiž pravdomluvnost i obrazotvornost), vyvolává to přímé účinky ve sféře skutečnosti. Nebo: upevníte-li se ve ctnosti pravdomluvnosti a řeknete-li potom něco, hned se to stane skutkem, neboť to, co říkáte, doprovázíte silou přesvědčivosti a pravdy. Proto praví jóginové : „Řekne-li pravdomluvný člověk někomu 'jsi svatý', stane se to ihned skutkem." Svým vyjádřením naplnil člověka, jemuž to řekl, silou sattvy, která způsobuje svatost.

3. Nekradení nebo nepřijímání darů

Vezmete-li něco, co vám nepatří, stanete se duševně závislí na tom, od koho jste něco dostali nebo komu jste to vzali. Všechno však závisí na vnitřním postoji. Vezmete-li něco od kohokoli a necítíte, že se tím zavazujete, ani se necítíte povinni mu vnitřně projevovat vděčnost, je to tak, jako byste od něho nevzali nic. Každou věc je nutné správně pochopit. Ten, kdo si váží své nezávislosti, a proto od nikoho nic nepřijme, probouzí v sobě mnohdy pýchu z pocitu problematické nezávislosti. Z toho důvodu nezíská zkušenosti ze závislosti, která dává klíč k dosažení nejvyššího poznání, je-li správně pochopena a přemožena.

Proto nepřijímejte nic tehdy, kdy byste pociťovali závislost; budete-li nuceni něco přijímat, nebuďte pokrytečtí a neomlouvejte svůj čin jako nutný nebo závislý na okolnostech, ale zničte pocit vděčnosti a závislosti. Tím rozřešíte povinnost, která přikazuje, abyste nepřijímali dary. Nepřijímání darů je však problém jógický. Jsou asketi, kteří žijí právě z darů, a to budí domněnku, že sami jogínové tento příkaz porušují. Ve skutečnosti udává jóga přesné směrnice pro své askety. Z nich vyplývá, že ten, kdo přijal roucho sannjásina, má právo na potravu, kterou je povinen splácet vysokými snahami o umravnění. Právě tím, že žije ve vysokém vnitřním povznesení, produkuje očistné a osvěcující vibrace a to je nutno pokládat za činnost, která má být honorována alespoň skrovným živobytím jako práce zevní. Práce rukou je věcným produktem stejně jako práce duše. Kdo žije v duševním napětí, jehož účelem je vytvářet dobré nosné napětí, které lidi ovlivní duševně i mravně v dobrém smyslu, ten vykonává na světě dobrou práci. Proto nepřijímá dary, ani když žije jako žebrák závislý na milodarech milosrdných lidí. Když takový žebrák přijme od někoho dar, sejme s dárce mravní (osudové) poskvrny a sám se neznečistí. To nechť čtenář přijme jako názor jógy. Ve sféře magických účinků získáte nepřijímáním darů pocit nejvyššího blaha a štěstí.

4. Trpělivost

Chcete-li dosáhnout mystického cíle, musíte být trpěliví. Trpělivostí se snaha stane klidnou a stejnoměrnou a to značí šetření energií. Nejste-li trpěliví, nikdy nebudete schopni upínat mysl na vytčený ideál tak, aby nedocházelo k jeho vystřídání novým ideálem. Každou chvíli vyvstane něco nového, co se zdá člověka hluboce zajímat, ale nikdy se mu nedostává dost síly, aby dosáhl nebo realizoval to, co ho jednou upoutalo. Proto buďte trpěliví. Stanovíte-li si nějaký cíl, snažte se ho dosáhnout s nejvyšší vytrvalostí a odmítejte proto všechny ostatní nové ideály, které se vám náhle staví do cesty. Vždy se snažte dosáhnout cíle, který jste si zvolili jako první, abyste poznali jeho hodnotu. Podle vztahů jednotlivého s mnohým poznáním a dosažením jednoho ideálu poznáte hodnotu všech ideálů a to vám umožní dosáhnout úplné spokojenosti.

5. Cudnost

Chcete-li se stát mystiky, musíte se zdržovat pohlavního chtíče, zvláště jste-li svobodní. Jste-li ženatí a žijete-li pohlavně, musíte volit mírnější cestu. Tento předpis je založen na poznatku, že zadržení pohlavní síly posiluje a vyčišťuje mozek. Tato skutečnost se nám ozřejmí, jakmile zjistíme, že stejně jako síla životní je pohlavní síla zhuštěnou pránou, která zvyšuje činnost orgánů, v nichž se nejvíce soustřeďuje myšlením. Je-li mysl člověka poutána pohlavím a jeho problémy, dráždí fluidická pohlavní síla tyto orgány, ale když člověk svou mysl odpoutává, donutí pohlavní sílu, aby stoupala do hlavy, pročistila mozek a tím jej podnítila k velkému zvýšení činnosti. Jelikož je problém pohlavního života pro žáky mystiky nejnejasnější, zmíním se o něm šíře.

