Korespondence Květoslava Minaříka
Dopisy Květoslava Minaříka obci žáků jsou Jeho nejdrobnějšími pracemi. V adresném určení jednotlivcům, kdy v různorodosti a rozsáhlosti jejich případů a problémů si čtenáři snáze mohou najít ten svůj, představují jedinečnou studnicí poznání a jsou nedílnou součástí Mistrova díla nemajícího na tomto světě obdoby.
Jak uvádí redaktorka PhDr. Zora Šubrtová, v pozůstalosti K.M. se nachází okolo 1800 kopií dopisů, z nichž část již před léty vydalo nakladatelství Canopus ve svazcích Praxe Přímé stezky 1.-3.
Je nám proto velikým potěšením, že jsme pro naše stránky získali svolení rodiny Pavlových uveřejnit celou jejich korespondenci s Kětoslavem Minaříkem (částečně otištěna v Praxi Přímé stezky 2), a to včetně příloh, tj. Mistrových dopisů jiným členům obce, které K.M. svým žákům pro poučení někdy přikládal.
Děkujeme panu ing. P.P. za digitalizaci a poskytnutí níže uvedených dokumentů.
Korespondence mezi panem K. M. a rodinou Pavlových v letech 1968–1974
(Autor: P. P.)
Obsah
1968.10.04 redakce LD→JP — dopis. 4
1968.11.01 Pavlovi→KM — dopis. 4
1968.11.15 KM→Pavlovi — dopis č. 1 (příloha k „1969.01.07 ZŠ→JP — dopis“) 4
1969.01.07 PhDr. ZŠ→JP — dopis (příloha viz „1968.11.15 KM→Pavlovi — dopis č. 1“) 5
1969.06.16 KM→Pavlovi — dopis č. 2. 5
1969.06.24 Pavlovi→KM — dopis. 7
1969.07.09 KM→Pavlovi — dopis č. 3. 7
1969.07.31 KM→Pavlovi — dopis č. 4. 8
1969.08.10 Pavlovi→KM — dopis. 9
1969.08.29 KM→Pavlovi — dopis č. 5. 10
1969.09.29 Pavlovi→KM — dopis. 11
1969.10.15 KM→Pavlovi — dopis č. 6. 11
1969.10.23 Pavlovi→KM — dopis. 12
1969.11.04 KM→Pavlovi — dopis č. 7. 13
1969.11.11 Pavlovi→KM — dopis. 14
1969.11.13 PhDr. ZŠ→Pavlovi — dopis. 14
1969.12.01 Pavlovi→KM — dopis. 15
1969.12.07 KM→JUDr. MK — dopis (příloha k „1969.12.08 KM→Pavlovi — dopis č. 8“) 15
1969.12.08 KM→Pavlovi — dopis č. 8 (příloha viz „1969.12.07 KM→JUDr. MK — dopis“) 16
1969.12.15 Pavlovi→KM — dopis. 17
1970.02.15 Pavlovi→KM — dopis. 17
1970.02.24 KM→Pavlovi — dopis č. 9. 18
1970.05.18 Pavlovi→KM — dopis. 19
1970.06.22 Pavlovi→KM — dopis. 19
1970.07.30 Pavlovi→KM — dopis. 20
1970.09.30 Pavlovi→KM — dopis. 20
1970.11.22 Pavlovi→KM — dopis. 21
1970.12.08 Pavlovi→KM — dopis. 22
1970.12.15 KM→Pavlovi — dopis č. 10. 22
1971.01.04 Pavlovi→KM — dopis. 22
1971.02.02 Pavlovi→KM — dopis. 23
1971.03.01 Pavlovi→KM — dopis. 23
1971.03.30 Pavlovi→KM — dopis. 24
1971.04.19 Pavlovi→KM — dopis. 24
1971.06.21 Pavlovi→KM — dopis. 24
1971.09.21 Pavlovi→KM — dopis. 25
1971.09.28 KM→Pavlovi — dopis č. 11. 25
1971.11.01 Pavlovi→KM — dopis. 27
1971.11.28 KM→PP — dopis č. 12. 27
1971.12.01 KM→Pavlovi — dopis č. 13. 28
1972.01.13 KM→Pavlovi — dopis č. 14. 29
1972.01.17 Pavlovi→KM — dopis. 29
1972.04.08 KM→JP — dopis č. 15. 30
1973.03.21 Pavlovi→KM — dopis. 32
1973.04.03 KM→Pavlovi — dopis č. 17. 32
1973.04.16 KM→PP — dopis č. 18 (příloha viz „1973.04.16 KM→Fišarovi — dopis“) 33
1973.04.16 KM→Fišarovi — dopis (příloha k „1973.04.16 KM→PP — dopis č. 18“) 33
1973.10.25 KM→Pavlovi — dopis č. 19. 34
1973.11.01 Pavlovi→KM — dopis. 36
1973.12.09 Pavlovi→KM — dopis. 36
1974.01.10 Pavlovi→KM — dopis. 36
1974.07.14 PhDr. ZŠ→MP — dopis. 37
1974.07.18 Pavlovi→PhDr. ZŠ — dopis. 37
1975.08.07 Pavlovi→PhDr. ZŠ — dopis. 37
Dokument obsahuje zachovanou korespondenci mezi panem Květoslavem Minaříkem a rodinou Pavlových v letech 1968 až 1974. Zahrnuje dopisy pana Květoslava Minaříka, a to 19 dopisů rodině Pavlových, jeden dopis panu JUDr. Miloslavu Kovářovi a jeden dopis manželům Boženě a Karlovi Fišarovým.
Části textu tištěné kurzivou jsou v originálu psány ručně psacím písmem.
V dokumentu jsou použita následující jména a zkratky:
pan Antoch – p. František Antoch,
dr. B. – p. Doc. MUDr. Antonín Bajer (*1911, †1994) – neurolog z Brna,
Drt. – p. František Drtikol (*1883, †1961),
Karel – p. Karel Fišar (*1912, †1998) – manžel pí B. Fišarové,
Boženka – pí Božena Fišarová (*1923) – manželka p. K. Fišara,
F., Fiš. – manželé Božena a Karel Fišarovi,
Jiřinka – paní, která p. K. Minaříkovi poskytla rukopis Védánty,
JUDr. MK, dr. K., Míla, M. – p. JUDr. Miloslav Kovář (*1910, †1972),
paní L., paní Ledrová – pí Krista Ledrová (*1897, †1975) – matka pí Z. Šubrtové,
LD – Lidová demokracie (bývalé noviny, předchůdce dnešních Lidových novin),
paní Ljudevigová – pí Jindřiška Ljudevigová,
starý L., L. – p. Oldřich Luštinec – otec p. Doc. RNDr. J. Luštince, CSc.,
pan K. M., KM, pan M., Mk – p. Květoslav Minařík (*1908, †1974),
paní E., pí Nov. – pí Emilie Novotná – známá manželů Fišarových,
JP, pan Pavel – p. Josef Pavel (*1906, †1979) – otec rodiny Pavlových,
PP, inženýrek – p. Ing. P.P.(*1947) – syn rodiny Pavlových,
MP, paní Pavlová – pí Marie Pavlová (*1914, †2008) – matka rodiny Pavlových,
dcera, dceruška – sl. M. P. (*1941) – dcera rodiny Pavlových,
P. – rodina Pavlových,
J., M. a M. Pavlovi – Josef, Marie a M. Pavlovi
p. Sp. – p. Eugen Spiro (*1910, †1996),
syn p. St., Ivan St. – p. Ivan Studený (*1945) – syn p. J. Studeného,
p. St., St. – p. Josef Studený (*1919, †2011) – otec p. I. Studeného,
ZŠ, paní Š., paní Zora – pí PhDr. Zora Šubrtová, CSc., roz. Ledrová (*1929) – dcera pí K. Ledrové,
pan Viktora – p. Jiří Viktora (*1908, †1988) z Pardubic.
1968.10.04 redakce LD→JP — dopis
V Praze dne 4. X. 1968
Vážený pane,
zasíláme Vám adresu autora článku o józe p. Květ. Minaříka, o niž jste žádal ve svém dopise: p. K. M., Na vrškách 168, Nová Březová, pp. Zvole u Prahy.
S úctou
(podpis nečitelný)
V Hradci Králové dne 1. listopadu 1968
Vážený pane Minařík!
Jelikož se Vaše jméno objevilo dne 21. září t. r. v Lidové demokracii pod článkem „Příroda vydává svá tajemství“, bylo nám to podnětem k tomuto dopisu.
Zabýváme se po 26 let buddhismem s většími neb menšími přestávkami a studujeme i literaturu z oboru mystiky, theosofie a pod. Za ta léta se nám mnohé osvětlilo, učení Buddhově jsme porozuměli, ale bohužel jsme pouze teoretiky, bez hlubších praktických znalostí.
Z Vašich knih Přímá stezka a Vnitřní smysl Nového zákona je zřejmo, že jste v teorii i praxí na výši a proto si dovolujeme Vás požádati o podporu, o pomoc k vstupu do proudu. Možná, že nás odkážete na vlastní síly, vytrvalost a trpělivost. My však přesto bychom se s Vámi velmi rádi sešli a pohovořili o věci osobně. Je‑li to možné, sdělte nám laskavě, kde a kdy bychom se mohli setkat. Jezdíte‑li někdy do Hradce Králové, srdečně Vás zveme k nám. Zvolíte‑li jiné místo, přijedeme my.
Na odpověď se těší
Josef Pavel věk 62 let
Marie Pavlová ” 54 ”
1968.11.15 KM→Pavlovi — dopis č. 1
(příloha k „1969.01.07 ZŠ→JP — dopis“)
15. 11. 1968
Vážení!
Váš dopis došel včas, ale právě jsme se přestěhovali, tak odpovídám se zpožděním.
Je sympatické, když má někdo zájem o duchovní nauky, ale je sympatičtější, když se zajímá o buddhismus. Je to přece jenom vrcholná duchovní nauka, ať už jde o její „jižní“ nebo „severní“ směr. A jako se u „jižního“ směru často vyskytuje zájem o vlastní spásu, tak zase u „severního“ směru dochází k nerozeznání, zda snažení je již duchovní nebo ještě světské.
U obou směrů je však důležité, na čem člověk zakládá své snažení. Původní buddhismus vyžadoval, aby člověk „odložil pět překážek“ a „vstoupil do proudu učení“. Pozdější „severní směr“ byl už více mystický, ale jistě tak hluboký, že se v konečné fázi oba směry sobě rovnaly.
„Odložit pět překážek“ znamená jít duchovní cestou způsobem života, životosprávou. A to je stěžejní faktor duchovního úsilí. Je vždycky nezbytné uzpůsobit myšlení tak, aby člověk mohl „vstoupit do proudu“; myšlení k tomu není uzpůsobilé, když je tzv. normální, to je světské. Se světským myšlením souvisí nenávist, zloba, nepřejícnost, sobectví atd.; takové myšlení člověku neumožňuje odstranit zábrany vtoku duchovně očišťujících a povznášejících vlivů.
Já, ačkoli jsem „buddhista severního směru“, zakládám také celý duchovní vývoj na orientaci mysli a citu, tedy na způsobu života, neboť vím, že pouze takto změní člověk tendence svého usilování, od světských k duchovním. Marně si lidé myslí, že lze duchovní úsilí založit na meditacích, koncentracích mysli a pod. Tyto snahy smí pouze provázet mravní úsilí, kterým se mění tendence usilování. Když jedno druhé předběhne, pak mravní nedostatečnosti zesilují a člověka se někdy zmocní i šílenství.
Chce to tedy trpělivé snažení. Člověk se má postupně uzavřít do sebe a v pokoji a míru myslit na všechno a toto myšlení má dokonce učinit aktivním permanentním přáním všeho nejlepšího všem bytostem. Takovým způsobem zlikviduje chtíč, nenávist a blud, citově se přenese na úroveň nebeských bytostí a tím vším vytvoří předpoklady pro hluboké zasvěcení velikých znalců duchovních cest.
Člověk se však jistě vystavuje nesmírné zkoušce a pokušením, když založí své duchovní úsilí pouze na mravních snahách. Má žít ctnostně, aniž je podněcován sliby, že bude zasvěcen. Ctnosti samy jsou však odměnou toho, kdo se jich drží. Vedou k vnitřní očistě a ke způsobilosti pro zasvěcení. Jinak řečeno: Ctnosti zavedou člověka do nebe, kde se teprve musí ukázat, zda citový život má pro člověka cenu či nikoli. Povím Vám, že duchovní úsilí zakládáme především kvůli citovému žití. Vždyť to přece bývají citové krise, které člověka vedou na cestu duchovního snažení. Proto nebeský život nelze obejít. V buddhistickém pojetí je to vlastně „vstup do proudu“. Ale v buddhismu je výraznou rozvaha. Proto se šťastné nebo nebeské žití svádí do koryta blažeností a bhikhové jsou moudře usměrňováni přes pouze pocitové blaho do indiferentismu, kde teprve končí pokušení z nebeského života.
Když je to všechno překonáno, stává se z jednoho Sariputta, z jiného Moggaláno atd. Mezi takovými zasvěcenci a „světskými“ následovníky Buddhy je ovšem nesmírný rozdíl. Tito se učí, oni rozumí. Rozumí proto, že prošli všemi fázemi duchovního vývoje tak, jak tomu musí být. A protože rozumí, jdou, jsou tathagaty.
Doporučuji tedy: Vyhostěte z mysli svět, z citu všechny city buzené „požíváním světa“, zklidněte mysl tak, aby se stala s ohledem na svět bez všech zájmů, a to možná stačí na to, abyste byli definitivně na cestě.
A moje poučka: Takto jednat neznamená zbavovat se schopnosti řídit své světské záležitosti. Buďte mystiky nebo buddhisty uvnitř, v soukromí své duše, ale na povrchu je nejlépe, když budete jako světsky schopní lidé. Tak vyhrajete zkoušku způsobilosti a budete moci jít po cestě vzpřímení, o nic ochuzení a dokonce možná i zdatní až do stavu skutečného zasvěcení. Pak, už se všechno samo vyjasní.
Mk
P. S. Příležitostně se u Vás zastavím. Mk
1969.01.07 PhDr. ZŠ→JP — dopis
(příloha viz „1968.11.15 KM→Pavlovi — dopis č. 1“)
7/1/69
Vážený pane Pavel,
velice se omlouvám, ale přiložený dopis pana M. jsem zřejmě před časem měla za úkol odeslat a zapletl se mi mezi materiál, který jsem dnes náhodou dostala do ruky. Nezlobte se prosím, že jste na něj museli tak dlouho čekat – ale snad neztratil aktuálnost ani dnes.
Ještě jednou prosím za prominutí a srdečně zdravím.
Zora Šubrtová
1969.06.16 KM→Pavlovi — dopis č. 2
16. 6. 1969
Vážení!
Je opravdu příjemné setkat se s lidmi, jejichž zájem se upíná k duchovním hodnotám života. Jenže někdy je tento zájem podmíněn vrozenými sklony a v tom případě nemusí člověku být jasný cíl duchovního žití, mystických snah. Proto jsem se mnohdy dostal do nesouhlasu i s těmi, kdo to s duchovními snahami myslili upřímně. Já sám mám totiž vždycky na zřeteli, že duchovní nauky musí sloužit k odstranění strasti, té blízké a naléhavé strasti pocházející z existence uzpůsobené zrozením a proto nikoli třeba k dosažení spásy jakožto života v nějakém nebi se všemi smyslově obšťastňujícími věcmi, které si člověk příp. vymyslil. Proto jsem tak tvrdě realistický, ačkoli se zdá, že se to na „duchovního člověka nesluší“.
Působím jako guru. Nesčetné faktory žití mi potvrdily, že ty, kteří hledají, je nutno dělit do dvou kategorií, v prostém smyslu podle věku. Pokud jsou lidé mladí, nauka na nich vlastně vyžaduje, aby šli cestou dobře gradovaného tvrdého úsilí, aby energie, jíž jsou mladí lidé vybaveni, nekomplikovala jejich postup i světským úsilím, kdežto když jsou starší, pak jejich snaha musí být zaměřena na dosažení spásy.
Vy oba patříte do druhé kategorie. Proto nemusíte jít cestou „tvrdého zasvěcování“, nýbrž spět rychle k dosažení spásy. A to je cesta snadná, jestliže víme, o co tu vlastně jde. Tím je snadnější, čím lépe člověk pochopí, že dosažení spásy je otázkou mentální orientace. Neboť proč by měl člověk o něco zápasit, když v něm nepulsují nekompromisní energie, upínající se ke světským věcem? – Stačí dobře si uvědomit, že je nezbytné zařídit se tak, jak tomu bylo ve staré Indii, kde lidé, kteří vybavili své děti do života a jimž už se nedostávalo síly být zdatnými hospodáři, uchylovali se do bezdomoví, aby dosáhli spásy.
Ano! Když člověk splnil povinnosti otce rodiny a je opravdu na prahu stáří, věku, když nemůže být intensivně produktivní, pak když mu je jasné, že má povinnost otce rodiny zcela opustit, nalezne velmi snadno „duši vesmíru“, s níž se také snadno ztotožní. To znamená, že člověk nesmí mít děti a vnoučata po způsobu nynějších dědečků a babiček, neboť za takových okolností mu „duše vesmíru“ ulétne a zůstane mu pouze neutěšenost stáří, rozpadající se tělesné existence.
