Buddhové a buddhismus v Česku

Úvod.

Motto:
Jestliť pak i jiných mnoho věci, kteréž činil
Ježíš, kteréž kdyby měly všecky, každá
obzvláštně, psány býti, mám za to, že by
ten svět nemohl přijíti těch knih, kteréž by
napsány byly. Jan 21, 25.

Není snad člověka, jenž by mohl o sobě říci, že náboženská otázka ho někdy v životě netísnila.
Někdy přichází již v mládí, jindy až v letech pozdějších. Ale ve vztahu k obecnému životu to bývá
téměř vždy otázka více méně nevěcná, otázka schvalování jsoucnosti boží a návštěvy kostela. Tu
však nemíním zodpovídati. Chci jen říci, že jde o otázku věcnou, protože mravní, s jejím hlubokým
účinkem na duševní, osobní i společenský život.
Otázka existence boží a návštěv kostela by člověka znepokojovati nemusila, neboť žijeme skutky
a duševními stavy ve skutečném světě. Náboženství jest jedním z dobrých harmonisujících
prostředků jak ve sféře stavů duševních, tak ve sféře skutků a dění. Dlužno však říci, že nejde jen
o to které náboženství, neboť všechna mají v podstatě tento vliv. Není-li stejná jejich forma,
způsobila to doba a vývojový stupeň intelektu. Prostý člověk čerpá své pohnutky k osvobozující
(náboženstvím požadované) mravnosti z víry v bytostného Boha-soudce, kdežto člověka rozumově
vyspělého uspokojí jenom důvody věcné. Zde přichází v úvahu joga, náboženství to praktické
a metodické s jistými zkušenostmi v oblasti rozumové i pocitové, se zkušenostmi, jež mají charakter
zkušeností obecných v tom kterém stupni obecného duševního vývoje. Jako taková se pro naši dobu
hodí nejlépe. Ale i ona se člení ve dvě formy. V jedné formě vyžaduje velkou duševní vyspělost,
která jest s to chápati projevený svět a projevy vůbec jako stavy silového napětí s nedefinovatelným
uzákoněním; v druhé formě, při nižší duševní vyspělosti, dosud končí v „záhadách“, jež můžeme
vysvětliti jenom předpokládanou tvořící mocí — Bohem.
Co se mne týká, kloním se k názoru prvému. Neboť předpokládá-li někdo existenci Stvořitele,
musí předpokládati i jeho vznik — tak se dochází k „příčinám příčin“ do nekonečna bez pevného
podkladu logicky odůvodnitelného. Stejně nebezpečná jest však domněnka, že jsoucno jest
stvořením v jednotlivostech na sobě nezávislé a toliko náhodně vytvořené nebo vyvinuté. V tomto
případě se dospívá k mravnímu úpadku, který jako odstředivá síla vyvrhuje člověka do utrpení, jak
můžeme viděti ve společenském životě, v němž se přetrhly opratě živoucí náboženské morálky
a ctnosti.
Mravní zákon, přinášející blaho všem bytostem vůbec, tkví v nalezení základu nebo prapříčiny
existence stvoření. A jelikož jest mravní zákon úhelným kamenem náboženské nauky, vyniká tím
jeho účel. Přes to však mám za to, že též vystupuje jako jeden z mnohých výchovných směrů
mravních i poznatkových.
Náboženství jako výchovný činitel ve smyslu mravním má své základy v poznání prapůvodu
stvořeného. Ve smyslu poznávání má své základy ve výchově, kterou připravuje smysly na vnímání
příčin přímo. Tím chci říci, že v náboženství nejde o to, aby člověk nalezl „jistý poměr k Bohu“. Jde
o to, aby použitím této nauky získal schopnost poznati přímo, to jest smyslově, spleť vztahů mezi
jednotkami stvoření a mravní zákon, jehož působením se bytosti ocitají v utrpení nebo mu unikají,
aby i on mohl uniknouti utrpení a zaujmouti vyšší místo v řádu bytostí. Vstup jest v seznámení se
s filosofií a praksí, z níž tato filosofie vyrůstá. Proto ji nyní popisuji.
Trvání stvořeného jest v čase, jeho vznik v prostoru. Prostor pak jest pojmem, závislým na
existenci já a Pozorovatele. Pozorovatel jest tím konečným universálním něčím, jehož část jest
v nás v podobě nadvědomého Já, jež nalezneme za hranicí všech proměn.