V nejzevnějším smyslu odvádí myšlenka na pohlavní život mysl člověka od jeho vlastní bytosti a je příčinou vybíjení jeho životní síly myšlenkami. Zesílený chtíč způsobuje nepravidelnost krevního oběhu, někdy i vysoký krevní tlak. Je příčinou vzkypění vášní, pudovosti a přeměňování jemné životní substance v hrubou. To jednak způsobuje nevědomost, jednak - jestliže člověk za tohoto stavu provádí koncentraci - zjevují se mu jeho vlastní představy v podobě cizích duchovních bytostí, s nimiž se duševně spojuje a jimiž se také nechá ovlivňovat. Zkrátka, podléhá-li člověk pohlavnos-ti, stává se otrokem vnějších jevů a věcí, a proto se nemůže odpoutat od světa, což je pro toho, kdo chce dosáhnout cíle mystické praxe, nanejvýš nutné.

Je ovšem třeba přihlížet k různým životním okolnostem, za kterých se žák vzdává pohlavního života. Vždy musíme sledovat účel snahy, nikoli stát se otroky nějakého morálního předpisu. Jestliže je člověk pod vlivem pudovosti a je při své snaze zanechat pohlavních styků postižen těžkým a přemáhajícím ho vnitřním napětím, pak nemá smysl s těmito sklony zápasit, protože mu znemožňují i při sebe-poctivější snaze a úmyslu, aby se mysticky zdokonaloval. V takovém případě je lépe, aby pouze omezoval pohlavní styky. Jinak se však musí varovat všech myšlenek na pohlaví, aby se mohl v duševní harmonii věnovat svému mystickému ideálu. To je důležité vědět. Odvracením myšlenek od pohlaví se zmírňuje síla vášní, čímž se podaří zadržet mnoho pohlavní síly. Ta se pak transformuje v sílu, která se projevuje osobní přitažlivostí.

Později je tímto způsobem dosaženo i vnitřní vyrovnanosti. Svobodným lidem se zakazuje pohlavní styk vůbec. Důvod je v tom, že svobodný člověk musí ještě víc než ženatý vycházet duševně ze sebe, chce-li pohlavní chtíč realizovat. Tím jakoby z vlastní vůle u sebe ničí vnitřní vyrovnanost, která musí mystickou snahu provázet. Svobodný člověk musí zachovat naprostou zdrženlivost, dokud nedosáhne prvního zlomu, zvaného "cíl praxe". Avšak k jeho útěše je možno říci, že cvičí-li koncentraci za naprosté zdrženlivosti, brzy pozná, že mu nečiní velké obtíže kromě na počátku. Jakmile dosáhl koncentrace, mysl se od podobných věcí sama odvrátí, takže je pak snadné na ně zapomenout a tím zmírnit vášně. Každý dobrý vůdce však v tomto směru nejlépe poradí. Není totiž možné paušalizovat předpis o pohlavním životě. Ale směrnice, které jsem uvedl, jsou všeobecně platné. Ve sféře magických účinků se pohlavní čistota projeví přetvářením pohlavní síly na sílu, již jóginové nazývají „ódžas“. Ta, je-li úplně rozvinuta, umožňuje člověku zvědět všechno, co ho zajímá. (viz Malý mystický slovním naučný – co je to „ódžas“)

6. Zdrženlivost

Je třeba, aby se člověk zdržel úsudku o tom, s čím přichází do styku, nečinil závěry, nereagoval na žádný skutek nebo jednání jiných lidí apod. Taková zdrženlivost je vždycky dobrá, poněvadž člověk její pomocí získává možnost poznat jak u sebe, tak i u jiných lidí pohnutky, jež byly příčinou toho kterého jednání.

7. Mlčenlivost

Mlčenlivost je jednou z nejpřednějších ctností, kterou je nutno upevnit a uskutečnit, neboť vede k rozvoji různých magických schopností, jimiž může mystik projevovat mnohotvárnost své bytosti. Zdržujte se každého zbytečného mluvení. Ať slyšíte cokoli, vždycky mlčte, poněvadž se vyhnete nepříjemnostem a pomluvám, nebudete zatahováni do debat o osobních zájmech a jednání kohokoli. Lidé o vás nebudou nic důležitého vědět ani vy o nich a to přispěje k tomu, že dosáhnete určité duševní izolace, jíž je třeba k udržení nadšení a klidu. O magických účincích jsem již mluvil.

8. Askeze

Askeze neboli odříkání se vztahuje na odpírání si dojmů, vyvolaných vjemy a vnějšími událostmi nebo příčinami. Proto zaujímá nejširší oblast, kterou je nutno zpracovat. Vidíte-li něco nebo slyšíte či vnímáte, hned vyvstává popud reagovat na to. Jste příjemně nebo nepříjemně dotčeni a následkem toho je vaše přirozenost vrhána do změn. Tomu je třeba zabránit. Snažte se udržovat stejnou náladu odříkáním si všech dojmů. Tím vaše duševní síla zmohutní a budete ji pak moci usměrňovat kamkoli podle svého přání.