Mám‑li tento svůj postoj proměnit v konkrétní radu, chtěl bych říci, že zájem Vás obou by se měl upínat k nadsvětskému klidu, míru, jasu. To znamená, že nemusíte bojovat. S čím byste měli bojovat? Udržíte‑li před svýma očima „prázdnotu nad přírodními jevy a děním“ a nejste‑li rušeni živočišnými pudy k nekompromisním světským žádostem, pak už vlastně jste jóginy, kteří přemohli sebe! O víc totiž opravdu nejde. I mladý jogín je vítězem tohoto typu, když v zápase o nesvětskou orientaci dosáhl toho, že už není ze svého nitra provokován k nekompromisním světským žádostem. A pak na něho stejně jako na Vás nyní čeká totéž, totiž ztotožnění s duchem kosmu, dosažení realisace evidentního stavu oproštění nebo vykoupení.
Mohu Vás podle pravdy ujistit, že příliš nezáleží na tom, zda člověk dosáhne evidentního stavu vykoupení. Když ví, že má zabránit světu, aby v něm nevzbuzoval světské zájmy, pak už vykoupení dosáhl a mohu doložit, že neexistuje jóga, která by mohla evidentní stav vykoupení rychle přivodit. Jednání správné a spásné je semeno a klidná víra nebo přesvědčení, že vše je nyní v pořádku je sluncem a deštěm, které přivedou semeno ke klíčení a růstu.
Evidentního stavu spásy musí dosáhnout pouze mladí lidé. Neboť ti musí dělat jógu proto, aby se stali i jejími strážci. Když by tento úkol jim nepřišel na mysl, pak jejich energie bude stále vytvářet světské vztahy a to už způsobuje výhradně zmatek v názorech, nezdravý postoj k duchovnu a světu, něco, co přivede všechnu snahu v niveč. Takoví lidé se v momentě, kdy se mají projevit stavy spásy, dostávají na samý začátek svého usilování, do stavu, kdy světskost je zlomí a zdrtí.
Toto je perspektiva jógového systému. Chci Vám k tomu znovu říci, že správné úsilí nebo bloudění je obsaženo pouze v názorech člověka. Mějte správný názor a pak klidnější hladina životní pulsace ve Vás Vám umožní dosáhnout cíle bez jakýchkoli komplikací. Pouze víru, že jdete tak, jak máte jít, to chce. Neboť zmatek je překážkou, v buddhismu pak pochybnosti.
Zdravím srdečně
Mk
Hradec Králové, 24. června 1969
Vážený pane Minařík!
Děkujeme za dopis a rady, které se snažíme praktikovat.
Dovolte, abychom Vás věnovali „Nauku o protikladech“ v češtině i v němčině. Případné chyby jsou zaviněny pouhým intelektuálním pochopením a nedostatkem prožití. Rozhodnete‑li se chyby opravit, pak může tato kniha posloužit i Vašim žákům.
Vkládáme ji tedy do povolaných rukou s přáním úspěšné pouti samsarem.
Srdečně zdraví
Pavlovi
1969.07.09 KM→Pavlovi — dopis č. 3
9. 7. 1969
Vážení!
Dočítám překlad, který jste mi poslali, a usuzuji z toho, že jeho darování je důkazem Vašich sympatií ke mně. Jeho posláním jste si také ode mne vyžádali posudek, a proto ho ihned uvádím: Je to práce velice dobrá, pro naše poměry však odtažitá; takový způsob myšlení je našim lidem cizí. Tato skutečnost však vůbec nic nemění na tom, že to je práce dobrá.
Pokud se chci vyjádřit o Vás samých ve vztahu k tomuto spisu, doporučuji: Nehledejte poučení ve filosofických pojednáních, nýbrž v tom, jak máte pracovat na sobě. – Dvěma překážkami k vykoupení je myšlení, jímž se člověk propracovává k domnělému poznání a příbuznost člověka se světem na úrovni jeho nitra. Když toto myšlení přestane a duch povznesený k Bohu identifikuje kvality božího světa, sféry trascendentální, člověk už ví, že je u cíle nebo blízko cíle, vykoupení.
Nemáme ztrácet ani okamžik. Máme být stále myslí u Boha, protože prvky příbuznosti člověka se světem jsou takového druhu, že člověk zůstává světský, i když se permanentně modlí. To má být připomínkou, že svět z vlastní bytosti nutno vytrhat násilným odvrácením myslí ode všeho, co je jeho světským prostředím a násilným jejím upoutáním na prázdnotu působící božskými vlivy.
Trvalost a setrvačnost světského myšlení je varováním. Když už víte, že mlčení myslí ve světských věcech a rozvoj uvědomovaní do kvalit božského světa ještě dlouhá léta neničí naprosto tendence k světskosti, pak víte, že setrvačnost světského myšlení je skutečným a naléhavým varováním. Jenom mladí lidé nesmí brát toto za neohebnou poučku; kdyby mladý člověk přirozené tendence takto lámal, stal by se nezdravým.
Zralý věk, v němž svět už neoslňuje kouzlem klamu věcné účelnosti, se ukazuje vždy jako nemocný zvědavostí, když ještě pátrá po nauce, která hmotný svět vysvětluje. Člověk zralý věkem se má věnovat rozvoji tiché nečinnosti, jíž provází blaženost skutečného odpočívání, založené na nezájmu o svět. Takový stav totiž dokazuje, že dosáhl, i když nic neudělal, jestliže je skutečně bdělý a potenciálně schopný myslit, uvažovat, vidět a rozpoznávat. Kdyby toho nebylo, svědčilo by to o jeho marasmu.
Cesta nebo jití po Cestě, má pro každého význam jen za předpokladu, že v bytosti existují hnací síly, které ho nutí poznávat, dovídat se, dospět k ovládnutí. Ale i tento stav se má moudře usměrňovat k zanechání potřeby poznávat atd. Příkazy, zvláště kategorické, by byly v tomto případě závadné. Blud touhy dospět k poznání, dovědět se a ovládnout se nedá udusit zanecháním. To by znamenalo v bludišti resignovat. A tak je v józe pro mladé lidi stanoveno dosáhnout zkušeností z poznání a ovládání, které konec konců člověku napoví, že vše je marnost.
Rozvoj pocitů přítomnosti Boha nebo kvalit božského světa je také rozvojem bytosti do sfér až dosud nepoznaných. A tak jako mladí lidé musí pro své uspokojení poznat svět, tak staří lidé k svému uspokojení musí poznat sféry nadsvětské. Pak poznají, že stav naprosté spokojenosti mohou rozvinout kdekoli; jejich nebe nebo spása v pravém buddhistickém duchu bude nalezena buď v nebi nebo v pekle, nebo na zemi, podle toho, kde se právě nalézají.
Co však je pro člověka spása, když má v sobě touhy po konkrétních věcech? Proto pozor na touhu po vědění – zkrátka ani filosofie není v tomto případě dobrá. Patří do světa, byť byla božskou. To věděl Ramakrišna, proto mluvil o tom, že do boží zahrady se nechodí počítat stromy a určovat ovoce, nýbrž jen najíst se ovoce.
Máme tedy úkol utišit životní žízeň. Ať je to žízeň po světě nebo po magické moci nebo po vědění, vždycky je to pouze žízeň, která činí život bolestným. Kdo prošel strastí hledání, to vždy dobře chápe. Chce to pouze, aby byl schopen víry, že nezájem o všechno na jedné straně a rozvoj pocitu naprostého uspokojení na straně druhé, je pravou cestou k pravému cíli, cestou ze země do nebe nebo ke spáse, podle toho, co v něm pracuje jakožto potenciální chtíč, podmíněný vnitřním neuspokojením. Ten se nedá odstranit domněnkou, že je ho nutno nezanechat; zanechání je lepším předpokladem pro uvědomění si toho, že záleží více na prožitku blaženosti než na „vysvětlení“ všech problémů světa, samsáry i spásy, nirvány.
Srdečný pozdrav
Mk
P. S. Dočetl jsem dílko; vyvrcholení je skvělé!
1969.07.31 KM→Pavlovi — dopis č. 4
31. 7. 1969
Vážení!
Bylo mi příjemné, když jsem mohl zjistit, že Vaše důvěra ve mne tak brzy vznikla. Nemýlíte se opravdu. Moje poznání je dobré, mám dostatek životních i mystických zkušeností a mám schopnost spolehlivě zjistit, co se děje v „duši“ každého, o koho se zajímám. Ale je věcí mých zkušeností, proč ihned nevyvádím lidi z jejich pomýlení. Vím jak je to otřesné, když se má člověk vzdávat svých dosavadních názorů, příp. dlouho tvořených. Vím, že právě v těchto názorech je obsažen mravní korektiv, že to je mravní kodex, který jako posvátná kniha o mravnosti člověka životem vede. Jak potom zasahovat do života lidí?
V tibetské mystice se mluví o nezbytnosti vyhlazovat názory a přesvědčení, které člověk do mystiky přináší. To jsou totiž desorientující činitelé; v mystice má být člověk jako nepopsaný list, na nějž svět a život píše o sobě vše, čím je. S ohledem na to se může jógická mravnost redukovat na oddanost Bohu. Je‑li už Bůh člověka absolutní neutrum, pak tento Bůh jakožto brýle člověka už pohled na svět nezkresluje, nýbrž naopak zdokonaluje jako dalekohled nebo mikroskop apod. „Jesus mihi omnia“ má mít obdobný účinek. Ale lidé se hádají o to, zda Bůh nebo Ježíš, zda jógické meditace nebo mediumitská pasivita, vědecká přesnost nebo vnuknutí jsou správné a proto nemají kriterium, které by je dovádělo k spasení.
Problém je tedy jednoduchý. Není‑li člověk rozený mudrc, měl by se sklánět před božstvím s touhou, aby byl osvícen. Na to myslil G. Meyrink, když napsal, že co člověk ví, dokud v něm nejsou přestavena světla, je tak dokonale nesprávné, že to nelze ani pochopit. Můžeme myslit na to, že i mystikové na své vlastně neobvyklé cestě si přinesou z mystického podprahu svá měřítka a používají jich k měření a vážení všeho v mystice. Vy to nedělejte. Máte směrnice – nechápete‑li život a snažení jako zcela osvícení mudrci, žijte umírněně, myslete na Boha, který je vševěděním, všemohoucností atd. a už se nestarejte o nic dalšího. Proč totiž ztrácet drahocenný čas posuzováním toho, co je správné a co nesprávné? Vždyť to je k ničemu; dobré to je pouze na samém začátku, když člověk hledá poučení – v tom případě musí dávat pozor na to, aby nevsadil na hloupost, nýbrž jen na moudrost.
Co se týká Vašeho syna, jsou v něm rozpory. Radil jsem mu, aby byl především „obyčejným“ člověkem. Proč by měl posuzovat, zda když nepůjčí někomu peníze, pak tím dokazuje, že je sobec. To je hra na ctnostného, která někdy přivádí člověka do nesnází; k józe člověk potřebuje podmínky a ty se vytvářejí i dobrým hospodařením. – Jako druhá věc tu jsou komplexy z živé pohlavnosti. Ty se nejlépe řeší tím, že si člověk sám sebe neváží a proto si ani nemyslí, že jeho touhy a choutky se mají splňovat. Mohl bych ještě k tomu říci toto: Není‑li člověku dáno „děvče“ ještě v době jeho rozvinutého idealismu, pak je to pokyn, aby ho nehledal. Jinak v tom hledání utratí celý svůj život, stává se otrokem ženy, malátní a posléze je neschopným a nepotřebným člověkem bez linie a individuality.
Chce‑li tedy osud na člověku, aby neměl hned od časného mládí ženu, pak se má naučit radovat se bez ženy a činností stupňovat energii; až bude planout energií a bude poznávat, že nepotřebuje nic pro své obšťastňování, najde svou ženu v dobrých stavech, od kterých fysická žena může muže odtáhnout a pak ho zničit.
Problém je tedy v tom, být spokojený bez ženy. Nikdo se nemusí bát, že tomu tak bude navždycky. Až bude dosahovat štěstí jako jedinec nezatížený žádným vztahem, pak ho ženy budou pronásledovat. Když bude moudrým, pak se jim ještě chvíli vyhne, aby poznal svět jako činitele, který ho chce pomýlit tím, že mu zalepí oči ať už ženou nebo penězi nebo světskými úspěchy. To je totiž žena (a pro ženu muž), který člověka modeluje tak, aby byl neschopný dosáhnout spokojenosti a spásy.
Vážená paní Pavlová! Ptala jste se mě, čí to je automobil. Dokládám: V době, kdy už jsem se necítil schopným cestovat za mystiky, přišel za mnou člověk, který by mě byl rád viděl jako guruy jogíny, kteří mají skvělé sídlo a zámeček a chtěl napomoci, abych se dostal do podobné situace. Přijmul jsem to auto, aby mi bylo ulehčeno cestování za mystiky. Sám nejezdím a proto je to auto paní Š. Ale úlevu auto nepřináší. Náklady životní jsou větší – to jsem věděl ihned a proto jsem tomu člověku řekl, že to je vlastně danajský dar. Bohužel i já zjišťuji, že čím více věcí člověk má, tím více energie musí vynakládat na to, aby je měl v pořádku. Ale takový je svět a osud světa.
Zdravíme všichni
Mk
Hradec Králové, 10. srpna 1969
Vážený pane Minařík!
Děkujeme především za to, že jste nás přijal pod svou ochranu, za to, že jste Pavla ochotně vzal s sebou autem, posoudil ho, poradil mu a vůbec za veškeré laskavosti, které jste nám prokázal. Rádi bychom také my udělali něco dobrého pro Vás, pokud na to stačíme.
Očekávali jsme, že přijedete dnes znovu do Hradce; u F. jsme se dotázali a dostali zápornou odpověď.
Na základě Vašich pouček jsme si konečně ujasnili, že je třeba se uklidnit, utišit a vzdát se postupně všeho, co nám doposud způsobovalo potěšení (hloubavá spekulace, tištěné přítelkyně, opakování výstižných slov o cestě k poznání místo nastolení praxe a pod.). Byla to vlastně náhražka za neschopnost posunout se kupředu, za neschopnost prozkoumat a ovládnout pět skupin lpění.
Jelikož jste se zmínil v dopise o Meyrinkovi, nalezli jsme a znovu přečetli výpisy, pořízené z jeho knih. Rozumíme jim teprve po Vašich lekcích.
Na př.: Před leskem radosti, jež v prsou září jako slunce na vnitřním nebi, ustupují strašidla tmy, která provázejí člověka jako přízraky spáchaných a zapomenutých zločinů dřívějších životů a splétají nitky jeho osudu. Kdo slyší a zpívá tuto píseň radosti, ničí následky jakékoliv viny a nehromadí již viny na vinu. Kdo se nemůže radovati, v tom zemřelo slunce. Jak mohl by takový člověk šířiti světlo? Ba i nečistá radost je bližší světlu, než temná, zasmušilá vážnost. – Tážeš se, kdo jsem? Radost a „Já“ je totéž. Kdo nezná radosti, nezná ani svého „Já“.
Nejvnitřnější „Já“ jest prazdrojem radosti. Kdo ho nezbožňuje, slouží peklu. Nestojí psáno: „Já“ jsem pán, tvůj Bůh, nemáš míti jiných bohů mimo mne? – Kdo neslyší a nezpívá písně slavíkovy, nemá „Já“. Stal se mrtvým zrcadlem, do něhož vcházejí a z něhož vycházejí cizí démoni – jest bludnou mrtvolou jako měsíc na nebi se svým vyhaslým ohněm. – Pokus se jen a raduj se! – Tak mnohý, kdo to zkouší, táže se: nad čím se mám radovat? Radost nepotřebuje důvodu, vyrůstá ze sebe, jako Bůh. Radost, která potřebuje příčiny, není radostí, nýbrž zábavou. – Tak mnohý chtěl by pociťovati radost a nemůže; obvinuje osud světa, Neuváží, jak by mohlo slunce, jež skoro zapomnělo svítit, svým prvním slabým matným světlem zahnati houf přízraků tisícileté noci. Co kdo spáchal za celý svůj život na sobě samém, nedá se napraviti jediným krátkým okamžikem!
Avšak v kom se jednou usídlila bezdůvodná radost, má nadále věčný život, neboť jest spojen se svým „Já“, jež nezná smrti. – Ten nadále jest radostí, byť i byl od narození slepcem a mrzákem. Avšak radost chce, aby se jí všichni naučili, aby po ní toužili. Ale to, po čem lidé touží, není radostí, nýbrž – příčinou k radosti. Po té touží, nikoliv po radosti… atd.
Rádi bychom Vás ještě do konce srpna navštívili; prosíme o sdělení data, které by Vám vyhovovalo.
Srdečně Vás všechny zdravíme.
Pavlovi
1969.08.29 KM→Pavlovi — dopis č. 5
29. 8. 1969
Vážení!
Vrátil jsem se posledním autobusem ve 20 hod. Byl jsem totiž ráno v hostinci telefonovat kvůli poruše na nautile a setkal jsem se tam s hajným, který mi doporučil jednoho instalatéra. Poněvadž hostinec je dost daleko od nás, šel jsem hned do Vraného na vlak a jel do Prahy. Tam jsem musel čekat, abych toho instalatéra zastihl až do večera, aniž jsem měl možnost dovolat se jak k pí. Šubrtové, tak sem do Březové.
Voda nám vypověděla den před Vaším příjezdem; to jsme zjistili, když jsme se večer vrátili z Prahy. Kdybyste se byli dovolali, tak jsem Vám řekl, že budu muset odjet do Prahy. Ráno pak se celá věc zkomplikovala pro Vás; pro nás nikoli, protože včera zde už instalatér byl a spravil nám to s nejistotou, zda nebudeme muset vyměnit nautilu, čerpadlo ponorné, neboť zjistil především to, že nám nefunguje spínač. A tak pí. Šubrtová musela instalatéra přivézt a pak s ním jet ještě jednou do Prahy a tak se celá věc protáhla až do večera.