Když člověk rozborem duševních projevů a správným ovládáním jich vstoupí za hranici proměn,
zjistí jsoucnost Neproměnného (Pozorovatele). Jej poznává jako poslední vesmírové skutečno, které
nedoznává změn. Jako takové se liší od stvoření. Proto je musíme vylučovati z času a tudíž
i z proměn, v nichž mají formy svou existenci. Kromě toho je poznáváme jako zrcadlo, odrážející
všechny formy stvoření. Je pak vnímáme, když se jejich odraz promítne ve vědomí.
Zjistíme-li jsoucnost Neproměnného jako zrcadla, odrážejícího formy stvoření, dovodíme
z dalších úvah a pozorování, že byl první jsoucností, jež zde byla přede vším stvořeným.
Když nebylo ještě vůbec nic, byl tu tedy Pozorovatel. V něm pak byla v latentním stavu energie,
již v tomto světě poznáváme jako sílu elektromagnetickou. A tato síla se pohnula z nepostižitelných
příčin. Snad to byl Pozorovatel sám, který se v sobě pohnul. Tak byla zrušena harmonie.
Elektromagnetická síla jakoby otřesem utvořila shluky, které se projevily později jako tvary
různého stupně hutnosti.
Toto byl pak počátek stvoření. Neboť vyskytnutí se jednoho shluku vytváří předpoklady pro
tvoření se shluků dalších v nespočetných nuancích jejich projevu. Neboť nastane-li několikeré
vybití síly, nikdy to nejsou vybití stejná. A rozpadne-li se jistý shluk, přepodstatňuje se v nové
shluky, odlišné kvalitou.
Máme-li tu již mnohé shluky, odlišné kvalitou, pak sama jejich jsoucnost podmiňuje rozdílnou
přirozenou tíží (obsaženou v kvalitě) jejich klesání do větší hutnosti nebo odhmotňování,
způsobující vzestup k přirozenosti Pozorovatele. Obdobu nalezneme ve zjevu, že soustřeďování
nebo rozklad jsou zjevy poměrně trvalé, i když ne konečné.
Předpokládejme tedy, že vznikly shluky sil, které trváním přijaly tu více síly hybné, tu živné. Pak
ovšem tyto, přibírajíce na hutnosti, klesaly kvalitativně více k těžké zemi, ony pak činností ztrácely
na hmotnosti, čímž bylo zabráněno prakticky nemyslitelnému vychýlení kvality stvořeni v jeden
extrém.
V shlucích-bytostech se projevila u množství jednotlivců nestejnorodost na jedné straně
v duševním úpadku, na druhé straně pak v osvícení, které vyústilo ve vysokém prosvětlení podstaty
i tělesnosti. Tak vznikli bohové s nadpomyslnou světelností a mocí, jak je zná praktické východní
náboženství, jakož i démoni, klesající způsobem života až k bezživotí, vyúsťujícímu v „mrtvé
zemi“, arseniku to starých alchymistů, který jest rozrušitelný toliko kosmickým ohněm.
Rozruší-li kosmický oheň arsenik filosofů, přepodstatní jej v kouřové projevy, jež poznává
mystik jako útvary jemného tělesna, jež nazýváme astrálním světem, který však jest světem
zdánlivých existencí, neboť jim chybí vědomí vyhraněného já.
V kaleidoskopu stvoření nalézáme tedy hierarchii bytostí, která nahoře končí bytostmi nejvýš
moudrými, mocnými a světelnými. Jsou to bozi-mudrci s vyšší mocí, než má Stvořitel. — Dole pak
končí bytostmi jiné tíže a atomického složení, než jest svět náš a svět duchovní, v nichž trvá vědomí
vyhraněného já. Mezi těmito dvěma póly pak nalezneme lidi, zvířata, anděle, elementální
a elementární bytosti, vše v pestré směsici a v jemných odstínech odlišení.
Řekl jsem, že původně nebylo takových rozdílů. Ale tendence přijímati na kvalitě byla
předpokladem k hlubším rozdílům, jak je můžeme spatřovati dnes. V tom pak jest původ
nespokojenosti a hledání. Každý může viděti, že stav, v němž ustrnul, není stavem nejvyšším,
pročež hledá cesty, aby dospěl k stavu dobrému, pevnému a neměnitelnému.