Ve sféře magických účinků probouzí askeze duševní moc a vnitřní smysly. Největšího věděnío okultních zákonech, jimž podléhá svět hrubé hmoty, bylo dosaženo pomocí askeze. Nikdy byste se nemohli oprostit od účinků vesmírných zákonů jinak než askezí. Když na sebe ničím nenecháte působit, dosáhnete svobody a stanete se pány nejdříve sebe a později všeho ostatního. To se dá vysvětlit souvztažnostmi.

9. Pevnost (povahy)

Stůjte vždycky za tím, co říkáte, co si myslíte a po čem toužíte. Je to bytostná harmonie, která vám přinese důvěru jiných lidí a to se vyplatí, až se mystickým úsilím zrychlí vaše karma.

10. Prostota (jednoduchost)

Setrvávejte duševně na úrovni svých spolubližních. I kdybyste dosáhli největšího vědění, vyhýbejte se složitému, tajemnému a filozofickému mluvení, neboť by vám to kladlo veliká pokušení. Lidé se vždycky podivují tomu, čemu nerozumějí a co se jim zdá být logické. Na tom se zakládá uznání duševních kvalit, čímž se zase probouzí úcta jiných lidí, která vědoucího člověka činí nezdravě sebevědomým a to je zřejmou předzvěstí jeho duševního pádu. Konečně z toho vzniká nebezpečí, že takový člověk zapomene dál hledat vytčený cíl a tím se často vzbudí domněnka, že je již duševně dokonalý. Zanedbáním kázně prostoty vznikají ve světě nové směry, které v sobě chovají rozklad společenské a mravní výchovy. Vědomí, že je některý člověk autoritou, často vede jiné lidi k tomu, že se pro ně každá jeho, třeba i nelogická myšlenka, stává přijatelnou teorií. Proto může ve světě obrátit naruby to, co bylo dřív uzákoněno jako mravní korektiv pravými mudrci a co bylo třeba kvalitnější než nový mravní směr.

11. Pokora

Tomuto výrazu musíte nejdříve správně porozumět. Za pokoru nepokládáme sebepodceňování ani to, když se někdo pokládá za horšího, než jsou ostatní lidé, ani jakékoli ponižování se ve znalostech, jejichž mravní hodnotou jsme si jisti, neboť se již osvědčily. Pokora se projevuje jednáním, v němž člověk vědomě neuplatňuje svou nadvládu nad ostatními lidmi a nepociťuje ji. Oceňujte se podle svého skutečného vědění a nedovolujte si posuzovat člověka, jeho jednání i povahu jakéhokoli dění, zvláště nevidíte-li jiné než domnělé příčiny. Nemyslete si, že něco víte s naprostou jistotou, a že máte právo soudit, jestliže pro vás existují záhady, nebo když se nevyplňují vaše předpoklady. Vědění nemá stupně. Buď víte všechno, a proto se ukáže správný a v praxi pravdivý každý váš předpoklad, nebo nevíte nic, a proto býváte překvapováni nepředpokládanými událostmi nebo výsledky dění. Neciťte se povzneseni nad ostatní lidi, i když se na základě falešného posuzování sebe i ostatních pokládáte za nejlepší ze všech lidí. Tím, že jste se vtělili do lidského těla, nemáte žádné přednosti před ostatními. Kdekdo se může cítit nad ostatní lidi povznesený, a přece se málokdy mravně a duševně od ostatních lidí odlišuje. A kdybyste se přece cítili lepší a rozumnější než ostatní a nebylo to ničím podloženo, jednou se před ostatními zmýlíte a pak se jim budete jevit jako věchet slámy zmítaný větrem. Proto se uzavřete do sebe, uskutečňujte ctnosti předepsané mystickou naukou, neposuzujte svou povahu ani nehodnoťte své vědění, a tím dosáhnete ctnosti pokory. Ve sféře magických účinků vede pokora rychle k osvícení.

12. Dobromyslnost (odpuštění)

Přemýšlejte o každém člověku, jako by byl dobrý, i když vám ublížil. Můžete se navenek ospravedlňovat a klást odpor, chce-li vám někdo ze zlovůle ubližovat, ale nesmíte se tím nechat duševně rozladit. Nikdo nemá právo zlobit se na někoho proto, že mu ublížil. Ostatně zlobíte-li se na jiné lidi, škodíte si, neboť čeříte hladinu svého nitra, což přináší utrpení. Ačkoli si to nesmí myslet, může cvičící člověk vědět, že ubližování vyvěrá z toho, že neustálil a neovládl citovost, která rozvlňuje nitro toho, kdo mu ubližuje. Jakmile toto rozvlnění ustane, velmi často nastává sklon k neubližování, porozumění a vyjasnění. Ve sféře magických účinků dává dobromyslnost moc nad nepřáteli a sílu k odzbrojování těch, kdo chtějí cvičícímu člověku ubližovat. Je-li ctnost dobromyslnosti upevněna, vyzařuje cvičící člověk tak intenzivně sílu dobra, že to změní povahu těch, kdo mu chtějí ublížit.