Když jste mě nezastihli, domnívám se, že Vám budu moci setkání vynahradit. Až pí. Šubrtová pojede do Francie (8. září), chci, aby u její matky byla její sestra a já bych odjel jednak do Bratislavy, jednak do Nemojova. Dám Vám včas vědět.
Paní Ledrová se cítila neobyčejně špatně a tak neotevřela. Má srdeční i žlučníkové záchvaty a nebývá schopna chodit po schodech. Včera i předevčírem byla na tom velmi špatně. Tuším, že jsem Vám říkal, že její stav je kritický a že vlastně žije od okamžiku k okamžiku. Její stav se ještě zhoršil tím, že na schodech před tím upadla, což se nejen neobešlo bez zranění, ale ani bez odrazu toho na srdeční činnost. Proto ji omluvte; byla prý celý den nahoře.
Jinak měli všichni starost, co je se mnou, ale pražské telefony i doprava jsou v takovém stavu, že nelze bez veliké ztráty času cokoli vyřídit. Kromě toho ani cesta za instalatérem nebyla jednoduchá. Musel jsem ho hledat u firmy i doma; teprve doma jsem se ho dočkal.
To je asi všechno na vysvětlenou.
Srdečný pozdrav
Mk
P. S. – Abych nezapomněl: děkuji za dárky; živil jsem se z toho celý den, neboť bramboráčky nemůže nikdo jíst, kromě mne. To ostatní je na delší dobu.
Mk
Hradec Králové, 29. 9. 1969
Vážený pane Minařík!
Zdravíme Vás opět z domova.
Lístek od p. dra K. ohledně Vašeho příjezdu do Hradce jsme sice obdrželi, ale nebylo nám jasné, zastavíte‑li se u nás v Hradci, kde víte, že nejsme, nebo ve Spálově. Brali jsme v úvahu i tu možnost, že cestujete autem s některým ze svých přátel. Přesto jsme chodili naproti ke každému vlaku a teprve večer jsme pochopili, že jsme měli jet na den do Hradce. Promiňte tedy, jestliže jste se k nám obtěžoval bezvýsledně.
Na Vaše přání Vám zasíláme „Pentagram“, kde na str. 182 naleznete „Jogickou praxi“ (O Hašnu Hara). V knize je i mnoho jiných zajímavých článků od známých veličin.
Vedeme neustále v evidenci důležitost správného zápolení o vysvobození ze strastiplné samsarické existence a snažíme se, aby nezůstalo pouze při slovech, úvahách, dobrých předsevzetích, náběhu, rozběhu, skoku a pádu v nepřetržitém opakování.
Doufáme, že zdravotní stav paní L. se opět stabilisoval a že se paní Š. šťastně vrátila z Francie. Děkujeme jí dodatečně za laskavé přijetí.
Osazenstvu vily „Na vršku“ posíláme malý zákusek k čaji a přejeme příjemnou pohodu.
Všechny zdraví
Pavlovi
1969.10.15 KM→Pavlovi — dopis č. 6
15. 10. 1969
Vážení!
Zdá se, že se Váš duchovní obzor jasní. Snad k tomu přispívá Vaše jistota, vyplývající z Vaší důvěry, že jste nalezli vodítko; já soudím, že tu velmi silně spolupůsobí skutečnost, že už dávno máte zájem o praktickou mystiku. Ať však tomu je jakkoli, i mne těší, že se nebesa nad Vámi vyjasňují.
Vyjasňování nebes je však prvotním popudem, z něhož se mohou dobře rozvinout tendence do mystického cíle. To znamená, že je třeba udělat ještě velice mnoho a úkoly, které v tomto případě vždy před člověkem jsou, jsou z větší části neznámé. Člověk si musí podrobit svou vlastní bytost, aby už nikdy více nemohla určovat nazírání, přemýšlení o věcech, smyslové požadavky atd. To všechno vyžaduje, aby člověk napínal svůj důvtip a intelekt, aby vůbec mohl objevit celou mechaniku vnitřního žití, při níž úsudky jsou vlastně zpravidla posledním produktem této veskrze tvrdé a naprosto suverénně se uplatňující mechaniky.
Věřím ve Vašeho duševního genia a tedy i v to, že tuto mechaniku, tento stav věcí pochopíte a z poučky, kterou jsem Vám právě řekl, vyvodíte cosi pro Vás prospěšného. V podstatě nejde o nic méně než o vyproštění „své duše“ z této mechaniky, k čemuž se dospívá všeobecnou zdrženlivostí; na úrovni citů, myšlení, tužeb, usuzovačnosti atd. Však při rozvážném postupu objevíte sami všechny detaily nezbytné sebevlády.
Musíte vědět, že mně nejde o nic jiného než o to, abyste Vy stejně jako já dosáhli vyproštění ze sféry přírodou vnucovaných nutností. To je měřítko, které používám k hodnocení těch, kdo jdou za mnou. Neuznávám nikomu za příznak postupu blaženosti, tryskající z nečisté massy světskosti. To je totiž nespolehlivá devisa; člověk musí dosáhnout evidentní jistoty, že pád do světskosti je u něho navždy vyloučen. Proto ta kázeň, která nesmí zanedbat nejslabší šepot světského dychtění. V té kázni se musí člověk až odlidštit, má‑li dospět k naprosto uspokojujícímu stanovisku v životě. – Pokusíte se plně pochopit, o co jde?
Jsem rád, že se Váš syn snaží zasáhnout do sebe sama. Ale aby nezůstal v tomto úsilí na polovici cesty! Opakuji, že problém je pohlavní; je nutné dát potencované pohlavnosti správný směr. Není‑li totiž člověku dána do vínku vloha, aby potencovanou pohlavnost projevil třebas sanguinickým temperamentem, pak musí zdrženlivostí, rozšířenou až k nezájmu o druhé pohlaví dosáhnout transformace pohlavnosti v energii. Tato transformace je umožněna sparťanskou výchovou: co nejvíce být zaměstnán hrami (i ze zaměstnání nutno udělat hru), zaneprazdňováním se vědou, technikou apod. a přísným vzdalováním se každého pomyšlení na vztahy k druhému pohlaví. Taková je terapie, která vede k tomu, že se pohlavnost změní ve výkonnost fysickou, v energii. To ovšem trvá dosti dlouhou dobu. Výsledek však stojí za to.
Vaše dcera by měla utíkat od myšlenek, že její život není podařený. Tím více pak od myšlenek, že jste ji neměli přivést na svět. Děti na svět přivádí nevědomost, ale táž nevědomost činívá lidi ctnostnými, tedy bezdětnými. Rod je řada tvorů nebo bytostí, které se objevují na světě hnací silou pudu. Když někdo v rámci rodu dospěje k „naplnění koše životních zkušeností“, zakončí svůj rod popřením touhy po životě. Z toho vyplývá, že pud nebo touha po životě je všem tvorům určitého rodu společný a proto s ním má co dělat i ten, kdo řadu tvorů rodu zakončuje.
Jestliže jste se Vy domnívali, že požadavkem mystiky je vyloučit plození a tím i pohlavnost tzv. mystickými mravními hledisky, pak tím můžete ve svých potomcích vzbudit myšlenku, že jste je neměli přivést na svět, ale tím se pro tyto potomky stejně nic k dobrému nezmění. Je lépe, když se mladý člověk rozhlédne kolem sebe, jak jiní řeší své životní problémy, ovšem má vždycky chtít vyloučit bezohlednost, jíž jednotlivci mají k druhým, když chtějí dosáhnout svého světského cíle. To vede k poznání, že není možné udělat veskrze dobrý skutek, ale toto poznání ho může vést k tomu, že bude žehnat všemu, co je kolem něho buď k jeho užitku, nebo také k ničemu dobrému ani zlému. A permanentní žehnání je cesta k posvěcení celého vlastního života – posvěceni se mění v poznání, které skutečně a do všech důsledků člověka osvobozuje a povznáší až do transcendentna.
Srdečný pozdrav
Mk
Hradec Králové, 23. X. 1969
Vážený pane Minařík!
Nevíme, pochopili‑li jsme správně Vaše slova a proto se pokoušíme o bližší analysu.
… úkoly, z větší části neznámé
Usilující člověk neví, jaké dřímající temné sklony vyvstanou z podvědomí a jaké nastane karmické zapletení, které bude třeba rozuzlit, překonat. Zkrátka, dokud není dosaženo cíle, nelze předpovědět, jakým terénem cesta povede.
… Člověk si musí podrobit svou vlastní bytost
To znamená, stát se zmíněným „nepopsaným listem“; zastavit činnost, během vývoje osobnosti tak virtuosně zvládnutou, že již běží samočinně. Novým přetěžkým úkolem je vypěstovat rutinu v pravém opaku, v udržení vnitřní tišiny za všech okolností, což předpokládá vyhubení tří kořenů zla, vášně, nenávisti a bludu.
… aby už nikdy více nemohla určovat nazírání, přemýšlení atd.
Protože nazírání a pod. činnosti jsou rozdělováním, rozdvojováním, tvořením světa. Je třeba vystopovat v každém hnutí mysli a citu, ve chtění i nechtění žádost a rozleptat ji světlem poznáni.
… aby mohl objevit celou vnitřní mechaniku žití
Každý snaživec musí sám pro sebe objevit závislostní řadu, prožít „tu vnitřní mechaniku žití“ a vymanit se z její závislosti.
„Kdo tento svět prohlédne, je pro tento svět ztracen,“ řekl al Raschid Bey. Zrušení pohybu duše = zrušení času, zrušení pohybu smyslů = zrušení prostoru. Nepohnutost duše a smyslů = zrušení dvojnosti, čili uskutečnění Jednoty.
Abychom Vám lépe rozuměli, přečetli jsme si z Přímé stezky Džnana Jogu. Domníváme se, že se nás týká právě tato disciplína.
Naším heslem tedy jest: Zakořeněnou světskost vykořenit, obtížné břemeno odhodit! I z pouhého teoretického poznání přechází chuť být i nadále živým představitelem strasti, přestože právě v tomto životě prožíváme blaho „stínu stromu lidské oblasti“.
V příloze Vám zasíláme zkráceně přeložené Buddhovy řeči z knihy Pali-Buddhismus. Jak bychom s takovouto perspektivou, která se tvorům otvírá, mohli chtít raději dále lpět?
Všem srdečný pozdrav zasílají
Pavlovi
P. S. M. děkuje za udělení rady i jí a prozatím si Váš příspěvek přebírá v mysli. P. přijede teprve koncem týdne.
1969.11.04 KM→Pavlovi — dopis č. 7
4. 11. 1969
Vážení!
Když se zaposlouchávám do mystického šepotu Vašich duší, slyším již harmoničtější akordy než zpočátku. To je velmi dobrý předpoklad pro Váš další vývoj k Vašemu vlastnímu dobru a v odezvách i k dobru druhých. Když však člověk začne hledat nebo i vstoupí právě na cestu, nemívá docela správný názor. Desorientován tím, že spolu s ostatními se domnívá, že účelem veškerého dění nebo snažení je vytvářet podmínky nebo vlastně své prostředí, klade až na druhé místo přetváření nebo přeměnu sebe. Tím se stává, že člověk z mystiky nedělá ryze svou záležitost, nýbrž chce ji promítnout i do všeho, čím je obklopen. Proto se Vám stalo, že Vaše děti nejsou samy se sebou v harmonii. Je tu však štěstí, že jejich názor na mystiku je kladný. Proto mohou na tom, co už tu je, budovat nový a když se budou dobře snažit, dokonce pro ně velmi příznivý postoj k životu. Budou však muset vyvinout úsilí o přetvoření sebe. Opakuji pouze:
Váš syn by měl znovu a znovu usilovat o to, aby planul energií. To je možné neustálou činností, vyhledáváním momentů, aby to, co dělá, zlepšoval, prostě má se snažit být činorodý i všestranně činný. Zesvětštění se bát nemusí. To pramení z postoje k světu a nikoli z činnosti. Když člověk chápe, že všechno dění ve světě je hra, tu třeba krutá, tu zase se ho nedotýkající, pak není připoután k světu, i když je činný. Když však po něčem touží a cítí se neuspokojen, pak lne k světu, jestliže jeho tužby jsou „přízemní“, světské, smyslové. Kromě toho touhy jsou vlastně ložiskem tamasu; kdo touží, toho energie je ochromena, ten je nečinný a živí vlastně obludy neviditelna. Takový člověk totiž nespaluje splodiny bytí, nýbrž předkládá je jako potravu nehmatným skutečnostem neviditelného obklopujícího nás světa.
Když člověk činností nepodmíněnou žádostmi spálí sebe sama, ocitne se na počátku nových životních okolností, které sám pozná jako příznivější. A to je jistě velmi dobré. A Vaše dcera? – Je‑li nespokojena a domnívá‑li se, že její život není zdařilý, nechť také změní svůj postoj k životu. Všechno to, na co si v životě může stěžovat, by se nedostavilo, kdyby její vlastní karma nebyla taková, ale já o její karmě vím to, že je zralá na přestání ve své účinnosti. Ostatně nechť si pomůže v boji s touto karmou pomyšlením na mne.
Vešel jsem do života vybaven téměř absolutní ubohostí. Nikde a v ničem jsem neměl oporu. Už jako dítě bez domova jsem byl mezi sociální a mravně narušenou spodinou. V tomto stavu jsem přijmul nauku a to jako poselství přikazující mi nebrat už tuto situaci jako určující všechen můj osud. A tak vynucenou na sobě spokojeností a nepřerušovaným kontaktem s božstvím pro mne ztělesněným v nejlepších citech a idejích, proměnil jsem nejen sebe, ale i svůj osud. Má pologramotnost zmizela, kdežto intelekt se rozvinul tak, že jsem začal zahánět i graduované lidi do jejich příp. duševního přítmí.
To je důkaz, že člověk není takovým, jakým ho dělá nebo chce udělat jeho vlastní osud v podobě disposic; on je takovým, jakým se udělá sám svými třebas jen použitými vnitřními nebo duševními hodnotami. Když je šťasten nezávisle na okolnostech až do změny stávajících okolností, pak našel tajemství účinných mystických sil, jichž se smí vždycky použít, jestliže se člověk rozhodne chodit stále s Bohem, až už nebude člověkem, nýbrž Bohem samým. Ale to vyžaduje, aby v sobě choval pocit odpovědnosti. Kdo si totiž myslí, že bude chodit s Bohem pouze do doby, kdy si zevně pomůže, ten pozná, že žádná lidská moc nedovede překonat přirozené působení latentních karem.
A Vy sami už nečtěte. Choďte také s Bohem tak dlouho, dokud nepřestanete být lidmi. Tato cesta je vždy otevřená a je také schůdná. Všechno ostatní je marnost. Už proto je to marnost, že člověk chce především žít a ani ne tak vědět.
Zdraví
Mk
P. S. Jako přílohu Vám posílám mou malou práci „Jóga a zdraví“ s prosbou, abyste, paní Pavlová, mi ji opsala s kopiemi, třeba třemi nebo čtyřmi; Vy si jednu kopii nechte. Děkuji Vám.
Mk
Hradec Králové, 11. 11. 1969
Vážený pane Minařík!
Děkujeme za dopis a další pokyny, jimž ještě lépe rozumíme po přečtení „Jógy a zdraví“. Tento spisek nám otevřel nový obzor, vysvětlil „po lopatě“ to, co známe z buddhismu pouze ve stručnosti a co jsme vlastními zkušenostmi neodhalili a tak hned neodhalíme. Patříme totiž k typu lidí, kteří když něco dělají, chtějí vědět, proč to dělají a kam je to přivede. Nemáme před sebou samozřejmě zištný světský cíl, nýbrž právě ten jediný, který za něco stojí. Vzdání se osobnosti, t.j. sobectví, „jáčka“ a tím vší strasti.
Zaslanou práci jsem opravila, přepsala na nečisto a předkládám ji ke konečné cenzuře. Doufám, že jsem zásahy do gramatiky neporušila smysl textu. Někde jsem zdánlivě bezdůvodně měnila slova stejného významu. To proto, aby se neopakovala v stejném znění v jednom „předlouhém“ souvětí. – Jakmile obdržím opravený „kartáčový otisk“, vyhotovím rychle čistopis s průklepy.
Srdečné zdraví
Pavlovi
1969.11.13 PhDr. ZŠ→Pavlovi — dopis
V Praze 13. listopadu 1969
Vážení,
dostala jsem za úkol poslat přiložený text k přepsání, až Vám vybude chvilka času. Jsou tam sice místy dost nečitelné korektury, ale snad se Vám to podaří rozluštit.
U nás nic nového, vše jde svým obvyklým chodem a jsme velice rádi, že se mamčin stav nehorší. Před týdnem to byl rok od její mrtvice, ale právě na to datum se cítila lépe než obvykle. Dnes se radujeme z toho, že začalo pršet a naše přeschlá zahrada si libuje.
Až bude dr. K. v rekonvalescenci v Hradci, určitě se brzy za ním někdo od nás přijede podívat.
Srdečný pozdrav za všechny v Březové
Zora Šubrtová
Hradec Králové, 1. prosince 1969
Vážený pane Minařík!
Zasílám vyřízené objednávky.
Zjišťuji sebekriticky, že mám zapotřebí zmodernisovat si pravopis a naučit se stať „O čárce“, abych nebyla „na štíru“ s interpunkcí. – Jinak jsem se snažila, aby konečná úprava dopadla co nejlépe.