Zde se však cesty bytostí rozcházejí. Upadající zaslepený tvor hledá konečné uspokojení
v největším počtu příjemných smyslových vjemů. Neví však, že smyslové vjemy se týkají věcí
pomíjejících a že teprve za nimi se skrývá děsná tvář boha nespokojenosti, prozařující chaosem
domnělého, to jest smyslového uspokojování. — Zkušená, osvícená bytost pak ví, že tužby jsou
neukojitelné. Proto nesytí duši dojmy. Zříká se nadšení, radosti, příjemných i nepříjemných pocitů
atd., čímž očistí Pozorovatele od chaotické nečistoty — změn. A pak již uzří šalebnou hru chtíčů
a jejich nenasytnost, aby konečně dosáhla blaženosti, pramenící z poznání stvoření, činnosti
a z uskutečnění jistých mravních zásad, jimiž se dospívá do stavu blažené neměnitelnosti. —
Upadající, zaslepený člověk může proti tomu na své cestě upadnouti až do dříve zmíněné říše
„kouřových jevů“, aby jako velmi dlouho mladé stvoření se zde dožil druhé smrti, přepodstatňující
jej v etherické napětí, jež nalézáme ve sféře utrpení a dále v spalující oheň a ještě později v čistý
ether, který jest vzduchem, jímž se živí příroda.
Vzhledem k tomu, že člověk přirozenou tíží nebo sklony se ocitá na cestě vzestupu nebo úpadku,
má v poměru k sobě odpovědnost za své blaho nebo neštěstí. Nechce-li upadnouti do nejvyššího
neštěstí kritických prožitků, musí dbáti morálky, jíž učí náboženství. Neboť jenom náboženská
morálka má za cíl odstraniti egocentrismus, který jest příčinou zhutnění a je provázejícího a s ním
spjatého utrpení.
Jiné druhy morálky nezasahují do morálního života člověka tak hluboko. Dbají většinou
zušlechtění zevního zjevu, ale neodstraňují to, co ryje v duši bolestnou brázdu. Sem, bohužel, spadá
i učení církví. I jejich učení si všímá jenom zušlechtění tváře nebo masky se vším kašparováním
v modlitbě a náboženských úkonech, ale nedbá toho, co se děje v duši jako přerozování
a přetvořování.
Nový Zákon však ukazuje člověku správnou cestu. A já jsem si dovolil připojiti vysvětlivky, aby
byly hlouběji odůvodněny jeho poučky. Čtenář uvidí, že náboženství sleduje věcné cíle a staví na
rozumově-logickém základě. Jeho východisko jest totiž v učení o sebevládě, vrcholící v úplném
zastavení duševní činnosti při bdělém vědomí, které jest jediným reálným předpokladem
nezaujatého pozorování. Jím se též zostřují smysly natolik, že studující může sledovati dění
v příčinách i následcích. A to jest druhé, vyšší dobro náboženského učení.
Jest tedy náboženství prostředkem k získání vědění jakož i pocitů blaženosti nebo nejvyššího
štěstí. Jest mu však cizí snaha „zlepšovati“ svět po způsobu náboženských blouznivců a fanatiků.
Vždyť především jest v úmyslu náboženské nauky pomoci tomu, kdo ji přijal, a to v nejvýš
realistickém smyslu toho slova. A když zjeví kladné hodnoty a obecnou prospěšnost, vybízí
k doporučení.
Ve vyšší fázi jest náboženství prostředkem k odhalení schopností a sil, které jsou uloženy
v člověku v latentním stavu. Důvody jsou logické. Kdo zastaví duševní činnost vůlí při bdělém
vědomí, a zírá do zjeveného Prázdna, získá jemný postřeh a nadpomyslné vědění. Neboť co žije,
žije v čase a v pohybu. Zastavením duševní činnosti se člověk z času a pohybu vymaní. Tím jsou
odstraněny překážky pozorování. Přesným pozorováním se pozná zákon času a pohybu neboli dění.
Poznání jest pak klíčem k moci nad nimi. Moc nad děním jest cestou k zvláštnostem, o nichž mluví
náboženství a evangelia.