13. Dobročinnost

Konáním dobra se zbavíte pokušení a zlých podnětů, které vycházejí z temného příkrovu, spočívajícího na duši. Tento příkrov byl vytvořen zlým (sobeckým) jednáním. Konáním dobra se zmenšují vnitřní rozpory a rodí se klid a jasno. Nikdy si však nesmíte myslet, že jste dobrým skutkem vykonali dobro. Vykonávejte dobro proto, že to je nutné, ale nečiňte si tím nároky na jakoukoli odměnu ani zásluhy. Pamatujte si, že se dobročinností zbavujete temnoty a zla, takže to prospívá jen vám a nikomu jinému. Ve sféře magických účinků vede dobročinnost k postřehování andělských a rajských světů.

14. Laskavost

Nedělejte nic s odporem ani tak s nikým nejednejte. Buďte vždy plni ochoty, poněvadž to umožňuje obcovat s jinými lidmi v nejčistších vnitřních silách. To vždycky člověka posiluje. Nelaskavost je příčinou prohlubující se duševní slabosti.

15. Chudoba (nežádostivost)

Nehledejte cesty, jak uniknout ze svého majetkového postavení za každou cenu. Jako mystikové musíte mít vyšší cíle než takové, které je možno vytyčit v hmotném světě, neboť panství mystiky zaujímá širší oblast. „Kde je poklad váš, tam je i srdce vaše", praví Ježíš. Já dodávám, že kde je srdce vaše, tam jste duševně i vy. Když váš poklad bude v pozemském světě, bude tam i vaše srdce. A toto zabřednutí do smyslového světa vám nedovolí, abyste se přidrželi jakékoli osvobozující myšlenky. Tím se fakticky uzamknete v žaláři, ve kterém jste již vězni. Nezáleží na tom, je-li člověk bohatý či chudý. Lpí-li na majetku, anebo je-li jeho předním zájmem hmotné zabezpečení, je vždycky vězněm země. Když však na majetku nelpí, pak i kdyby byl největší boháč na světě, zůstane svobodným člověkem.

Není třeba obávat se hmotných škod a zhoršování situace, i když člověka životem neprovází věčný zájem o majetek. To si každý může potvrdit z vlastní zkušenosti. Mnohokrát se přece stalo, že si člověk myslel, že by nezískal majetek nebo nezbytné existenční potřeby, kdyby to nebo ono neřešil. A přece se mnoho téměř už jistých možností obrátilo v pravý opak, takže snaha řešit situaci podle svých vlastních úvah nebo do ní zasahovat byla marná. Je to osud, který člověku dovoluje to nebo ono uskutečnit, a to nebo ono nikoli. Nechť toto vysvětlení nikoho nevede k myšlence, že přijímání darů je také způsobeno silou osudu, a že v tom proto není nic zlého, přijímá-li je, když to osud dopouští. V tomto případě se nejedná o řešení osudu, nýbrž o duševní konflikty, pocházející z kradení nebo z přijímání darů. Tyto konflikty jsou konečně rozhodujícími následky, jichž je nutné se vyvarovat v zájmu pokojného postupu na cestě odpoutávání se od světa. Kromě toho ať se nikdo nenechá svést k fatalismu, totiž k lenošné lhostejnosti, která mu radí, aby si lehl a počkal, co mu přinese osud. Můžete se účastnit hmotné soutěže, ale nechtějte prosazovat své zájmy všemi prostředky. Jde o vaši nezávislost, kterou ničíte přílišnou ohnivostí a povahou jednání.

Nebudete-li řešit hmotné zájmy svého života všemi prostředky nebo nebudete-li se cele účastnit hmotné soutěže, pak můžete pomocí osudu rozmnožovat majetek bez nebezpečí, že ztratíte nezávislost. Je však téměř nemožné to dokázat. Proto se spokojte se skromnějšími poměry, nehoňte se za bohatstvím a nakonec se alespoň vnitřně vyvarujte každé snahy po vyniknutí ve hmotné soutěži.

Neshromažďujte nic, jestliže musíte počítat s tím, že budete reagovat na případné úspěchy radostí, nadšením apod. Dovolují-li to poměry, žijte ode dne ke dni. Tím dosáhnete nezávislosti. Ve sféře magických účinků je nežádostivost a chudoba (dobrovolná) matkou svobody. Člověka zaplaví pocit velkého štěstí a nastane vnitřní rovnováha. Kromě toho se i majetkové poměry časem stanou uspokojivé.