Vyhověla jsem sice Vašemu přání a psala „jogín“, ale správné to opravdu není. V nejnovějším cizojazyčném slovníku z r. 1966 i v nové knize „Hathajóga“ je užíváno „jógin“, které se čte „jógín“. Ve starším cizojazyčném slovníku je výraz „jogi“ a ve zdravotnických příručkách píší „jogin“. Ale směrodatný je ten moderní slovník; proto jsem si troufala opravovat bez komentáře. Článek „O nesmrtelnosti“ jsem již měla vyhotovený, takže není dle Vašeho požadavku. Také slovo „Hathajóga“ se nyní píše dohromady. – Ona je čeština jazyk záludný a proměnlivý!
Na tu „klinickou smrt“ jsem se ptala sestry. Je to zdánlivá smrt, ze které je možno se dostat oživovacími pokusy; proto jsem příslušná místa v tom smyslu opravila.
Domnívám se, že na drobných chybičkách v textu příliš nezáleží, neboť Vašimi čtenáři budou mystikové, nikoli „Trávníčkové“.
Celá naše rodina Vám zasílá mnoho srdečných pozdravů.
Pavlovi
1969.12.07 KM→JUDr. MK — dopis
(příloha k „1969.12.08 KM→Pavlovi — dopis č. 8“)
7. 12. 1969
Mílo!
Byl tu doc. dr. Bajer. Chtěl jsem, aby se zastavil u Tebe, ale protože by mu na to nestačil čas, tak snad přijede někdy koncem tohoto nebo příštího týdne. Když jsem mu řekl, že máš bolesti pod žebry, zarazil se. Podal mi obšírný výklad, co všechno to může být, ale nejvíce se pozastavuje nad zbytkovým dusíkem. Říkal, že by rád viděl nález nebo zprávu, z níž by bylo patrné, jak ten dusík poklesává, protože s tím snad souvisí obraz stavu ledvin.
Nemá také dosud jistotu, že jsi ze všeho venku. Jen to mi dává naději, že jsi se rozhodl podřídit svůj život uskutečňování nauky. S tím souvisel jakýsi úpadek u Romana, neboť on Tě při Tvé dobré vůli nemůže překonat. Kdybys právě za této okolnosti „odešel“, musil bych si myslit, že se záporné moci podařilo vyvrátit základní sloup nauky. Proto jsem kontroloval opět vše, co se událo v roce 1946 a ani dnes nenašel jakoukoli závadu v mé práci v říši příčin. Proto důvěřuji, že se z této strasti vynoříš v pokoji.
Víš, co by pro mne znamenalo, kdybys byl co sloup nauky vyvrácen? Dovedeš si představit, jak by se mi umíralo s vědomím, že nauka je podepřena jen mnou? Rozhodl jsem se už sice bdít nad tím vším, co jsem udělal v roce 1946 v říši příčin, do nejzazších možností s ohledem na zdraví, ale samozřejmě bych raději, kdyby byla mezi mnou a někým druhým naprostá shoda v postupu, úmyslu a snaze.
Je škoda, že se to s těmi strážemi nauky tak dlouho natahovalo. Když vidím svůj fysický úpadek v poměru k tomu, co je nutno vykonat, uvažuji tak, jak píši nahoře. To je ovšem jiné stanovisko, než které jsi vyjádřil, když jsem s Tebou mluvil, totiž že vidíš nauku snad upevněnou, snad jen v dobrém světle. Cos tím myslil, to mi řekneš, až se sejdeme. Já totiž mám pochybnosti; nevidím nikoho, kdo by ji odpovědně zastupoval.
Setkal jsem se s pí Ljudevigovou na její přání. To potom, když jsem jí to usnadnil. Dnes reaguji na toto setkání dopisem a píši jí, aby si promluvila s Tebou, neboť já že už jsem přecitlivělý na pochybnosti. Slibuji si od jejího setkání s Tebou, že by a priori těmto pochybnostem zabránila. Nemám zájem na žádných pochybnostech těchto lidí, protože mám za sebou dost viditelné úspěchy, aby se z nich rozumní lidé poučili, že nenarazili na kde koho. No, za tu dobu, co jsem s ní mluvil, jsem jí toho naházel na hlavu hodně, ale ona chápe, že to dělám s vědomím odpovědnosti. Přes to však nemám dojem, že jí nebudu pokoušet k novým vnitřním konfliktům, kde opět mohou vzniknout pochybnosti, které, jak sama odhadla, rychle zesilují, když je někdo připustí.
To znamená, že se sejdeš s člověkem velmi inteligentním, s rozvinutou schopností uhádat smysl toho, co se děje, dokonce v přesném poměru k mystické zralosti. Tak se prosím snaž.
Teď ještě k dr. B. – Domluvili jsme spolu, že se dobře uvědomuje v nohách. Poznal také, že je to jiné, když je vědomím v nohách a jiné, když má nohy ve vědomí. Vysvětlil jsem mu, že když má mystik nohy ve vědomí, může sice vyvinout skvělého ducha, ale protože je v pozadí nevyhašená karma nižšího druhu, může se tento skvělý duch vtělit i do bídného těla. Když má vědomí v nohách, pak se ocitl na cestě strukturální proměny, při níž opouští nejnižší stavy prožitím. Vysvětlil jsem mu, že to je cesta k sebeusmrcení a že o těch, kteří na ní vstoupili, mluví kdesi bible. To však jsem se spletl. Zmínka o tom je ve „Zjevení Janově“ jako o zabitém Beránkovi, jemuž, pamatuji‑li se dobře, vzdává hold „čtyřmecítma“[1] starců.
Chtěl bych dr. B. protlačit až do tohoto stavu. Má to své vlastní pozadí. Když jsem se totiž rozhodl jít tou cestou, kterou jdu dnes, hrozila mi strážkyně prahu, že jestli toho nenechám, tak zničí svět utrpením a válkou. Když jsem potom po nějakém čase byl v nebi Brahmově, interpeloval jsem tam, aby v této věci něco udělali. Narazil jsem tam však na instituci, o níž se říká v Parkinsonových zákonech, že taková dobře již rozvinutá instituce dovede existovat bez jakýchkoli podnětů zvenčí. Proto jsem varoval, že mají před sebou nebezpečnou veličinu ve mně a že tedy budou muset počítat s tím, že ke stavu toho zabitého Beránka dovedu i jiné a že si s tím pak budou muset sami poradit.
Zdá se, že jsem u toho. Proto se tu objevuje něco nadějného. Reakce se ještě uvidí. Dr. B. tuto cestu pochopil a nechal si potvrdit, že to je ta moje cesta a bude na ní postupovat dále. – To abys věděl, jak to s dr. B. je. On dobře zavřel oči pro oblast senzací a doufám, že bude pokorným mystikem v náležité míře.
Zdravíme všichni
Mk
1969.12.08 KM→Pavlovi — dopis č. 8
(příloha viz „1969.12.07 KM→JUDr. MK — dopis“)
8. 12. 1969
Vážení!
Opisy jsem obdržel a moc za ně děkuji. S tou češtinou si, paní Pavlová, starosti nedělejte. Slovo jóga a jogín mám od spoluautora „Pravidel českého pravopisu“ a o interpunkci paní Zora říká, že v tom panuje dost velká libovůle. Ostatně já to všechno napsané považuji stejně za práci vyžadující korekturu.
Za dr. Kovářem má přijet doc. dr. Bajer a tak mu o tom podávám zprávu. Protože dopis nechci posílat přímo na adresu Fišarových, posílám ho přes Vás. Buďte tedy, prosím, tak laskavi a doručte mu ho s tím podotknutím, že ho úmyslně neposílám přímo. Vzhledem k tomu, že Vás chci nechat nahlédnout do naší „mystické kuchyně“, dávám ho do nezalepené obálky, abyste si ho mohli přečíst. Snad Vám také trochu pomůže.
Do Hradce bych se velice rád dostal, ale mám toho teď mnoho a tak nevím, zda to bude možné. Kdyby se mi však podařilo najít příznivý okamžik, přijedu ještě do Vánoc. Dr. Bajer má o dr. Kováře obavy. Viděl by nejraději, kdyby dr. K. šel opět do nemocnice, neboť pouze v nemocnici mohou v jeho případě spolehlivěji zasahovat. Porovnal si svůj názor s mým, a proto nebyl, spokojen. Tvrdil, že kdyby byl dr. K. běžným člověkem, že by to prostě nepřežil.
To je dnes asi všechno.
Zdravím srdečně
Mk
Hradec Králové, 15. XII. 1969
Vážený pane Minařík!
Posíláme tímto pěkný vánoční pozdrav s přáním, aby sloup nauky bezpečně zakotvil a aby výsledek Vaší práce se snesl na trpící tvory stejně mocně a bezpečně jako plod práce Buddhovy.
Vidíme nyní, že na otálení není času, že je nutno bezodkladně uposlechnout a pracovat horlivě na vykopávání kořenů strasti, aby nás co nevidět „neodnesla smrt jako povodeň spící ves“.
Všem dobré chutnání přejí
Pavlovi
Hradec Králové, 15. 2. 1970
Vážený pane Minařík!
Jelikož o Vás máme pouze málo zpráv, hlásíme se sami ke slovu. Přejeme Vám, abyste se rychle zhostil následků chřipky, aby opět zavládl alespoň takový zdravotní stav jako v loňském roce.
Z Vaší krátké životopisné črty, kterou jste napsal M. k útěše, si bereme ponaučení my, neboť máme rovněž zapotřebí pozvedat se násilím z řetězů světské pošetilosti, do které nás M. svým fňukáním a trvalou nespokojeností chce strhnout. Vidí kolem sebe brýlemi mámení celý svět tonout v blaženosti, jen sebe sama pokládá za tvora, kterému se vyhýbá obyčejné osobní štěstí.
Marně se denně namáhán vysvětlit jí, že štěstí nenalezne nikde jinde než v sobě, že musí změnit svůj vnitřní stav a postoj ke všemu a ke všem, že se musí naučit kontrolovat, ukáznit a ovládnout své pociťování a myšlení. Po dlouhém mluvení a opakování Vašich rad se mi podaří vytrhnout ji pro zbytek dne z deprese, zdá se, že konečně něco pochopila, ale druhý den si jako mezek vede zase svou a hra se opakuje. Na vysvětlenou ještě připojuji, že hlavní příčinou žalu je nešťastná světská láska – ta zúžena láska k jedné osobě!
My se s ní sice vezeme na jedné lodi, ale protože vidíme situaci jinak než ona, z buddhistického hlediska, daří se nám prozatím zachovávat klid. Doufáme, že si svou strast přestane uměle pěstovat, až se dosyta vytrápí a pozná, že dobrá nálada je lepším a užitečnějším průvodcem života. Jinak bychom byli nuceni (my staří) vycházet do ulic dělat chodce.
Další sdělení se týká P. Na jeho žádost o umístění (od podzimu 1971) mu oznámily Závody průmyslové automatisace v Čakovicích, že ho mohou zaměstnat buďto v Praze na Smíchové, kde by pracoval na projektech energetických drážních dispečinků, nebo přímo v čakovickém podniku, kde by mohl pracovat na konstrukci zařízení pro dálkové ovládání, signalisaci a měření. Před zařazením do těchto činností by prošel nejprve pracemi pro získání příslušné praxe. Některý den o pololetních prázdninách, t.j. do konce února, se tam má přijet představit. – Jelikož absolvoval Železniční průmyslovou školu v České Třebové, obor „zabezpečovací a sdělovací technika v dopravě“ a nyní je jeho oborem „automatická regulace“, máme za to, že by to bylo pro něho vhodné zaměstnání. Předkládáme věc také Vám k laskavému posouzení.
A na závěr prosíme o povolení k pročtení Vašeho „Odkazu“, který bychom si vypůjčili. Přejete‑li si, abych opsala s průklepy některé Vaše další práce, jsem ochotna k splnění úkolu bez prostořekosti.
Posíláme malou pozornost ve formě dietních keksů, slazených medem.
Srdečný pozdrav všem od nás čtyř!
Pavlovi
1970.02.24 KM→Pavlovi — dopis č. 9
24. 2. 1970
Vážení!
Děkuji za milou připomínku, jíž jste mě předešli, neboť už delší dobu Vám chci psát. Tak jsem k tomu konečně došel – k tomu psaní – a chci hned říci, že jsem Vás chtěl požádat o přepsání „Spásy“, což je sice dílo velmi těžké, ale Vy si v něm určitě také něco najdete. Nechám to však, až budu mít příležitost k Vám přijet anebo tak nějak.
Vzpomínal jsem na Vás často, neboť vím, že každý, kdo jde touto těžkou cestou, potřebuje posilu. Právě v sobotu jsem mluvil s „Pražáky“ a jeden z těch moudrých připomněl, že „ta moje cesta“ je skutečně těžká, neboť na ní se nikdo nepotkává s efekty, jako třeba, že se stojí na hlavě; to sebepřetváření je jen málo vidět, postup je téměř neznatelný a tak to chce čas a správné pochopení, aby v tom viděl významnou práci. Já sám vždy k takovýmto řečem dokládám, že bytost je nositelem různých druhů prožitků a ten určitý druh vyvstane na povrch vždycky, až když pro něj člověk vytvoří podmínky.
To je tedy podle mne smysl celé mystické práce. Odstraňovat podmínky strastného prožívání a vytvářet podmínky prožívání dobrého, buddhismem dovoleného. Tu však bývám v kolisi s názory i těch, jimž radím. Strhováni samozřejmě obecným pojetím, že smyslem činného života je hromadit smyslově potěšující věci, nemohou pochopit, jak se ke štěstí dostat cestou zdánlivě od štěstí člověka vzdalující, což se vidí hlavně v tom tak obtížném sebepředělání na úrovni nálad. Domnívají se, že se toto přece dá řešit mnohem jednodušeji: cvičit tak, aby se ty potěšující věci hromadily – to mi ti lidé někdy ani neřeknou, ale myslívají si to.
Vy se nedejte mýlit. Skutečně šťastným může být pouze ten, kdo se všeho vzdal. V tomto případě sice nepřicházejí hned zpočátku člověka potěšit „rozkošné“ děti, ale později, když se iluse rozplyne, se z nich nestávají trapiči. Nebo zpočátku, na cestě odříkání, nemá člověk krásnou a milou ženu (muže), ale později se s ní nemusí trápit, třeba tím, že onemocní, něco zlého se jí děje atd., atd. Malé iluse postihující člověka nezříkajícího se, mohou být velikým trápením. Zříkání je snad také zpočátku bolestné, ale když člověk své tužby přežije, není ničeho, nad čím by se musel trápit. –
A teď k Vaší dcerušce. – Nerad se míchám do trápení, kterého se člověk tak nerad vzdává. Ale stalo se už, že jsem s ní mluvil ze své posice a proto bych rád řekl ještě něco.
Trápení je soukromá věc člověka. Když se odpočítá neukojená touha, je často po trápení. Ale člověk trápením fascinovaný se domnívá, že když někdo jeho trápení neuznává nebo nezahlazuje, že je to člověk hloupý a necitelný. Ale to je blud chvíle trápení. To lze konstatovat. Ale z jiné polohy: Nevede ukojená touha někdy do trápení ještě většího? Vysněný princ může být někým jiným než skutečný člověk. Poznal jsem často, že dejme tomu pánbůh chce člověka uchránit trápení a proto jeho přání neuspokojuje; člověk někdy tomu pánubohu nerozumí a tak své přání realisuje nerozumně a výsledkem je veliké trápení. A pak je tu ještě něco jiného:
Kdysi jsem dosáhl realisace. Protože jsem pracoval pořádně, začalo to tím, že jsem byl vypalován nebeským ohněm. Protože ve mně byly „věci hořlavé“, trpěl jsem tím nevýslovně. Tak, že jsem měl dojem, že jsem děsným způsobem vyhlazován ze života.
V takovém případě člověk sebe lituje. Kruté bolesti nutí člověka křičet nebo alespoň volat na lidi kolem, aby ho zachránili. Měl jsem však už něco za sebou a tak, když to bylo tak strašné, náhle jsem pochopil a vůči sobě ztvrdl. Začal jsem své bytosti připomínat: „Tak běž na náměstí a vykřikuj svou bolest a uvidíš, s čím se potkáš.“ Věděl jsem dobře: Buď s výsměchem, nebo s nepochopením, což bylo pro mne stejné. A tak jsem si nechal bolesti pro sebe a tím jsem začal být schopen dívat se kolem sebe optimističtěji. A protože jsem v tomto dívání se setrval, vyvinulo se ve mně pochopení. A toto pochopení mne trápení zbavilo. Což Vaše dcera by nemohla provést něco podobného? Nemohla by se snažit podívat se na své trápení z „pravého zorného úhlu“: že jde o záležitosti hormonální spíš než jiné a že vrozený pud jí chce vehnat tam, kam chce buď sám pánbůh, nebo osud cestu jí zatarasit?
Člověk se musí naučit být spokojen bez toho, co si vymýšlí jako věci žádoucí, bez nichž nelze žít. Má se vnutit do této spokojenosti a později uvidí, že tím utekl trápení a propracoval se k spokojenosti. Ale to chce práci. Nechť ji tedy tomu dá.
Mk
Hradec Král., 18. 5. 1970
Vážený pane Minařík!
„Spásu“ jsem dovedla ke konci, bohužel prozatím pouze na papíře. Je to opravdu tak těžké, že vše může plně pochopit pouze uskutečnitel. Ale tu a tam přece jen nějaké to porozumění vyšlehlo a ještě při dalším promýšlení vyšlehne.