Vzhledem k řečenému jest Nový Zákon učením o vědění, moci a osvobození. Theologie
neporozuměla dobře tomuto učení. Proto se uchýlila ke kultu čehosi mocného, stojícího vně člověka
a k učení o člověkově slabosti.
Očisťme náboženství od tohoto nezdravého nánosu a pijme čistou vodu jeho osvobozujícího
učení. Při tom není třeba věřit v nejvyšší bytost. Existuje-li, musí se zjeviti uskutečněním
doporučovaného. Nezjeví-li se, jistě neexistuje.
Náboženská nauka má však za to, že Nejvyšší bytost se zjeví. Tu jako světelná forma, tu jako
prvek a tu zase jako spravedlnost v zpětném působení Karmy, podle kvalit a vyspělosti studujícího.
A její zjevení jest zrozením moudrosti. Náboženství tím dospívá svého cíle. Pomohlo člověku
překročiti práh obecného smyslového vnímání a umožnilo mu postřehování další skutečnosti dění
a vesmírné jsoucnosti, jakož i nalezení jeho vlastního cíle a tudíž i úplné spokojenosti.
Pokud jde o vysvětlivky, setká se v nich čtenář s neobvyklými závěry a důvody. To jej neměj
k činění ukvapených úsudků. Nechť ví, že by nemělo smyslu „vysvětlování“, které se nezmůže na
více, než viděti tajemství tam, kde jest možné logické vysvětlení. Vždyť nejvyšší arcanum není
v Bohu a v jeho nevyzpytatelných rozhodnutích, nýbrž v poznání příčin dění a materiálu, z něhož
jest zbudováno stvořené. Kdo hledá toto arcanum v nevyzpytatelných niterných pohnutkách Boha,
jehož přirozenost jest mu nad to nepochopitelná, utápí se v obluzeních, pramenících z neschopnosti
objektivního, věcného, rozumového uvažování. Proto by též bylo chybou za tohoto stavu
rozumovosti o níže psaném polemisovati. Bude lépe zlepšiti dříve rozumové schopnosti pomocí
prana jogy. Pak se mu vysvětlí všechno, co se zdá být záhadné v Novém Zákoně. — Popisuji prana
jogu:

1. Potlačte roztříštěné zájmy soustředěním na jediný dobrý duševní stav.
2. Po dosažení výsledku tohoto cvičení, totiž jisté vnitřní pohody a radostnější nálady,
cvičte tělesnou nepohnutelnost.
3. Po dosažení klidu těla a dobré (radostné) nálady, která nedoznává změn, setrvávejte
v tomto stavu delší dobu, abyste se plně nasytili čistotou, dobrem a Světlem. (Toto
cvičení se provádí podle potřeby mnoho dní nebo i měsíců.)
4. Když setrváváte lehce a libovolně dlouho v tomto dobrém a příjemném stavu, udržujíce
jej, cvičte vdechování a vydechování.
5. Vdechujte a vydechujte pomalu, stejnoměrně, neslyšně a rytmicky, plníce pokud lze
úplně plíce.
6. Chopte se dechu jako představy posilujícího a osvěžujícího vzduchu, který v podobě
jemné stříbřité páry naplňuje postupně nejen plíce, ale i celé tělo.
7. Je-li naplněno celé tělo osvěcujícím a posilujícím vzduchem (pranou), což jest provázeno
pocitem tělesné lehkosti a zbavením se starostlivosti, podaří se vám, když se budete o to
snažiti, zastaviti (postupně) duševní činnost.
8. Zastavením duševní činnosti, když jest prováděno důsledně odvržením formujících se
představ a vzpomínek na smyslové předměty, ocitnete se duševně v neomezeném
prostoru, o němž máte věděti, že jest naplněn Světlem, dobrem a vlivem osvěcujícího
poznání.
9. Pak dbejte objektivního pozorování sebe samého, aby nedošlo k žádné změně ani dotyku.
10. Tak dosáhnete dalších vnorů, které buddhisté jmenují bezmeznost vědomí, říše docela
ničeho, rozhraní možného vnímání a zničení vědomí.
11. V těchto stupních se chápete kosmického dechu,
12. a dosáhnete vědění, které objasní všechna mystéria života a biblických i obecných
událostí.

V Pardubicích v červenci 1945.
Květoslav Minařík