16. Studium

Studujte mystickou nauku prakticky i teoreticky. Bude dobře, když budete dokonale znát nazpaměť to, co vám mystická nauka ukládá jako praktické úsilí; může se stát, (a v mnoha případech se to stává), že byste si okamžitě nevěděli rady, kdyby se dostavil některý nový mystický stav. Při rozpacích člověku uniká mnoho energie a dostává se do zmatku. Budete-li však znát zpaměti vše, co je předepsáno mystickou naukou, jíž se v životě řídíte, pak si při dosažení nějakého mystického stavu hned vzpomenete na nějaký předpis nebo na radu, která vám v současné situaci pomůže. V pravých praktických mystických knihách je řečeno všechno. Když však jsou žáci nedbalí nebo neznají to, co je v těchto knihách uloženo, ocitají se při každé změně duševního stavu ve zmatku. Ten trvá tak dlouho, dokud čtením knih o praktické mystice nedospějí ke zmínce o stavu, který právě prožívají, a nenajdou pokyny, jak si při něm mají počínat. Proto se naučte nazpaměť všechno, co budete na cestě mystického vývoje potřebovat, a to dřív, než začnete mysticky pracovat.

-------

Toto je šestnáct celkem nejdůležitějších přikázání, vedoucích k morální očistě mysticky usilujících lidí. Jimi se mají řídit v obecném životě a pokud možno je neporušovat v činném životě. Mnohým z toužících lidí je ovšem bude zatěžko uskutečnit, ale i když se setkají s odporem své povahy, musí se o to snažit. Vystříhají se nežádoucích sklonů nejdříve v myšlenkách a postupně také v jednání. Tam, kde je jakýkoli zásah do vlastní povahy možný, tam je třeba se přidržovat morálního předpisu hned a v celém rozsahu. Nechť si každý uvědomí, že „hřích" není zhoubným hříchem do té doby, dokud mu není známo, že je to hřích. Jakmile si však uvědomí, že je nějaký sklon zlý, má ho ihned zanechat, poněvadž je již zralý k zanechání a předpokládá se, že je člověk již duševně tak silný, aby ho zanechat mohl. Vědomí, že člověk hřeší, způsobuje pronikavější utrpení, než když si hříšného jednání není vědom. Jinak ovšem není třeba, aby se zastavoval nad tvrdošíjnými sklony své bytosti a zabýval se jen jejich odstraňováním. „Nesmírný zájem o mravní čistotu se stává trýzní. Lidé postižení touto chorobou nemají kdy myslet ani na lidi, ani na Boha," řekl Rámakršna. Proto vykonejte to, co můžete, kdežto ostatního se vzdávejte v myšlenkách. Myšlení v takovém případě přeložte do duchovního centra všeho, co je živé a dobré.

Dopustili byste se velké chyby, kdybyste jako někteří lidé přeceňovali morálku a viděli spásnou očistu své bytosti jen v ní. Každý úkon má svůj hluboký účel, ale není samospasitelný. Máte na světě několik povinností, a budete-li je vykonávat poctivě a upřímně se snažit o splnění toho, co vám život a nauka předepisují, pak i když někdy poklesnete, nebude to mít zvláštní následky pro váš duchovní vývoj. Zkázonosné je pouze to, kdybyste jednali proti mravním předpisům nauky úmyslně, i když máte schopnosti a sílu dodržet jejich mravní požadavky. Jednáte-li však podle svého nejlepšího úmyslu, aniž se snažíte "upravit pravdu" po svém a ve shodě se sklony své nižší přirozenosti, je to jako byste jednali ve shodě s tím, co vám mystika v mravním ohledu předepisuje. Kdybyste se dopustili nějakého poklesku i přes upřímnou snahu vyhovět požadavkům, které vám morální předpisy jógy předkládají, a uvědomili si svůj poklesek, pak se na něj snažte rychle zapomenout.

Vymazání viny z mysli je vymazání viny z osudových dispozic.To vám potvrdí tato logická úvaha : když např. ve vašem okolí zemře někdo vám cizí, necítíte utrpení, protože jste s ním nebyli duševně spojeni. Ale zemře-li někdo vám bližší, cítíte utrpení, neboť tu jsou duševní vztahy. Když však zpřetrháte všechny citové vztahy ke všemu a zachováte si čisté vědomí a duševní nezávislost, potom vám bude lhostejné, zemře-li někdo vám bližší nebo vzdálenější. Na těchto vztazích závisí reakce na to, co přináší osud.

Stanete-li se indiferentní ke všemu (i k sobě), potom na vás nebude mít vliv to, co nazýváme osudem, co se jeví jako síla uvádějící do změn náladu, city, touhy, myšlenky a duševní stavy a na čem závisí vaše společenské postavení i vnitřní prožitky. K takovému stavu vede morální úsilí. Kdo se snaží žít podle morálních předpisů, dosáhne toho, že bude moci usměrňovat duševní sílu, získá schopnost kontrolovat mysl a ovládne city. Tento stav vede k postřehu pravého stavu věci; tyto postřehy jsou pramenem poučení, že duševní odvrat od světa v nejširším smyslu stačí k rozřešení naskýtajících se nižších životních problémů. Proto je nutné, abyste se ve svém jednání řídili předepsanými morálními povinnostmi.