Myslím, že již vím, co je to první realisace.
Je to vnitřní přeskupení psychicko-fysikálních složek, tj. zamezení vodivosti organismu pro síly vnějšího světa (str. 26), jinými slovy – přesunutí emanačních faktorů z hlavy do těla (str. 31) nebo – seřazení vibrací fysického bytí a vytvoření magnetu se dvěma oddělenými póly (str. 56). Je to vlastně přestavění světel, kdy pocity a duševní stavy nejsou vpouštěny do vědomí, čímž je zneškodněna karma.
II. realisace: Skutečnosti a abstrakce jsou poznávány jako projevy jednoho principu. Člověk poznává sebe jako vesmír a vesmír jako sebe (stránku jsem si nepoznamenala). Tj. sjednocení, dokonání, vykoupení, nirvána!
III. realisace: Parinirvána!
Avšak pro nás, žáčky první obecné, je prozatím důležité pozorování složek osobnosti, tj. vrhání světelné síly do nitra místo do světa!
Elektrárna nám nabídla dva poukazy ROH do Babylonu u Domažlic za směšně levnou cenu. Přijali jsme je a 24. t. m., tj. v neděli ráno odjíždíme. Bude to po prvé za třicet let, kdy nebudeme musit o dovolené připravovat jídlo a starat se o úklid. Bylo by pro nás dobré, kdybychom dokázali využít této rekreace k zvýšené práci na sobě samých!
Přikládáme Spásu s průpisem. Dr. K. si vyžádal také jednu kopii, tedy jsem jeho přání vyhověla.
Keksy zůstanou chřupavé a nezvlhnou, ponechají‑li se do spotřebování v těsně uzavřených krabicích.
Děkujeme za posilu ve formě ústní, písemné i myšlenkové.
Všem srdečný pozdrav zasílají
Pavlovi
Hradec Králové, 22. 6. 1970
Vážený pane Minařík!
Děkujeme za Odkaz, z něhož vysvitly další důležité poznatky, hlavně mnohostranný význam „přání dobra všem“. – Dále Vám musíme být vděčni, že jste zpřístupnil Evropě to, co bylo doposud výsadou Asie.
V 1. kapitole Spásy je řeč o vztazích mezi představami a kvalitami. Ačkoli se o tom již vícekrát mluvilo, došlo mi teprve nyní, proč může být člověk šťasten teprve tehdy, když se všeho vzdal. – Protože jeho představy se již neobírají světem, který může dodávat pouze kvality nízkého druhu. Boj o vyšší kvality je bojem o nadsvětské stavy (čili rychlejší vibrace) pomocí představ. Jinak se člověk podobá psu (o kterém píše L. Procházka), který by se sice chtěl stát člověkem, ale nechce se vzdát svých psích vlastností, nechce se orientovat na vyšší kvality, a proto zůstává psem i nadále.
O návod nemáme nyní nouzi, pouze to správné uchopení a dopouštění se co možná nejméně chyb by to chtělo.
Zasíláme opis a další dávku keksů.
Srdečně zdraví
Pavlovi
Hradec Králové, 30. 7. 1970
Vážený pane Minařík!
Právě se u nás zastavila se vzkazem pí Nov. Nesla na poštu brýle, které jste si u ní zapomněl. Jelikož máme pro Vás upečené keksy, převzali jsme brýle od ní a vkládáme je do balíku.
Pokládali jsme za samozřejmé, ale snad jsme to měli ještě slovy zdůraznit, že se za nepřítomnosti Fiš. můžete usídlit u nás. Jsme téměř stále doma; chodíme se pouze koupat. Na čtrnáctidenní rekreaci pojedeme až 30. 8. opět do Spálova.
Všem mnoho pozdravů zasílají
Pavlovi
Hradec Králové, 30. 9. 1970
Vážený pane Minařík!
Mnohokrát děkujeme za švestky, které jsou pro nás obzvláště vzácné, jelikož pocházejí ze zahrady Mistrovy.
Obyčejně po příchodu z rozprav nás teprve dodatečně napadá, proč co bylo řečeno, a proč každý pokyn má svou váhu. Chápeme nyní, že práce v nohou je oním „zaslepovacím cvičením“, které chrání před zjevy, nahánějícími strach. Teprve na konci cesty je možno uvolnit zářící síle cestu vzhůru, neboť pak se již nezastavuje v astrálních střediscích. Zastavení by se mohlo stát zajetím. – A světlem se člověk chrání před tmou. Proto je nutné vytvořit zcela nové zářící tělo a dát mu pouze formu hmotného těla. A ta imaginární forma je to, co si jedině ponechávají adepti na okraji nirvány, v oblasti rozhraní možného vnímání. Snad je to tak správně pochopeno!
Přejeme Vám úspěšné zdolání zdravotních poruch ještě na dlouhou dobu!
Srdečně všechny zdraví
Pavlovi
P. S. Doufáme, že v keksech nenaleznete šrouby, hřebíky a myši.
Hradec Králové, 22. 11. 1970
Vážený pane Minařík!
Mohli jsme si v posledních dnech vyzkoušet, jak jinak se cvičí a mluví ve dnech, kdy je kolem nás vše v pořádku a jak silnější závan větru karmy postavené lehce kácí.
Mojí sestře zemřel totiž 20. t. m. muž – během tří dnů – na infarkt. Jelikož na něm velmi lpěla, je její bolest nesmírná.
Všichni jsme byli dotčeni smrtí, nikdo z nás neodolal mocnému rozvlnění nitra. Zblízka vidíme, že duševní činnost krutě napadá člověka neodpoutaného a že tu bolest si musí sejmout pouze každý sám vlastním neutuchajícím dlouhodobým snažením.
Tane mi na mysli příběh Kisagótami, která přišla do lesa k Buddhovi ještě před jeho osvícením, nesouc na ruce mrtvého chlapečka. Nechtěla vzít jeho smrt na vědomí a žádala světce o pomoc. On ji poslal hledat lék na smrt ve formě černého hořčičného semene, ale nesmělo to být z domu, kde někdy někdo zemřel. Zklamaná Kis. se po marné obchůzce vrátila k Buddhovi. (Pokračuji dále dle básně.)
Usmál přeněžně se Mistr: „Drahá Kisagótami,
ba, děl jsem tak! Leč našla’s zrní to?“
„Ó, pane, šla jsem, tisknouc na ňadra
to děcko zchladlé, prosíc u chat všech –
tu v džungli i blíž k městu – ,Prosím vás,
mně z lásky dejte toly – hořčice
to černé!‘ a kdo měl, ten dal, máť cit,
kdo chud je, s chudým. Leč když ptám se pak:
,Zda zde v mých přátel domku náhodou
kdy umřel kdos – muž, žena, děcko, rob?‘
tu řekli: ,Ó, jak, sestro, se to ptáš?
jest mrtvých přemnoho a živoucích
tak málo!‘ Tož zpět s díkem truchlivým
jsem dala hořčici a prosila
zas jiných. Jiní – ,Tu máš semeno‘
však řekli, ,leč my roba ztratili!‘
,Zde símě, náš muž dobrý mrtev však!‘
,Zde trochu zrn, leč umřel ten, co sel,
po době dešťů před sklizní!‘ Ach, dům
jsem, pane, nenašla, kde hořčičné
je símě a kde nikdo neumřel!
Tož děcko – ssát jež nechce ni se smát –
jsem v plané réví k řece složila,
jdouc hledat líc tvou, zlíbat nohy tvé
a prosit, kde to símě najdu, ne
však smrt, ač není‑li hoch mrtev už,
jak bojím se a jak mi říkali.“
„Tys našla, sestro!“ Mistr dí, „hledajíc,
co najít nelze – trpký balsám ten,
jejž já ti dát měl. Včera na ňadrech
již spal ti mrtev, jenž ti drah! Dnes víš,
že bolem tvým lká celý širý svět;
ten zmírněn žal, jenž úděl srdcí všech.
Aj! krev bych cedil, stavil‑li bych tím
tvé slzy a té kletby zbádal taj,
jež lásky slast v trud měníc, přes květy
a pastvy žene k oběti – jak zvěř
ta němá hnána – lidi, pány jich.
Já taj ten hledám: pohřbi dítě své!“
atd.
Přikládám také báseň od Angela Silesia ze svých „pokladů“. Doufám, že jste alespoň zdrávi tak, jako obyčejně.
Všechny srdečně zdraví
Pavlovi
Hradec Králové, 8. 12. 1970
Vážený pane Minařík!
Posíláme Vám vánoční pozdrav ještě dříve, než bude na poštách shon.
Situace u nás se pomalu konsoliduje, snažíme se vyšplhat se z vlnové prohlubně opět na hřeben.
Mnoho zdraví přejí
Pavlovi
1970.12.15 KM→Pavlovi — dopis č. 10
15. 12. 1970
Vážení!
Děkuji Vám za „pozdrav“. A protože mě bombardujete ostatně hezkými výpisky, posílám Vám na přečtení to, co mě tak tu a tam napadá a dostane se to až na papír. Prosím Vás, opište to od čísla 4 do konce a trochu to rozmnožte; rozhodl jsem se, že budu jiné informovat. Dvakrát opsané byste mohli dát Dr. Kovářovi a cokrát to ještě budete mít na jedno rozmnožení, pošlete mi i s originálem. Uveďte u toho mé jméno a jeden z těch opisů nechť Dr. Kovář dá panu Viktorovi.
Já se pořád ještě neodvažuji jet do Hradce, protože fysicky nejsem v pořádku. Kdyby se to zlepšilo, přijedu.
K Vánocům a Novému roku přejeme všechno nejlepší
Mk
za všechny
Hradec Král., 4. 1. 1971
Vážený pane Minařík!
Děkujeme za dopis. Vaše pojednání jsme promysleli také vzhledem k sobě. Měli jsme za to, že jsme nad pohlavním pudem zvítězili, jelikož jsme ho použili pouze k úmyslnému přivolání dětí na svět; jinak žijeme po celý život bez potíží a chtíčů celibátní životosprávou. Nikomu to ovšem neříkáme, abychom se „normálním lidem“ nejevili „nenormálními“. Jelikož však má pohl. pud i jiné, skryté formy a nazývá se jinými jmény, pak ještě zbývá kus práce k překonání.
Stať o nesmrtelnosti jsem přirovnala k článku, který jsem opisovala loni. Čemu jsem dříve nerozuměla, se objasnilo. Např. „Je‑li vědomí běžného člověka nesrostlým roubem stromu života…“ Znamená to, že člověk nesmí nechávat vrůstat své já do dění, že musí zůstat nestranným pozorovatelem.
Také Buddha, Kristus, Milarepa, Marpa, Ramakrišna, Al Raschid a jiní osvícení pominuli nesmrtelnost v těle, tj. uzavření proudového okruhu a zastavení procesů v bytosti, tj. trvalého setrvání v ledové oblasti indiferentismu. Také oni dali přednost cestě neosobního působení, na které je možno sdělovat nauku i jiným „pracujícím“.
Mám nějaké dotazy, které přednesu až přijedete do Hradce.
Pochvalovala jsem si vždy svůj dobrý zdravotní stav, ale nějaké plody špatných činů právě dozrály a také na mne „trhlo“. Od 2. pros. mám oteklé drobné klouby na rukou a ztuhlé ruce při ohýbání. Dvě po 14ti dnech opakovaná interní vyšetření neprokázala rheumatismus. Bylo mi řečeno, že je to alergické onemocnění, pseudorheumatismus, tzv. rheumatoid. Léky jsem dostala jako na rheumatickou horečku, teprve nyní, po měsíci, se stav zvolna zlepšuje. (Psát na stroji mohu bez potíží.) Snažila jsem se pomoci si sama, ale asi neumím dobře myslí zakřivit a vázat životní sílu.
Opisy zasíláme v ploché krabici na adresu pí Š.
Všem mnoho pozdravů zasílají
Pavlovi
Příloha: Originál přípisu
Hradec Král., 2. února 1971
Vážený pane Minařík!
Zasíláme obvyklé pekařské výrobky.
Raději nic svého nepřipisuji, jelikož by to byla spekulace, které se chci vzdát. Hodlám spíše řešit problémy „Řešením“.
Všem pozdrav posílají
Pavlovi
Hradec Král., 1. 3. 1971
Vážený pane Minařík!
I když Vás nevidíme a nemáme od Vás zpráv, přece celá rodina žijeme pod Vaším vlivem, ve snaze.
Nejhůře je na tom P., který má v posledním roce velký nápor práce za málo příznivých životních podmínek. Potom přichází na řadu M., která je rovněž nucena vycházet pracovat do světa. Po Vašem nedělním odjezdu se držela do čtvrtka v optimistické náladě a sebepozorování a od té doby prodělala několik pádů a vzestupů.
A posudek o nás dvou nepronáším a ponechám to raději Vám. Myslím, že se nás týkají také ty vzestupy a pády. Mne vždycky někdo vyprovokuje (a já se dám) ke kritice a pronášení planých úsudků, což mne vzápětí mrzí. Prostě nedržím osobnost na uzdě tak, jak bych měla a chtěla.
Všeliccos mne napadlo, na př. že zaslepovacím cvičením je radostnost, povznášení, soustředění na nohy, sebepozorování, správné zaměření mysli a citu. Že je to únik zdola nahoru.
Zredukovala jsem různé další otázky na jednu jedinou: Je to závažná vada, chtít vědět i to, co není bezpodmínečně nutné k osvobození? Chtít vědět více, než obnáší „hrst sinsapového listí“?
Všechny vás srdečně zdravíme a přejeme hlavně zdraví.
Pavlovi
Hradec Králové, 30. března 1971
Vážený pane Minařík!
Přemýšlela jsem o tom, proč nemůže každý z manželů pracovat výhradně sám na sobě. Dospěla jsem k závěru, že je to asi tím, se každý udělal „uzel“ v sobě a mimo sebe a nyní musí rozvázat oba. Musí sjednotit oba póly v sobě i mimo sebe.
Posíláme zákusky, sestřih Buddhových řečí a srdečně všechny zdravíme.
Pavlovi
Hradec Král., 19. 4. 1971
Vážený pane Minařík!
Přes Velikonoce jsem „živly“ napsala. Jednu kopii dostali F., druhou jsme si ponechali. Nevím, není‑li na str. 8, dole, překlep a nemá‑li být místo „čilé vědomí“ „čiré vědomí“.
Poučili jsme se o mnoha věcech, byla‑li pravda podána opět z jiného hlediska.
Např. Milada a Pavel musí zaměnit duševní pasivitu, která rozvlňuje pociťování za duševní aktivitu, podle čl. 6, na str. 6.
Při smrti také „země klesá do vody“. Nyní víme, co je to ta voda. – A obřadné omývání v posvátných řekách bylo původně také míněno pouze symbolicky jako „vymývání těla pomocí duchovní vody“.
A proto buddhističtí mniši ve volných chvílích rozmlouvali pouze o učení nebo cvičili pozorování těla do všech podrobností! Rozvíjeli tím ušlechtilé city, aby nemohla nižší bytost opět vystrčit rohy. – Drt. a jiní klesli znovu proto, že u nich ještě nedošlo k duchovní proměně a k ovládnutí nižší bytosti. – Je to hrozné! Člověk nikdy nemá vyhráno, dokud nedojde posledního cíle.
K opsanému výkladu je třeba se často vracet, aby se mohlo včas korigovat „úchylkářství“.
Milada koupila pračku PEA, takže praní nyní bude „radostnou událostí“.
Začali jsme s opisováním knih. Že bychom přitom propadli „touze po zisku“, o tom nemůže být ani řeči. Ono to ani není možné.
Děkujeme za poučení a všechny srdečně zdravíme.
Pavlovi
Hradec Král., 21. 6. 1971
Vážený pane Minařík!
Prozatím není naděje, že p. Sp. brzy přijede, proto používám pošty.
Když jsem si zvykla na Jiřinčino písmo, šlo to docela dobře. Kdybych Védantu psala znovu, rozhodla bych se předem pro jednotný pravopis. Takto jsou tam různé chyby. Než jsem zjistila, že jsou některá slova psaná pokaždé jinak (Turya, Turia, Turiya, Absolutno, absolutno, satva, sattva, maya, májá, mája aj.), motala jsem to také všelijak. Ale hlavní věcí je, že z Védanty vane záře Pravdy a že o mnohém, dosud neprožitém, si čtenář vylepší představu.
Podtrhla jsem si v Živlech, že bedlivým sledováním a dokonalou evidencí všech fysických úkonů a činností vyvine žák schopnost zjistit už prvopočátek změn duševních stavů, který ještě nezabraňuje tomu, aby je člověk mohl měnit. Již se mi nestává, aby mne nežádoucí duševní stavy „držely v klepetech“ případně i do příštího dne. Musím uznat, že od doby, kdy jste se nás ujal, jsme se všichni značně změnili.
Ve „Sbírce Buddhových dlouhých řečí“ má každá řeč průměrně 45 stran, ale vhodnou úpravou se dá „srazit“ na minimum. Dvě zajímavé řeči přikládám.
Tuto středu M. odjíždí na 15 dní do Bulharska. – 20., 21. a 22., července strávíme 3 dny na Moravě, v Přerově a v Brně. Promoce je 22. 7.
Posíláme všem srdečný pozdrav.
Pavlovi
Hradec Králové, 21. 9. 1971
Vážený pane Minařík!
Máme od Vás z poslední doby směrnice, které ukazují cestu až do konce.
Již víme! Nepotřebujeme‑li z nedostatku chtění svět, nepotřebujeme ani osobnost jako prostředníka pro styk se světem. Vzdáme‑li se světa, vzdáváme se tedy i složek osobnosti, které stejně nejsou naším Já. Stále je tedy nutno centrálně řídit osobnost tak dlouho, až jednotlivé složky přejdou do správné samočinnosti. A to asi také znamená „být v proudu“. Žádná seménka již nemají být zasévána do říše příčin, což se děje správnou životosprávou bez chtivosti. Naděje již předpokládá chtivost a tvůrčí proces.
Proto také Milarepa říká: Být prost vší sebezáchovy je nebeským požehnáním míruplného srdce.
A al Raschid: Jaká je tvoje žádost, takový svět se ti utvoří, v takovém světě vznikneš, takový svět vznikne v tobě.
Také nápis na pekelné bráně z Dantovy Božské komedie končí slovy: „Naděje zanech, kdo mnou ubírá se!“ Jenže zde to má snad jiný smysl.
Nalezla jsem výrok krále Šalomouna, na který jsem si minule přesně nevzpomněla: „Nalezl jsem z mužů jednoho a z žen ani jednu. Prozkoumal jsem chyby lidí a seznal jsem, že žena je krutější než smrt. Její půvaby jsou sítě lovce a její slabá paže jsou okovy.“
Posílám keksy a prosím o nějaké prázdné plechovky, pokud jste je nezahodili. Již delší dobu nejsou v Hradci „Spekulatius“ k dostání, takže zásobu nemohu doplňovat. Ale to stačí, až někdy přijedete autem Vy nebo p. Sp.
Byli jsme pozváni na švestky, ale nevíme, je‑li vůbec u vás úroda švestek, aneb zda se zatím situace nějak nezměnila. Nejde nám o švestky, stejně bychom si jich natrhali málo, ale jde nám o posilu a rozhovor.
Všechny srdečně zdravíme.
Pavlovi
1971.09.28 KM→Pavlovi — dopis č. 11
28. 9. 1971
Vážení!
S chtěním to ovšem není jednoduché. Askese musí být dokonalá; i zdánlivě přirozené potřeby se jako potřeby nesmí chápat. Je nezbytné vypozorovat povahové sklony, jejich prosazování v bytosti třeba prostřednictvím jednání a jejich vlastnosti jako bytostné síly uplatňující svůj vliv v životě člověka.
Zdá se, že zjišťování tohoto druhu není nikdy dost hluboké, aby člověka dovedlo k naprostému nechtění. To jednoduché ukájení denních potřeb může být velmi silným projevem osobnosti, skrytou hnací silou bytí, často silně se projevující sobeckostí. Neboť když člověk své sklony skutečně překoná, pozná to na nechuti vůči celému světu. Teprve v tomto stavu je člověk spokojen s tím, že nic nemá, nic se mu nedaří a také jej v tomto stavu už nic nezajímá. Je to tedy stav vyhasnuti zaživa, netečnost ducha, jehož požadavkem ještě bývá pouze to, aby se mohl věnovat svému uklidňování, uklidňování všeho, co se dá poznávat jako pulsace vlastně životnosti. Ale už toto poznávání svědčí o vysokém duchovním stupni. Je to znamení dost vysokého stupně netečnosti k světu; dokud toho není, ta pulsace se často projevuje nápady něco učinit, vykonat, nějak se zařídit.
Aby se dala z tohoto hlediska tak obtížně řešitelná situace řešit, používá se jakožto výpomoci zaměření k jednomu cíli, ke spáse pochopené jako stavu nedění. Jenže lidé chtějí žít, a proto neslyší nebo si neuvědomují tuto pulsaci životnosti. Jsou prostě nějakými, přesně měřitelnými lidmi a v tomto stále se konkretisujícím stavu se jejich vědomí zažehuje na duchovních nedostatečnostech, aniž by je mohli identifikovat, zjistit.
Vzhledem k tomu všemu je nesmírně obtížné vyšplhat se nad oblast chtění, i když to možné je. Odstup od všeho, od světa a od sebe sama, návyk na hodnocení i „pokojného chtění“ přirozených denních potřeb jako věcí „hříšných“ uvolní člověku cestu k adekvátnímu stupni sebepoznání, jež umožňuje vykořenit nejen smyslové chtíče, nýbrž i životní pud.
Teprve vykořeněním životního pudu je uvolněna cesta k prožívání blažeností nezatížených žádnou přimíseninou světskosti, k vnitřnímu uvolňování, jež se postupně kvalitativně rozpíná až k možnosti prožití stavu absolutna.
Termíny, s nimiž se tedy v mystice operuje, nejsou tak jednoznačné, aby člověk snadno pochopil, oč se vlastně jedná. Např. nechtění je zdánlivě jednoduchý termín, ale jeho pravý vysoký duchovní smysl se poznává teprve po dokonalém zřeknutí se světa, kdy člověk začíná být schopný vnímat smysl pulsace životní síly, ony jemné skoro nic neříkající popudy, jež člověk tak bezvýhradně poslouchá, protože se domnívá, že právě jejich existencí je on sám „ON“, jehož se vždy bojí vzdát, protože v tom vidí svou smrt.
Ten nápis na pekelné bráně v Dantově Božské komedii má přesně týž smysl jako ten, který má vyplynout z toho, co jste ode mne četli. Vždyť teprve tím člověk dokumentuje své oproštění od sebe sama, dokonalou oddanost Bohu nebo Zákonu; má to ten smysl, aby už člověk přestal utíkat před černými stíny zdání a konečně zůstal stát, aby tak umožnil přírodě nechat přes sebe převalit hrůzy smrti a on pak mohl si uvědomit to „ó smrti, kde je tvůj osten?“
Já stejně jako každý konce mystické cesty došlý mystik musím přírodě umožnit toto dílo vykonat. Mluvíme‑li totiž o „zásvětí“, pak je nenajdeme než za smrtí. Proto nezbývá než přestat prchat se stádem děsícím se stále stínů smrti, zastavit se a poznat podle pravdy, co znamená netěkavost, neproměnlivost, odvaha a pevnost vzdorující všem aspektům času děs vyvolávajícímu.
Mohu vám říci, že toto postavení se pevně není tak strašné. Ten vítr karmy, jejž si člověk stále nechává v zádech, jím se nechá hnát, přežene se snad vždy přes člověka tak rychle, že než si vzpomene, co se děje, ocitne se v bouři chvíli zuřící, ale pak už na věky odcházející. Zdá se mi, že stálé prchání ze strachu před chimérickými příšerami je stavem horším než ta chvíle, po níž trvá bouře nahromadění karmy. Nevzdání se naděje zastavit se v tomto smyslu nikdy neumožní. A samozřejmě ani pravé vítězství v duchovním boji, v boji o skutečné vykoupení ze strastí.
Pokud jde o ty plechovky, pokud nějaké zde najdu, přivezeme Vám je.
Pozdrav vám oběma i mladým vašim
Mk
Hradec Král., 1. 11. 1971
Vážený pane Minařík!
Jelikož jste na svátky nepřijeli do Hradce, nemohli jsme Vám poděkovat osobně, a proto volíme tuto cestu.
Všem třem děkujeme za vícepráci a trpělivost, kterých bylo zapotřebí k Pavlově hrubé a jemné výživě. Divili jsme se, že jste ho tak dlouho strpěli a že jsme nedostali telegram: „Vila hoří, jsme na útěku! Návod splněn doslova!“ Zpočátku jsme na něm nepozorovali nic, ale během několika dní se přec jen projevilo určité uklidnění, určité zmírnění úprku, účinek to Vašeho nenápadného působení. – Dnešním dnem skončil starý způsob života a započala výdělečná činnost. Nastoupil v Tesle jako technik ve vývojovém oddělení. Opatovice padly.
Ráda bych Vám poslala nějaký balík, ale stále nejsem zdráva jako obvykle. Zdolali jsme počínající zápal plic antibiotiky, ale ještě mám zánět průdušek a jsem velmi unavena.
Prozatím tedy přijměte ještě jednou dík za všechnu námahu a laskavost.
Srdečný pozdrav všem posílají
Pavlovi
P. S. Pojednání „O čtyřech buddh. vnorech“ je vyhotoveno a předáno F.
1971.11.28 KM→PP — dopis č. 12
28. 11. 1971
Vážený a milý inženýrku!
Jestliže se dobře pamatujete na náš poslední rozhovor, kreslili jsme Vám obraz manželství, jež nemůže být šťastné, protože lidé povšechně nejsou ukáznění, nýbrž nechávají se strhovat emocemi. Říkali jsme Vám to proto, abyste se vyvaroval tvrdé nebo zcela nezdolatelné překážky na mystické cestě, o jejímž případném nastoupení se u Vás jedná.
Při rozhovoru právě o tomto tématu jste se náhle vyslovil s despektem o radostnosti, již mystikové po úspěšném boji se sebou samými dosahují. Vyjádřil jste se dokonce tak, že se to dalo chápat jako úsudek, že právě s výjimkou mne samého stojíte proti blbečkům.
Zhodnotíme‑li tento rozhovor naprosto objektivně, pak my jsme s Vámi mluvili o voze, kdežto Vy s námi o koze. Neboť jste nevyvracel to, co jste slyšel, nýbrž jste se utekl k argumentům, jež tryskaly napovrch z Vaší bytosti ovládané agresivními pudy. To znamená, že se zpravidla nezaposloucháváte do řečí druhých, nýbrž jen do svých vlastních úsudků, jež jste si utvořil, aniž jste se zajímal o precisní informace.
To je zlá vyhlídka pro Vás do budoucna. Neboť tak nevystupujete pouze vůči mystikům nebo mystice, nýbrž proti mnohým věcem hmotně a existenčně Vám blízkým tak, že mohou spoluvytvářet Váš osud.
Ovládání sebe je nezbytné. Jen sebeovládání Vám umožní zjišťovat všechny momenty, jež se v příštím čase mohou ukázat jako nesmírně důležité pro Váš život; podle toho, jak tyto věci znám, zlá karma, jež se chce uplatnit v našem životě, nás chce nejprve oslepit neschopností ovládat se a pak už to nejhorší přijde jakoby samo sebou. Proto sebevládu potřebujete především pro světský život; pokud jde o mne, nikdy neotevřu bránu neviditelného světa těm, kdo nejsou schopni se ovládat. Neovládáním zatím v mystice nic nezkazíte právě z těchto důvodů.
Tak tedy k závěru: Domníváte se snad, že přijetím boje se sebou samým, se svými impulsy, sklony a neuvážlivostí vstoupíte především na cestu blbosti?, užiji‑li tvrdého výrazu. Prostá logika Vám řekne, že nikoli. Naopak je to cesta k zlepšení subjektivních poměrů, především k vítězství nad okolnostmi a potom případně nad zrádnými překážkami na mystické cestě.
Neuvažujte tedy o ceně mystiky a mystiků z hlediska problémů přijmout nebo nepřijmout sebevýchovu ve věci sebeovládání. Mystika je něco úplně jiného a Vy zatím nemůžete vystihnout, co to je. Jste zatím v poměru k mystice jako žák obecné školy k učení vysokých škol; takový žák také nemůže hodnotit význam a povahu učení těchto škol.
Rozvažujte tedy jinak. Uvažujte, zda cesta sebeovládání, otevírající Vám cestu k lepšímu životu než neovládání se, můžete a chcete nastoupit, nebo zda od snahy ovládat se utečete a zapadnete do nepřehledných nahodilostí, jež neovládání sebe přivolává. A uvědomte si: to není mystika, to je mystická předvýchova jakožto nezbytnost ve věcech úspěšné mystické cesty.
Jste vzdělaný člověk a nehodí se, abyste si počínal jako primitiv. Pokud vím, anglické školy vychovávaly především lidi tak, aby dovedli poslouchat, co druhý povídá a pak namítat argumenty hodící se přesně na to, co bylo řečeno. Vy jste vyhrkl ze sebe úsudek, který se na formu rozhovoru, který jsme vedli, vůbec nehodil. To je to, co lze považovat za uchvácení primitivností.
Tak tedy: Člověk nemá nikdy ze sebe vyhazovat úsudky založené na vědomí zúženém pulsující nerozumnou vitalitou mládí, již konečně, jak vím, i životní zkušenosti překonávají pouze tím, že člověka obohatí o světský rozum. O osvíceném rozumu zde vůbec nemůže být řeč.
Máte možnost rozvážit si vše a podle toho se vyjádřete u Fišarů.
Mk
1971.12.01 KM→Pavlovi — dopis č. 13
1. 12. 1971
Vážení!
Tak jsme s vaším inženýrkem na sebe narazili. To však neznamená žádnou změnu v mých vztazích k vám. Dokonce bych řekl, že se to negativní vyrovnalo sdělením pana Pavla, že vaše dcera již cítí, že je třeba v nauce něco dělat.
Právě toto sdělení mi připomnělo, jak obtížný úkol člověk na sebe bere, když se odhodlává vstoupit na tuto cestu. Setká se na ní s novými situacemi a s neobvyklými řešeními, což vše vyžaduje nového člověka, toho, kdo se už neřídí elementárními popudy ze své bytosti. Jenže když o této situaci uvažujeme věcně, nezdá se, že člověk opuštěním dosavadní linie něco ztrácí. Slepota na cestách života je totiž velmi zlá a v nauce jde vlastně hlavně, o to, aby člověk tuto slepotu odstranil, hned zpočátku tím, že sebe a své jednání vždy dobře pozoruje. To jistě vyžaduje trochu námahy, ale v poměru k výsledkům, jichž se dosáhne, to je námaha neúměrně malá.
Když analysujeme nechuť člověka kázeň naukou předepsanou přijmout, vždy jako důvod najdeme pouze lenost. U těch, kdo již tuto kázeň přijali v praxi, jeví se odmítání této kázně jako rozklad ducha, bludné nazírání, že krátkodobé klady mládí jsou něčím jakoby věčným.
Ne! Když rozumný člověk jde světem, spatřuje vždy pouze to, jak neužitečně prožité mládí se mění v zatížení rodinnými strastmi a konečně pesimismem stáří, jenž je tím hlubší, čím více člověk mládí promarňoval. Je zřejmé, že když se takový člověk nevzepře onomu působení lenosti, která ho nabádá, aby se spokojil se současným stavem věcí, žije stále v těžkém závalu strasti v podobě všelijakých povinností zapříčiněných choutkami a to stačí na jeho ubití a uvedení do onoho pesimismu stáří, do otroctví, z něhož odchází do bezživotí jako soumar s tíží strasti a duševní temnoty.
Mohl jsem se pouze divit, když váš syn nacházel argumenty proti radostnosti vůlí vydobyté. Rád totiž vždy přikládám vzdělaným lidem výhodu snadnějšího chápání věcí nauky, ale u něho jsem zase musel vidět, že stejně vzdělanost jako nevzdělanost zaslepené vášni, zaslepenému chtění podléhá, nedotýkajíc se vůbec rozumu.
Mám už svá léta a nechci se tedy hádat s nerozumně uvolněnými chtíči. Připadá mi to totiž, jako když takoví lidé usilují spadnout do propasti strastí, aniž vzali na potaz rozum vytříbený překonáním hnacích sil zvaných chtíče. A tak se ani hádat nebudu. Nauka je podle mne dost čistá a průhledná, aby sama podala adekvátní argumenty proti snaze živočišně žít a tak proč bych se měl do toho plést já?
Kdo z lidí, jako je váš inženýrek, chce vidět velmi dobře, nezaujatě, tomu bych mohl být já sám dokladem skvělých hodnot nauky. Chodil jsem do školy pouze 4 a půl roku a z toho jsem ještě dobrý rok vynechal a pak už jsem se nevzdělával s výjimkou toho, co jsem se dočetl v knize „Indických jogiů Věda o dechu“ a „Praktický jóga“. Za půldruhého roku jsem vyšel z „vývoje“ jako vzdělaný a všestranně zkušený člověk. To však ne proto, že jsem přišel na nějaké mystické techtle mechtle, nýbrž proto, že jsem přijal poučku o zdrženlivosti. Pouze zdrženlivost mi dala vidět vše jasně a dobře se o všem poučit a táž zdrženlivost, mohu prohlásit, uvede člověka do světa mystických zázraků. To však chce vyzkoušet a nikoli a priori posuzovat. Když dobře vyzkouší, pozná člověk, že jen zdrženlivostí se dostane jak k výhodnému postavení ve světě, tak k mystickým zázrakům. Nezdrženlivé svět mystických zázraků jednoduše zabíjí. Nezdrženlivostí se akumulovaná síla náhle vybije a to stačí jak na pád, tak na zničení.
Nebudeme se tedy přít o hodnotách nauky. Ty už mám dobře zjištěné. A protože vím, co znamená tvoření zlé i dobré karmy, jednám vždy a vůči každému nejvýš odpovědně; vaše dcera v případě, že nastoupí mystickou cestu, může počítat s mou účinnou ochranou.
Zdravím vás všechny
Mk
1972.01.13 KM→Pavlovi — dopis č. 14
13. 1. 1972
Vážení!
Jen nerad jsem Vás nepozval, i když tam jiní byli; ty bych byl však musel nesnadno odvolávat. Nešlo o pouhou chřipku, nýbrž o další potíže, jež se projevily tím, že jsem jen s velkou námahou došel k holiči. Ale o tom jste už snad byli informováni. Nyní jde o něco jiného.
Posílám Vám něco k přepsání a prosil bych, kdybyste, paní Pavlová, dala přednost tomu „Z Hradce Králové“. Rád bych to dal přečíst i Pražákům, protože se zdá, že to je dobré. Předem Vám děkuji.