PŘEKÁŽKY

Nyní je třeba si všimnout některých překážek, stavících se do cesty poutníku k osvobození. Jsou to: zármutek, nemoc, lenost, pochybnost, lpění na pozemských věcech, falešné vědění a vzdání se určitého duchovního stupně, byl-li už jednou dosažen.

1. Zármutek

Zármutek je dítětem pesimismu a pesimismus znemožňuje světlejší myšlenky, pocházející analogicky ze světlejších sfér, jež jsou vyšším stupněm života na stezce k osvobození. Příčiny zármutku tkví ve lpění na pozemských věcech a v neukojení tužeb. Když člověk zúčtuje s pozemskými touhami a sklony, a když je jeho zájmem poslední cíl bytí a jeho předchozí stupeň - osamocení a nelpění - jsou odstraněny příčiny zármutku.

2. Nemoc

Je-li člověk nemocen, nemůže cvičit. Tok mysli v takovém případě směřuje výhradně k nemocnému tělu, čímž je znemožněno jakkoli se soustředit, zvláště když se při soustředění má z vědomí vyloučit tělo. Proto je třeba se léčit. Léčení nemoci alespoň do té míry, aby byla odstraněna bolest, která člověka na sebe zcela upoutává, lze provádět pomocí duševních sil.

To se provádí takto: Nejdříve soustřeďte mysl k nějakému zdravému orgánu nebo místu v těle a snažte se je pocítit dostatečně silně. Tím je mysl zaujata zvoleným objektem a neztotožňuje se tolik s orgánem postiženým nemocí. Proto se snažte zapomenout na bolest vůbec, a když se vám to do jisté míry podaří, zkoušejte v představě vést dech v podobě stříbrné páry do plexu solaris - sluneční pleteně, která je o něco výše než ve středu vzdálenosti mezi pupkem a žeberním žlábkem. Odtud nechte představou a vůlí vyzařovat vdechovanou sílu do celého těla a buďte přesvědčeni, že tato síla všechny defekty v těle urovná. Budete-li takto postupovat, zabráníte tomu, aby bolest přecházela z místa na místo. Vůle zmohutní a bolesti nebudete vnímat. Později, když již budete moci cvičit pránajámu, nebudou vás nemoci tak vyrušovat, abyste nemohli cvičit.

3. Lenost

Lenost pramení z toho, že převládl princip tamas. Je to překážka, již nelze snadno překonat, neboť zasahuje v životě člověka širokou oblast. Prvním stupněm lenosti je lhostejnost k osudu vnitřního Já, čili k duchovní přirozenosti a k povahovým vlastnostem. Člověk žije pro několik smyslových vjemů a nerad přemýšlí o věcech, které jsou vzdálenější jeho chtíčům, a vůbec nerad hledá na poli svého životního určení. Je to duševní lenost, kterou odstraňuje příroda jen těžkými životními zkouškami. Ty samy kladou otázky o účelu života.

Jenomže člověk, hnán pudem sebezáchovy, hledá cesty, jak uniknout nebezpečí; zájmy, jež musí v takových dobách řešit, odsunují otázku o účelu života na druhé nebo i další místo. Když se mu zdá, že už zlo a nebezpečí pominulo, obyčejně se opět vrací do své dřívější lhostejnosti a duševní lenosti. Jako žáci mystiky musíte mít stále na zřeteli představu o nezbytnosti udržovat se v duševní činnosti. A nejlepší činností je, když svého ducha udržíte v bdělosti a v rovnováze a dokážete odstraňovat zájmy o jednotlivé věci hmotného světa a sledovat změny probíhající ve vaší duševní přirozenosti. Neboť toto pátrání v duševní oblasti samo vede k poznání, že je nutné zrušit vystupující netečnost. Pak se probudíte k mohutné činnosti, která nakonec spálí všechny strusky nevědomosti, pramenící z převládání prvku tamas. Proto se nuťte do činnosti. Nepopřávejte si onoho uvolnění, které vede k bloudění mysli a tím často k duševnímu upadání do sféry abstrakt ; odtud pramení vjemy, jež se duševně slabému člověku mohou představovat jako reálné, ale které jsou přece jen bezpodstatné a nelogické. Jakmile se přinutíte do neustálé činnosti, zaniknou sklony k vyššímu hodnocení subjektivních zkušeností a zazáří čistý rozum. Mystické zkušenosti, jichž potom dobudete, budou plným právem pokládány za reálné, neboť budou v harmonii s rozumným lidským životem.

4. Pochybnost

Mystické zkušenosti, dosažitelné praktickým mystickým úsilím, jsou z objektivního hlediska oprávněné jen tehdy, je-li člověk v harmonii se svým rozumem a ovládá-li svůj cit. Duševní nestálost, která pramení z nenasytnosti ve věcech životních zkušeností, přímo souvisí s tím, že člověku nestačí k trvalému uspokojení žádný prožitek, byť byl jakkoli vysoký a z hlediska rozumu oprávněný. Člověk duševně nestálý si žádá stále nové zkušenosti a nové vjemy, aby se mohl od nich opět odvracet, nedůvěřovat jim a podceňovat je, i když jsou skutečně prospěšné.

Proto je taková pochybnost nezdravá. Kdyby se jí člověk měl řídit, musel by dospět k takovému stupni duševního rozvratu, že by již nemohl věřit ani ve skutečnost věcí dokázaných nade vší pochybnost. Svět by se mu stal předmětem k ukojení všemožných chtíčů lidsky již zavrhovaných a nepřípustných, ohled na mravnost by byl zničen a stal by se z něho nejhorší zločinec. Ostatně takové případy existují.

Jestliže hmotařskému člověku dokážeme, že je všechno přelud, pak obyčejně odmítne zdrženlivost, paralyzující zlo, a stane se horším než ďábel. Proto je nezbytné přesvědčovat lidi o vyšších pravdách velmi opatrně. Musíme zkoumat povahu poučovaného člověka, a když vidíme, že fakta o zdánlivosti jevů by zvrátila jeho mravní názory, musíme ho nechat při jeho dřívějších názorech. Jestliže se na to nebudeme ohlížet, budeme svými poučkami přispívat k tomu, aby na světě zavládl zákon džungle. Ukazuji-li tedy takovouto perspektivu hlubokých pochybností, nechci tím popírat relativnost reálných skutečností. Ať chceme nebo nechceme, stává se pojem skutečnosti osobním názorem. Je tu však určitá mez, obecné mínění. I když dovoluje určitou variaci pojmů a názorů, přece nás nutí k tomu, abychom podle něho regulovali způsob života. Musíme uznat tu „skutečnost", která činí společenský život možný a snesitelný, byť byla tato skutečnost z absolutního hlediska relativní. Je totiž jisté, že dojmy a pocity jedince z prožívání životních zkušeností se také zdají být skutečné, ba až hmatatelné. A tento fakt nám musí vnutit úctu a uznání ke každému prožitku, jemuž jiný člověk přiznává větší význam, než mu přiznáváme my. Musíme tedy přihlížet k tomu, abychom odstranili nezdravou pochybnost.

Můžeme pochybovat o pravdivosti tvrzení jiných lidí, zvláště když jejich tvrzení nemůžeme zařadit mezi zkušenosti nám známé. Ale můžeme také věřit v reálný význam prožitku, vidíme-li, že se jeho vliv uplatňuje v mezích zákona obecně uznané skutečnosti - když jsme si vědomi toho, že všechno je relativní. Za reálný můžeme pokládat každý duševní stav jiného člověka, který z něho nedělá výjimku mezi lidmi v chování a názorech na pozemský život. Proto i duchovní stavy, k nimž člověk dospívá mystickou prací, jsou jen stavy skutečné. Z toho je možno soudit, že každá pochybnost o jejich hodnotě je zdržující překážkou; pochybnost, která vystupuje, když o nich uvažujeme ve vztahu k jednání mystiků. Proto v sobě zničte pochybnosti!

Dosáhnete-li mystickým úsilím nějakého stavu, kterého mohou dosáhnout i jiní lidé, a nedělá-li z vás tento stav výjimku mezi lidmi v názorech, životním stylu apod., potom v něj můžete věřit jako ve stav reálný. Ostatně se to v krátké době potvrdí nějakou obyčejnou zkušeností.

5. Lpění na pozemských věcech

Chcete-li dospět na vrchol cesty k dokonalosti, musíte odstranit všechny náklonnosti k pozemským věcem. Neboť pádí-li touhy k zemi a k jejím hodnotám, sbíhají se k ní všechny duševní síly člověka a to je příčinou, že se nemůže duchovně povznést. Zničte každý zájem o světské věci, o nichž se domníváte, že vás mohou oblažit. Tím duševní síly vaší bytosti opustí hmotu a to bude příčinou, že dospějete k čistšímu a širšímu chápání všeho. Dokud se člověk se svými zájmy pohybuje ve sféře hmoty a smyslového prožívání, je jeho chápání omezené. Jeho rozum nedovede chápat nic jiného než to, co je zjevné jeho očím, je hmatatelné a tvarem omezené. A z toho takový člověk vychází jako z reálné základny života. Jakmile však tuto sféru opustí, dostane se jeho rozum k prvotní příčině vzniku každé věci, takže vidí hmotu jenom jako výsledek jemnějších příčin. Tím pro něho ztratí půvab vše, co náleží do pozemské sféry. Nenalezne-li půvab ve hmotném světě, bude moci žít ve sféře jemnější a tím se mu život od kolébky až do hrobu stane jediným čistým listem knihy života.