S chřipkou jsem na tom lépe, ale to ostatní se nezlepšuje. Asi mi to zabrání cestovat. To však se rozhodne později.
Končím, protože spěchám, s pozdravem
Mk
P. S. Vzpomněl jsem si ještě na to, že když ten váš malý inženýr nebude beránkem v rouše vlčím a vůbec bude přístupný, že by si mohl to „Z Hradce Králové“ přečíst. Když nebude zaujatý až do morku kostí, snad pochopí, že radostnost není spjata pouze s duševním ubožáctvím, kdežto jen rozervanost s nadrozumovostí. Jinak ho rád ztratím.
Mk
Prosím odevzdejte ty dva dopisy dr. K.
Hradec Král., 17. ledna 1972
Vážený pane Minařík!
Zasíláme všechny opisy, bleskově přepsané. Škoda, že s potíráním světa to nejde také tak rychle. – O ostatním by bylo třeba osobně si pohovořit; prozatím děláme, co můžeme.
Přejeme Vám, abyste co nejdříve překonal tělesné obtíže. Není to pouhá fráze, ale živé a upřímné přání.
Všem srdečný pozdrav posílají
Pavlovi
1972.04.08 KM→JP — dopis č. 15
8. 4. 1972
Vážený pane Pavel!
Vaše návštěva u nás ve mně vyvolala výsledný dojem, že se orientujete správně. Odmítání kontaktů se světem musí být provázeno alespoň jistým stupněm odporu k němu, protože se jinak přímé lnutí k světu změní v jiné. Obvyklá metoda na správné odmítnutí kontaktů se světem tkví v tom, že se předmět lnutí změní vůlí ve lnutí k Bohu, případně ke kvalitě, jíž v personifikovaném pojetí jmenujeme Bůh.
Tato záměna předmětů lnutí vlastně usnadňuje odpoutání absolutní. Přejitím od jednoho předmětu k druhému se získává zkušenost z odpoutávání, jež je tak těžké, když se proti světu postaví pouhé nic; v tomto případě je vlastně Bůh transcendentním světem, kdežto zkušenost z odpoutávání od smyslového světa vede k poznání, že každý svět má své nedostatky a to vede k uctívání klidu, bezpředmětna.
Váš věk a počátek nového nazírání Vám tedy otevírá dveře oblastí nadsvětských. Přál bych Vám, aby se Vám podařilo smyslový svět zavrhnout a „dýcháním“ kvalit oblastí nadsvětských dovršit odpoutání a realisovat svobodu.
Nemusíte se obávat náročného úkolu. Jen zřídka dokáže mládí zakotvit v klidu stavu nadsvětského, protože bývá zamlženo vitalitou. Proto nejde o mocné činy, jakých je schopno mládí, nýbrž o odložení pout, o nichž mládí nemá často potuchy. Proto dosažení v mládí je výjimkou, kdežto ve stáří by mohlo být pravidlem. Chce to jen vystihnout, co se myslí pod termínem „správný postoj“. Odvrácení se od světa ve stáří je moudrostí, jež snadno přináší žádoucí a velmi dobré plody.
Musím skončit a proto srdečný pozdrav
Mk
V Hradci Králové dne 16. 4. 1972
Vážený pane Minařík!
Děkuji za Váš povzbudivý a výstižný dopis. Je zajímavé, jak jste dokonale vystihl moji orientaci.
Píšete, že odmítání kontaktů se světem musí být provázeno alespoň jistým stupněm odporu k němu. Můj stupeň odporu k světu je poslední dobou dosti značný až na některé setrvačnosti, kterých jsem si vědom. Se vzrůstajícím poznáváním bláhovostí veškerého světského konání odpadnou i tyto. Ztratil jsem téměř úplně zvědavost na to, co se kde děje.
Jestliže píšete, že obvyklá metoda na správné odmítnutí kontaktů se světem tkví v tom, že předmět lnutí změní se vůlí ke lnutí k Bohu; pak ve chvílích samoty obracím svou mysl k radostivosti někdy až k blaženosti, zejména při rozjímání o Buddhových výrocích. Tím, že stále hlouběji poznávám bezpodstatnost všech věcí, tím více se dostávám do stavu nevzrušivého klidu.
Myslím, že pod termínem „správný postoj“ rozumí se, putování tímto světem nevzrušivě bez velkých zájmů o svět se soustředěnou a uvolněnou myslí do sebe a na své konání. Ve styku s lidmi jednati jen o nejnutnějším, nežvaniti a v případě nutnosti poskytnouti pomoci v rozsahu svých možností, zdravotních i finančních.
Toto je v stručnosti asi to, kam směřuje mé úsilí.
Ještě jednou děkuji a těším se na shledanou v Hradci.
J. P.
1972.11.23 KM→Pavlovi — dopis č. 16
(příloha viz „KM — Jak na to (krátká práce)“
v dokumentu „Přílohy ke korespondenci mezi panem KM a rodinou Pavlových (1968-1974)“)
23. 11. 1972
Vážení!
Úmrtím dr. Kováře „prořídly řady“ našich mystiků, neboť on to byl, kdo vytvářel možnost vysvětlovat mnohem hlouběji nauku, než to bylo jinak možné. A když se k tomu přičte můj zdravotní stav, pak to podle mne vyžaduje mou resignaci na všechno. Je zbytečné vysvětlovat do podrobna, proč tak uvažuji.
Nikdy jsem netrpěl žádnou ilusí, a proto jsem už dlouho pomýšlel na zanechání nauky zde na světě prostřednictvím mladé generace. Jenže se nezdá, že se od mých mladých let něco změnilo. I dnes jsem narážel na to samé, co bych charakterisoval u té mládeže jako nevědomost spojenou s nepřiměřeným sebevědomím. Právě z tohoto nešťastného sepětí nedobrých vlastností musí každý mladý člověk svůj život dokonale zkazit a teprve potom je ochoten nabídnout svou důvěru nauce jako – jak jsem kdysi jednomu mladému muži psal – bezmocní starci své krhavé oči Bohu.
Není dávno, co mi psal p. Studený s důvěrou, že ta nadějná mladá generace by se mohla vytvářet právě u jeho syna. Je to důvěra nezkušeného, jenž neví, jak málo stačí na to, aby i hořící mládí bylo uhašeno celkem bezvýznamným nedostatkem, ponejvíce povahy mravní. V tom směru mé veliké a mnohé zkušenosti z minula mne činí absolutně skeptickým.
Připomněl jsem si však vašeho syna, který se mezi nás vrátil po tom malém incidentu a řekl jsem si, že ten syn p. St. může být alespoň prozatím něčím, co vymazává ono vakuum, jež tenkrát tu skutečně bylo.
Byl bych ochoten akceptovat to, kdyby i on se rozhodl změřit své síly s překážkami, jež se staví na cestě realisací jakéhokoli typu. Celou věc mohu vysvětlit takto: Rozhodnutí jít za realisací jediného ideálu až do nejzazších konců vlastní energie by pro něho bylo prvním činem, jímž by zahladil tu všeobecně zjevnou strašlivou slabost, která energii mládí zabíjí jen proto, že se takový člověk chová jako ten, kdo je vždy rozhodnut: Buď a nebo, který však nikdy k tomu buď a nebo nedospěje.
Praktická mystika, jak ji já znám, má dravě průkazné výsledky. Jen pro ty však, kdo to „buď a nebo“ bez jakéhokoli přípustného konce neznají. Ne. Tímto postupem si nemůže nikdo ublížit. Váhání dovede člověka vždy pouze k úplnému ztroskotání. A s „krhavýma očima“ nelze mystiku dělat; s nimi je možné pro druhé pouze blábolit z cesty.
Vybízím tedy Vašeho syna k rozhodnutí a ke skončení s čekáním, neboť to je stejně čekáním na nic. Z mého hlediska „čas letí“. Rok je hned pryč a s ním nepozorovatelně vždy unikne něco z energie schopné vyvolávat dobrý, konkrétní výsledek. Apeluji pouze na jeho inteligenci, jíž má podle mne dostatek. S přihlédnutím k tomu, že jsem skončil s úlohou bojovníka, je nyní jediný a poslední vhodný moment.
Vy sami, podle mne náležíte mezi lidi, kteří se musí starat pouze o sebe. Máte se snažit vyhnout se posledním nástrahám světa, byť pouze v podobě nedovolených světských zájmů. Na to vám jistě energie stačí. Ale jistě už ne ani na zvědavost.
Dr. Kovář je pryč a já vím o jeho životě, snažení a výsledcích skutečně všechno. To je poučné, ale pouze pro mne. Jestliže jeho dobrý genius mu umožnil neztroskotat, pak je to proto, že obsahově se nepodobal té dnešní mládeži, která je hloupá, protože je vychovávána tak, aby chytrá být nemohla a sebevědomá, protože táž výchova se o vývoj jejího sebevědomí příliš dobře stará. Výsledkem je pokažení mravů v širokém měřítku; dříve to byly zjevy výjimečnější.
Z tohoto důvodu je dnešní mládež, méně připravena pro mystiku, než byla, když jsem byl ještě mlád. Kdyby Ivan St., váš syn a další v záloze šli pouze za jedním cílem až k potvrzení nebo vyvrácení slibů nauky, byl by to začátek lepší doby.
Přikládám na přečtení „malou práci“: Jak na to! Odevzdejte ji, prosím, po přečtení Fišarovům. Vyžaduje hlubší korekturu a tak to přepsat nechce. Píšu těžko; nemohu být hotov ani s dopisem vám, ani Fišarovům, prostě jsem moc unaven. Chystám se však stále do Hradce, ale kdy k tomu dojde, ještě nevím. Po neděli to nepůjde, protože Zora má soustředění na postgraduál až do čtvrtka. Pak se uvidí, jak budu schopen.
Kromě toho přikládám dopis pro Fišarovy; prosím, odevzdejte jim ho.
Zdravím
Mk
Hradec Králové, 21. března 1973
Vážený pane Minařík!
Máme od Vás bohatý materiál pro mystickou praxi, podaný vcelku i propracovaný v jednotlivostech. Ať si vzpomeneme na cokoli, nalezneme odpověď někde obsaženu. Oceňujeme Vaši celoživotní pilnou práci a snahu, podat své poznatky přijatelnou formou učeným i neučeným, stejně jako nezištnou pomoc viditelnou i nepostřehnutelnou, kterou ochotně poskytujete i přes svůj neutěšený zdravotní stav.
Jsme si vědomi toho, že musíme sledovat vytčenou stezku také do posledního dechu, abychom život v této formě nepromarnili a abychom toho velkého dobra, kterého se nám dostalo, byli hodni.
Velice rádi bychom Vám něčím prospěli. Mohlo by to být třeba nějaké přepisování na stroji pro paní Zoru, čímž by ona získala více času pro domácnost a odpočinek.
Jelikož uplynula již delší doba od posledních keksů, přijde Vám snad vhod další dávka.
Netroufáme si ani žádat některý den o audienci, ač bychom si to přáli.
Srdečně všechny zdraví
Pavlovi
1973.04.03 KM→Pavlovi — dopis č. 17
3. 4. 1973
Vážení!
Píšu jen krátce. – Zora dělá vědeckou práci. Musí si dělat koncepty a pak to postupně přepisuje; zrovna včera odevzdala nějaký projekt nebo výzkum a dnes už je zase v Třinci a bude tam do čtvrtka. Minulý týden byla v Bratislavě do pátku. A brzy bude na nějakém mezinárodním semináři v Liblicích. Proto nemůže pracovat uceleně a v tom všem jsou ještě komplikace.
Za keksy děkujeme. Přišly vhod.
A teď hlavně to, že když přijedete na krátkou dobu, tak to nevadí; budete vítáni. Horší je to, že to je cesta velmi nákladná. Proto to musíte uvážit. Mohli byste přijet i dříve než ve čtvrt na čtyři, ale to byste museli jít z Vraného nebo od hřbitova ve Zvoli pěšky.
Já stále cítím velikou únavu a tak musíte počítat s tím, že jako hostite1 nebudu k ničemu. A Zora když přijede, tak zase pracuje na svém vždy až do 21 hod. A přijíždí v 16,50 h.
Já zatím do Hradce nebudu moci jet. Proto se rozhodněte.
Zdravím srdečně
Mk
1973.04.16 KM→PP — dopis č. 18
(příloha viz „1973.04.16 KM→Fišarovi — dopis“)
16. 4. 1973
P.!
Měl by ses snažit mít vlastní úsudek a neřídit se vždy pouze informacemi, byť od St. Denní život je bohatý na složité okolnosti, takže to, co platí dnes, nemusí platit zítra. St. jistě rozumí duchovnímu úsilí, ale nežije tak, aby mohl stále zkoumat, co je za tím, čím jsi ovlivněn od okamžiku k okamžiku. Proto musí dávat na Tvé informace, jež když nejsou naprosto úplné, nemusí vyznít tak, abys dostal přesnou radu pro okamžikové jednání.
Ostatně kriteriem Ti má být pouze to, zda jednáš podle mravních příkazů nauky nebo nikoli. Když Tě něco stále uvádí do rozčilení, pak se podle mravních zásad nauky neřídíš. Je v tom, když se zlobíš, vždy nějaký druh nezdravého sebevědomí, protože toužíš, aby svět šel podle Tvých představ.
Kdo jsi, že si něco takového přeješ? – Máš mravní příkazy jógy, jež především vyžadují, abys neubližoval ani činem, ani myšlenkou, ani slovy a mimo to, jako druhá nejdůležitější věc je to, abys neuplatňoval své já, třeba tím, že chceš, aby lidé jednali podle Tvých představ a přání.
Mluvil jsem s Tvou matkou a bylo na ní vidět, že se snaží být tiše, aby zabránila Tvému zlobení se. Jenže tím pak dochází k tomu, že když se dopouštíš očividných chyb, nedovíš se od ní, jakožto od zevního pozorovatele, že se jich dopouštíš. To bývá ke škodě, leda by Tvé sebepozorování bylo dokonalé a Tvým kriteriem pro konání by bylo jednání podle mravních příkazů jógy.
Zatím Tvé pozorování sebe takové není a ani Ty sám se neřídíš těmito příkazy. To Tě může zavést do situací, jež se Ti nemusí líbit. Proto bude lépe, když věnuješ svou pozornost na to, zda plníš mravní příkazy jógy, v nichž je obsaženo i to, že nesmíš brát za měřítko správnosti to, aby Ti druzí vyhovovali ve všem.
V duchovním úsilí je sebekázeň na prvním místě. Proto si stále pokládej otázku, zda ji rozvíjíš a kontroluj se, zda se jí držíš. – Co Ti je po druhých, kteří nežijí podle Tvých představ o správném jednání? Vždyť ani Ty nejednáš podle jejich představ o správném jednání. Proto máš velmi mnoho co dělat se sebou a sotva Ti zbude čas na moralisování druhých.
St. Ti jistě může být prospěšný. Pouze však v tom, co máš dělat Ty sám. Ty sám musíš uklidit s cesty života třecí plochy mezi Tebou a bližními. Pak Tvůj život bude hladší a jako výsledek toho všeho bude to, že budeš moci vykročit správnou mystickou cestou. Ta se začíná způsobem vlastního života. Okolnosti máš uvádět do harmonie, protože teprve tím získáš přehled o tom, jaký jsi, jaký máš být a co tedy máš na tomto poli vykonat.
Snaž se zařídit se podle toho, co jsem Ti napsal.
Prosím, odevzdej přiložený dopis Fiš. Můžeš to učinit jakýmkoli způsobem. Třeba tím, že jim ho vhodíš do schránky, abys nemusel vidět všelicos. To víš, že radost mít nebudou, když budou vědět, že ho četli i jiní. A tak si nech doma poradit, byť vaši ještě nemají třetí vnor. Cha, cha!
Až budeš mít cestu do Prahy, můžeš se zastavit.
Zdravím všechny
Mk
1973.04.16 KM→Fišarovi — dopis
(příloha k „1973.04.16 KM→PP — dopis č. 18“)
Boženko a Karle!
Když jsem vám posledně psal, mohl jsem doufat, že to bude to poslední, co mezi námi bude. Vy jste však na ten dopis reagovali, čímž vyvstalo zdání, že se naše vzájemné kontakty obnoví a že se vše dává zcela do pořádku.
Jenže není tomu tak. Uvědomuji si totiž, jaká to situace se začíná vytvářet. Ty Karle zřejmě zase zapadáš do úlohy člověka v nauce moc chytrého, když jsi např. starému L. vykládal něco o tajemství, jež se nesmí nikdy vyzradit, jak kdysi děl ten malý mystický žáček a současně i veliký mystický mistr v jedné osobě. I Pavlovům se něco podobného zablesklo. Zatím už můžeš být spokojen alespoň s L. Mluvil o tom, že už asi za Tebou nepůjde. Kdo ví, kdy i Pavlovi přijdou na podobné myšlenky.
Chci Ti Karle, položit otázku: cos vlastně dělal po těch celých téměř 40 let? Pěstoval jsi snad velikášství a co jiného, když zase vycházíš s těmi tajemstvími, jež se nesmí vyzradit? Měl bys změnit své názory. Neměl bys mě vidět tak prázdného mystického vědění, jako Ty jsi bez něj a uvažovat o tom, já to mám jen dokonaleji zabaleno v tajemstvích, jež se nesmí vyzradit. – Nechme však těchto znaků, jež znovu a znovu ukazují na to, jak je to s Tebou duchovně bídné. Neboť když i ve Tvé situaci někdo konečně správně pochopí, může se zachránit i v okamžiku nejposlednějším. Ale to je pouze Tvůj úkol. Proto za Boženkou.
Když se Boženko, při Tvé poslední návštěvě a nás Zora dověděla, žes měla něco nepříjemného s paní E., a když potom jsem jí řekl co, nemohla Tě prostě pochopit. Pak si povzdechla jako už vícekrát: „Když tu nebudete vy s mamkou, jak budu sama!“ Má pravdu! Nemůže jí být oporou, ani přítelem nikdo z těch, kdo jako Ty propadá zaslepenosti ze zbujelého pudu a roznícené pohlavní vášně. Neboť pouze to to bylo, co Tě přivedlo do konfliktu s paní E.
Kdybys byla vybavena rozumem, jenž vládne pohlavnímu pudu, nedošlo by nikdy k tomuto vašemu konfliktu. Takový rozum vždy člověku poví, že když člověku uteče jeho partner za jinou, pak je to holá skutečnost, která se musí nechat dozrát k vyjasnění nebo k rozkolu. A to je rozum, který Ti zcela chybí, když nemáš míru v žárlivosti a zuřivosti jí podnícenou.
Ostatně máš přece také „máslo na hlavě“. Cítíš se přece čistá před Karlem, když si hraješ s představou Míly. To je stejně nevinné jako třeba ten vztah Karla k paní E. Dále: Kdybys reagovala na „Karlovo zaběhnutí“ zcela správně, pak bys nechodila nadávat paní E., nýbrž bys zbila Karla v kuchyni beze svědků.
Podivné tedy jsou cesty slepé pohlavní říje! Proto vzniká otázka: Nedočetla ses dosud nikde, jak se má chovat žák mystiky? Nebo jsi to pochopila jako nějakou zaklínací formuli, která se nesmí míchat do skutečného života? Skutečně podivné jsou cesty zaslepující, divoké pohlavní říje! Člověk má žít skutky ctnosti. To, že Tě ovládl divoký pohlavní pud, znamená, že o těchto skutcích nic nevíš, že je prostě neznáš. A jestliže dnes ještě Karel trpí velikášstvím, tak je na tom jako Ty sama.
Mluvil jsem s M. nějaký čas před jeho smrtí o tom, že by mohl být u vás. Řekl mi, že to není možné. Položil jsem mu otázku: „Je to ta nemožná strava?“ Odpověděl, že toho je mnohem víc. Především se mu zdálo, že to všechno u vás je duchovně velmi ploché. Když jsem mu připomněl vaše dobré skutky i vůči němu, řekl jen, že to je stejně pro něho všechno neúnosné. – To by mělo být pro vás oba příslušným kriteriem, jak se má žít a jednat. Chyba je však v tom, že jste pořád ještě „lidičkami“ s výhradně světským myšlením. To Tvé, Boženko, že Karel je na ulici velmi nápadný, nebo že je chytřejší než všichni ostatní dohromady, to slepé jeho uctívání, jímž ho častuješ a také to, že to Karel vůbec dovolí, nebo dokonce že mu to dělá dobře, to jsou zásadní veliké mravní závady, že tu pro osvobozující mystiku není vůbec místa. Ostatně Karel s převažující chytrostí nade všemi šel společensky i sociálně níž a níž a to přece také něco znamená. Ale necháme toho všeho.
Chcete‑li tedy, zařiďte se podle těchto informací. Jediné, co mě nevede k rozhodnému zásahu do našich vzájemných vztahů je to, že jsou tak dávné. Ostatně je můžete zničit vy. Bude to stejné, jako když nesprávným konáním rozbíjíte předivo vztahů třebas chováním vůči paní E. i P., i starému L., kteří se dovídají, že existují tajemství, jež se nesmí prozradit. To poslední přece není vůbec původní. Slyšeli jsme to dávno, dávno.
Mějte se dobře!
Mk
1973.10.25 KM→Pavlovi — dopis č. 19
25. 10. 1973
Vážení!
Neberte to ve zlém, když se náhodou dovíte, že jsem byl v Hradci a nesetkal jsem se tam s vámi. Způsobují to mé subjektivní potíže i okolnosti. Jakmile to však je možné, vždy se se mnou sejdete. Nezapomínám totiž na vás, protože dobře vím, jaký zájem máte na věcech duchovních. No, ale co dělat máte a tak to je, jako bychom se spolu stýkali. Chystám se zase do Hradce, ale časově mi to nevychází, protože i zde některé věci na mne naléhají.
Poslední dobu mám na mysli „malého inženýra“, P. Zase u mne narazil. Chtěl jsem, aby to se sebou zkoušel příslušnou zdrženlivostí. Jeví se tak slabý, že to je až hrůza. Proto když nepochopí, o co tu vlastně jde, nevím, jak se to vše bude vyvíjet dále.
Když vše pozoruji s velmi velikým odstupem, zdá se mi, že se tak bojí aktivity, že asi propadne rozkladu coby živý člověk. Podezírám ho, že má ze zaměstnání domů natažený nějaký neviditelný provaz a že podle něj chodí do práce a domů, aniž co vidí po stranách tohoto provázku.
Uvažoval jsem o něm já i St. Pravda, St. chtěl, aby mu P. nějak posloužil, a i když to nebylo vůbec nic, jevilo se tu něco jako zděšení před narušením nezdravé nehybnosti. A já zase jsem hledal cestičky, jak nasadit askesi a jaký druh, aby se jeho vnitřní struktura narušila. Varování před jakýmkoli zásahem je v tom, že jeho duševní zúžení se obrátí do všeho, co by měl dělat. Vidím to tak, že když má dělat askesi, tak prohlásí, že třeba nebude jíst bramborovou polévku, a pak je schopen každého tak nebo onak ničit, když mu jen tu polévku nabídne. To je projev duchovní zkaženosti.
Člověk nesmí být chráněn před každým nárazem z vnějšku. To ví St., a proto ho inspiroval k nějaké aktivitě. Ta aktivita se vylučuje a to symbolisuje naprostou bezvýhlednost v otázce nezbytného rozvoje, který nakonec má ovšem vyústit do rozvoje duchovnosti.
Tato vyhlídka zatím u P. neexistuje. To „od ničeho k ničemu“, ten absolutní ústup od každé zdrženlivosti, to poddání se modelujícím ho okolnostem, to mu zcela uzavírá cestu k osvobození.
Chtělo by to, aby chodil po městě s otevřenýma očima, aby spatřoval kolem sebe věci hezké a hezčí, aby mu byla pokušením i děvčata na základě toho, že vnímá, že ta jedna je hezká a druhá hezčí a tím aby rozbil to příšerné zúžení vědomí a tím zavedl v sobě proces duchovního růstu. Ale doporučovat mu není zrovna bezpečné. Neboť kdyby se mu podařilo takto se otevřít, kdo ví, zda to, co je v něm nahromaděno bez v pozadí stojící síly vůle, by ho neučinilo až zvrhlým.
Prostředky, jež by tu pomohly, nemohou už být tzv. normální; ty by jen dokázaly, že P. je beznadějně zlomen na duchu. Z toho důvodu já nemohu mu doporučovat nic. On se v tom případě může snažit pouze své zúžení rozbít snahou vnímat tu méně, tu více intensivně. Ale přitom je nezbytná absolutní sebevláda. Zuřit proto, že mu něco zkřížilo cestu v jeho snaze, ho může dovést k duchovnímu zničení.
Kdyby alespoň dokázal křičet modlitbu: „Pane, vysvoboď mě!“ – Tu mu však zase chybí náboženská víra a tak i to je pro něho uzavřené. Rozhodně pro něho nebude dobré dřepět na patníku duševní nehybnosti.
Co dále? – Vztekat se je snad první věc, již by měl ze sebe vyloučit. Naučit se vnímat svět přes nebezpečí vzniku pokušení je druhá věc, již by měl dělat. Utřídit si snahy, tj. věnovat přesný čas práci, studiu a uskutečňování toho, co mu kladu za úkol jako duchovní snažení, tj. nevztekat se a vnímat, a střídmost ve všem by byla třetí věc, již by měl dělat. Mít volnost rozvíjet se samostatně do těšení se z lákavých věci v přírodě je čtvrtá věc, kterou by měl dělat. A mít nade vším pozor, aby nebyl něčím stržen je pátá a poslední věc, kterou by měl dělat den ode dne.
Obava před aktivitou může být příčinou, že i jako inženýr bude z nejposlednějších pracovníků na pracovišti a tím bude jeho život smutným. Nedojde ke zkušenosti, která osvobozuje, nepozná tedy, že všechno je marnost, nýbrž bude plný neuskutečnitelných tužeb, nebo padne jako někdo, kdo zcela svůj život prohrál.
Toto mi vyšlo, když jsem probudil velký zájem o P.
Zatím víc psát nebudu, neboť toho mám na sebe moc.
Zdravím srdečně
Mk
Hradec Král., 1. 11. 1973
Vážený pane Minařík!
Zimní měsíce bývají chudé na oboustranné návštěvy a tak s povděkem přijímáme alespoň několik vět pro povzbuzení k další činnosti. Udržet se při sebepozorování a přitom se projevovat i navenek vyžaduje opravdu velké energie, které se často nedostává, přáli bychom si mít v tomto ohledu již vypěstovanou setrvačnost. Děláme, co můžeme vzhledem k věku, zdravotnímu stavu a prostředí. – Také četbou Vašich prací získáváme další porozumění teorii i praxi. Z pojednání je patrná snaha objasnit nauku se všech stran; lépe to již učinit nelze.
Na Pavla těžce dolehlo hodnocení jeho situace. Rádi bychom mu pomohli vyplavat nahoru, ale jak vidíme, musí si pomoci sám vůlí a trpělivostí. Již se opět vzchopil, ale my ze zkušenosti víme, že to nestačí, nebude‑li to trvalé.
Všechny srdečně zdravíme.
J., M. a M. Pavlovi
Vážený pane Minařík,
děkuji za dopis, který jste nám poslal. Všechno je v něm pravdivé. Zapůsobil na mne zdrcujícím dojmem, a proto jsem se v neděli rozjel k panu St. U něho jsem se trochu duševně uvolnil.
Budu se snažit postupně splnit pět úkolů, které jste mi uložil.
Se srdečným pozdravem
P.
Hradec Král., 9. 12. 1973
Vážený pane Minařík!
Učíme se zvykat si na myšlenku, že se Vás brzy budeme musit vzdát a zůstat přitom v duševní rovnováze a v neztenčeném úsilí o zachovávání naukových předpisů.
Dnes jsme načerpali trochu povzbuzení z rozmluvy s p. St.
Prosíme, přijměte od nás malou vánoční pozornost s přáním pokud možno dobrého zdravotního stavu.
Všechny upřímně zdraví
Pavlovi
10. 1. 1974
Telegram:
Džnana – vynikající! jedinečná!
Na str. 11, 16. řádek zdola! Vynechala jsem místo na jedno slovo, které jsme nepřečetli.
Srdečné pozdravy!
Pavlovi
1974.07.04 parte KM
(viz příloha „1974.07.04 KM — parte (přepis)“
v dokumentu „v dokumentu „Přílohy ke korespondenci mezi panem KM a rodinou Pavlových (1968-1974)“)
1974.07.14 PhDr. ZŠ→MP — dopis
V Březové 14. července 1974
Vážená paní Pavlová,
Boženka Vám předá jednu z posledních „malých“ prací pana Minaříka. Část z ní stačil ještě sám přehlédnout, zbytek jsem udělala já a prosím jeho jménem, abyste ji laskavě obvyklým způsobem přepsala. I když jsem se prozatím dost těžko ke korektuře soustřeďovala, udělala jsem ji, protože si myslím, že se jeho práce nesmí ani na krátký čas zastavit.
Kromě této práce, kterou Vám posílám, je hotová a téměř celá jím zkorigovaná krátká práce o Zenu. Souvisí však s nedokončenou předmluvou k práci o Za Zenu, přeložené panem Antochem. Květoslav ji zčeštil a připravil též pro Vás, ale bude přece jenom trvat nějaký čas, který si netroufám předem odhadnout, než se pokusím sloučit tu nedokončenou předmluvu s onou malou prací a tak ji upravit, aby byla použitelná. Potom bych Vám ji také poslala; bude to dost velké a radostné psaní, až ji budete přepisovat (myslím celou práci o Za Zenu).
Děkuji také za prakticky vyjádřenou ochotu pomoci ve starostech kolem pohřbu. Boženka Vám jistě také bude referovat o tom, jak se vystupňovaly nesnáze kolem mé osoby – jsem momentálně neschopná chůze a nebýt obou Fišarových, bylo by u nás velmi zle. Doufám však, že se to zase zlepší a že budeme všichni usilovně pokračovat, aby se dílo nikdy nezastavilo.
Vám i všem členům rodiny dík a srdečný pozdrav
Zora Šubrtová
1974.07.18 Pavlovi→PhDr. ZŠ — dopis
Hradec Král., 18. 7. 1974
Vážená paní Šubrtová!
Posíláme Vám soubor fotografií, které rovněž připravíme pro p. St. a dra B.; Fiš. je již mají. Sdělte nám laskavě, kolik si jich přejete pro všechny ostatní a má‑li každý dostat snímek „za sklem“.
Pan Minařík nám slíbil svoji fotografii z mladších let, ale potom jsme mu to již nepřipomínali a tak se na to zapomnělo. Byli bychom Vám vděčni, kdybyste nám nějakou nalezla, až budete opět „fit“.
Práci odevzdávám přepsanou, celkem 10 složek. Je krásná!
Jsme rádi, že dílo bude pokračovat a že je v ochraně spolehlivých rukou.
Přejeme hodně síly k překonání první nejhorší doby a srdečně Vás obě zdravíme.
Pavlovi
1975.08.07 Pavlovi→PhDr. ZŠ — dopis
Hradec Král., 7. 8. 1975
Vážená paní Šubrtová!
Doufáme, že jste úspěšně skončila léčebnou kúru a že jste nějaké to deko nabrala.
Díky za lístek! Rádi někdy Březovou navštívíme, pravděpodobně až v říjnu. V září strávíme tři týdny jako obyčejně ve Spálově a v říjnu bych Vám přijela, event. s Miladou, vyrobit švestkové knedlíky do mrazničky. Myslím, že se nyní karta obrátila a že potřebujete více mužskou práci než ženskou, zvláště pomůže‑li Vám paní Eva.
Posíláme tři kompletní série fotografií z matiččina pohřbu a dvě série z pohřbu mistrova. Přikládáme ještě nějaké zbytky navíc. Jednu sérii máme my a jednu Fiš. Vše ostatní rozdělte dle vlastního uvážení!
Přejeme Vám mír a klid, úspěšné pokračování ve studiu i v běžné práci a k tomu potřebné zdraví.
Vaši
Pavlovi
P. S. P. je ochoten na požádání přijet na práci kterýkoli víkend, kromě od 30. 8. do 12. 9., kdy je na dovolené.
Komentáře
Přehled komentářů
Dobrý den, v knize PPS1 od KM se na straně 107 v dopise pro *225 píše:
"I asketa totiž musí při svém cvičení vyvolávat rozkoše pohlavních vzrušení, jestliže jeho" cesta k dokonalosti" nemá být poznamenána mravními nedostatečnostmi."
Dokázal by mi někdo konkrétněji vysvětlit, co se tím myslí? Děkuji
Re: PPS1
(Robert, 4. 3. 2024 6:07)
Dobré jitro, Marceli.
Mistr Květoslav uvádí, že "nejlépe je usilovat o vlastní poznání experimentálním způsobem (např. zdrženlivostí), aby bytost ukázala, co umí, co v ní je, proti čemu se bouří a k čemu tíhne. Chce to rozbouřit celou bytost, aby se člověk opravdu poznal" (Česká mahajána, str. 6). A zde nutno dodat jeho varování, že je to jako práce s dynamitem, která se nezodpovědnému jistě vymstí, a to zejména v případě, že namísto sebepozorování žák sklouzne do prožívání, uvolní příliš mnoho životní síly a bude stržen a zavalen spoustami, které vyvolal při nezodpovědném zvedání hadí síly.
Jiné cesty však není, neboť "prostá bytost chce žít a musí jít cestou naplnění tužeb. Člověk musí být vychován k tomu, aby pronikl a zajistil svou bytost až do základu těch nejjěmnějších tužeb. Z nich se vyvíjí krizové momenty. Když je člověk moudrý a umí šikovně projít a naplnit své tužby, pak jeho bytost vychládá", což je účelem mystické snahy (tamtéž, str. 35).
"Chcete-li válčit s vlastní bytostí, musíte ji dostat do boje, aby sama ukázala, co v ní je. Z tohoto zápasu sama se sebou člověk objevuje, že stále podléhá různým nízkým pudům. Nejdříve v sobě nalézá jakési ideály, ale analýzou všeho pochopí, že to jsou v základě pohlavní pud a různé jiné vášně" (tamtéž, str. 6).
"Člověk musí bytost pozvedat, ne od ní utéct, tím se problémy neřeší" (tamtéž, str. 35). A uspaná či potlačená sexualita není vyřešením problému pohlavního pudu, jenom pouhým jeho oddálením - z toho pak plynou ony různé mravní nedostatečnosti respektive defekty.
Proto Květoslav uvádí, že osobně si do rozkoší tohoto druhu "vkládal" tendence vzhůru, aby jej unášely k božským sférám. Jak však kdesi v Praxi Přímé Stezky uvádí, bál se, aby mu lidé z toho neudělali nemravnost - a proto se o tantrických technikách nikde příliš nezmiňuje.
S pozdravem Robert
PPS1
(Marcel, 3. 3. 2024 13:12)