6. Falešné vědění

Falešným věděním se rozumí pokládat klam za pravdu. Klam je skutečnost, která nemůže získat všeobecné uznání a platnost. Falešné vědění vzniká z duševní slabosti žáka mystiky, ze slabosti, která mu znemožňuje ze správného hlediska kritizovat tvrzení jiných lidí a samostatně zkoumat příčiny životních tajemství. Takovému člověku někdo něco řekne a on tomu hned věří. Nepotřebuje důkazy nebo ověřování, a přece jen věří, že tvrzení je pravdivé. Žák mystiky však musí být duševně silný a schopný kritiky. Tak se vyhne důvěře v domněnky a následkem toho i zklamání a zmatku. Aby se bylo možno vyhnout překážce zvané falešné vědění, je třeba zachovat neutrální nebo zamítavý postoj ke všem jevům, dostavujícím se na mystické cestě. Pravdivé poznatky, postřehy a zážitky se musí potvrzovat samy. Prožitek stavu poslední skutečnosti se u člověka ohlásí sám v běžném životě a tudíž není třeba věřit, že tohoto stavu dosáhl a že je stavem poslední skutečnosti. V oceňování stavů musíme být vždy opatrní.

Věříme-li na základě domněnek ve vysokou hodnotu nějakého mystického nebo duševního stavu, v nějž nemůže věřit člověk pochybující, protože jej sám nezažil nebo zažít nemohl, nebo také proto, že o své reálné hodnotě nedává naprosto bezpečné důkazy podle požadavků vědy, propadli jsme falešným domněnkám.

Z nich může vzejít přesvědčení, že jsme nabyli vědění. Tím je jako falešným věděním mnohdy definitivně zaražen duchovní postup. Ke všemu dění je třeba zaujmout vyčkávací stanovisko. Odvracejme pozornost od každého prožitku, dokud se nám nepotvrdí jako objektivně nejvyšší a nejlepší. Tím si necháme otevřené dveře k získávání dalšího vědění.

7. Vzdání se určitého duchovního stupně, byl-li již jednou dosažen

Stupně duchovního vývoje se vyznačují určitou povahou, resp. kvalitativní jemností. Dostaví-li se, neprojeví se ihned jejich pravá hodnota. Z počátku je lze pozorovat jen jako jistou vnitřní změnu, která hned nenachází potvrzení v běžném životě a zkušenostech. Teprve zráním, jímž člověk dospívá ke spojování svého duševního života s dosaženým stavem, pozná jeho reálnou hodnotu. Právě kvalitativní jemnost dosaženého duchovního stavu vnuká člověku dojem, že jeho hodnotu nelze pokládat za výrazně reálnou; to mnohdy vede k podceňování dosaženého duchovního stavu a upuštění od něho. Je si však třeba uvědomit, že reálné hodnoty jsou v povaze člověka založeny na duševním postoji ke světu a životu, na který má každý duchovní stav nejmohutnější vliv.

Je třeba překonat domněnku, že duchovní vývoj vede soutěskou magických fenoménů, jichž lze libovolně používat podle přání a chtíčů osobnosti. Pak bude odhalena pravá hodnota duchovních stupňů a bude zřejmá jejich reálná povaha ze širšího než osobního hlediska. Proto neoceňujte dosažené duchovní stavy podle svých zdání, ale pracujte dál podle směrnic, které objevíte dosažením těchto stavů. Pak je posuďte podle toho, jak blahodárně působí na rozvoj vysoké mravnosti. Když zjistíte, že působí velmi dobře, držte se jich ve svém životě i jednání.

Neposlouchejte našeptávání osobnosti, která je podceňuje, jelikož se bojí ztráty své nadvlády nad vámi. Ani nevěřte jejich "nadhodnotě", o níž se každého člověka snaží přesvědčit jeho já, zrozené nízkým idealismem. Tak překonáte kritickou dobu změny, přivoděnou novým duševním stavem, a dostanete se dále, to je k opětné duševní rovnováze. Jedině ona umožní poznat správnou hodnotu dosaženého duchovního stavu.

Tím uzavírám výpočet a vysvětlení morálních povinností a překážek, jež na mystické cestě nelze opomíjet. Připomínám však znovu: nepomíjejte povinnosti, jež vám Přímá Stezka v této kapitole ukládá. Neodvažujte se chápat se dalších povinností, dokud necítíte, že jste splnili povinnosti morální. Neboť jestliže je mystická nauka v duchovních částech neutrální ke všem lidským a mravním ohledům, přece nezaručuje, že budou při návratu z koncentrace odstraněny dojmy z minulých činů. Tyto dojmy mívají za následek, že se povaha člověka zhoršuje, je puzen ke stálému konání zla a převládají u něho neřesti. Tyto indispozice se zmenšují jednáním, které člověk reguluje podle zásad morálních povinností. Jestliže se tedy nevymaní z těchto dojmů, setrvává v nebezpečí karmických trestů, ba dokonce může být přinucen k sestupu na žebříčku existencí. To proto, že se povaha člověka nesprávným mystickým úsilím zhoršuje. Přitom nemá naději, že by se jógickým úsilím mohl vymanit z mechanického působení karmy v příčinách a následcích. Proto se doporučuje, aby každý žák mystiky měl na zřeteli účel morálních povinností!

-------------------------

------------

----