Buddhové a buddhismus v Česku

Táhnout za jeden provaz

Vlečeni každodenní rutinou si často pokládáme otázku, na čem vlastně záleží? Co je podstatou naší činnosti zde na Zemi, kromě nezbytné práce na zabezpečení holé existence?
Pokud nás bude zajímat jen to nejnutnější k přežití a všechen ten ostatní balast dáme stranou, dojdeme k závěru, že jedině pomoc druhým dává smysl.

Na fyzické úrovni jde samozřejmě pomáhat na mnoha frontách a je to jistě úctyhodné, ale nám by mělo jít o pomoc jinou. Pomáhat tvořit dobrou karmu pro dobro všech bytostí.
V Drahokamech 2 v kap. "Jak jsem byl uveden do vysoké magie tzv. pravé ruky", píše Mistr toto:
,,Byl jsem tedy magikem. Dokázal jsem celá léta držet jednu jedinou myšlenku bez odchýlení se od ní. A vím: kdyby někdo za těchto okolností měl lepší zevní osud, mohl by si hrát s osudy světa jako se svými náladami. Ty někdo, vyskytni se a dovrš to, co jsem začal já: udrž pokoje plnou, zbožnou a přáním dobra plnou mysl bez zakolísání a proti všem nepřátelskými vlivům přírody až do konce svého života. Pak budeš druhým, kdo jde touto cestou, cestou svých předchůdců."

K.M. píše, ty někdo. To znamená, že by stačil člověk jeden a změna by začala probíhat. Pokud je mi známo následovníků nauky jsou stovky. Zkusme si my všichni, co se hlásíme k Nauce, najít každý den chvíli pro všechny bytosti. V takovém
počtu následovníků by metta, ona jediná myšlenka na dobro všech měla pokrýt celých 24 hodin, a to už by bylo něco.
V oceánu všech myslí panuje chaos a jen pár vladařů a mocipánů drží pevně otěže svých ideí a svět je tímto směrem vlečen. Kam vlečen, není třeba psát. Vnesme tedy do tohoto chaosu světlo, pokoj a stabilitu. Buďme jako ty majáky na břehu a určujme směr jiný. Světlem majáku ať je nám dobro a dobrá nálada a onou stabilitou naše pokojná a přáním dobra plná mysl.

Toto je dle mého pochopení ono spojení bhakti s karma jógou. Nesobecká činnost z lásky k univerzálnímu Životu. To je smyslem Mistrovy nauky. Ono oboustranné vykoupení mysli i srdce pro dobro všech bytostí. V klidu a radosti žít a v klidu a radosti zemřít, by mělo být základním právem.
Spory a rozbroje ohledně Nauky a pokračovatelů by měly být ukončeny, je nutné táhnout za jeden provaz, za provaz metta.
Poděkujme všem našim předchůdcům ze staré gardy za jejich obětavou práci a nesme světlo dál. Jestli má někdo stále ještě tendence otvírat staré rány, doporučuji mu si najít nějaký kontaktní sport s přísným trenérem, třeba box.

Kromě dobroty vše je marné říká se a při smrti to platí dvojnásob. Kufry u rakve stát nebudou. Dobro je to jediné, co bereme sebou. Dobrá nálada a mysl do konce, pro dobro všech. Na ničem jiném nezáleží, vše ostatní je jen mámení
a prach u cesty. Pokud budeme mít nějaké trápení či splín, zapomeňme na sebe a místo toho se věnujme metta.
Co na mě záleží, jen ať jsou všechny bytosti šťastny.

Zmínil jsem se tu o lásce ke všemu, co žije, k univerzálnímu Životu. Vivékananda napsal toto:
,,Ten, kdo vidí, jak v tomto různotvarém světě vším prostupuje Jedno Jediné, kdo v tomto světě
plném smrti nachází Jeden Nehynoucí Život a kdo v tomto necitlivém a nevědomém světě poznává
Jedno Světlo a Poznání, tomu a nikomu jinému, je dáno spočinout ve věčném míru..."

( patrik )

                               Doslov.

Tento poslední Patrikův příspěvek byl záměrně uveden jako samostatný odkaz. Zdá se totiž, že ani po devadesáti letech od první realizace Květoslava Minaříka v roce 1926, není ještě Jeho následovníkům zcela zřejmé, oč se vlastně v Mistrově nauce jedná a že přes zcela jasné její směrnice, postupy a definice, se tyto pokyny jen stěží dostávají až na úroveň  denního vědomí. A jak Květoslav uvádí, co není na této úrovni, to je neúchopné, nepochopitelné a pro člověka tudíž i neexistující a nereálné.

Ukazuje se totiž, že největší buddhistická překážka a největší zlo – nevědomost, definovaná již Buddhou jako „síť bludných názorů a přesvědčení“, je velmi pevně vázána na bytostnou strukturu každého adepta, kterou můžeme označit jako „neustále se vyhraňující jáství“.

Při pečlivém pozorování sebe sama lze dojít ke zjištění, že vědomí nelze rozšířit za hranice svého těla, je-li toto vázáno samovolně vystupující  ideou vlastního já. Toto jáství, které klasický buddhismus považuje toliko za fiktivní, je neustále utvářeno bytostnými impulsy, vyvěrajícími z karmických předpokladů každého jedince, jež se pak manifestují i ve vnějších podmínkách, kterými je jedinec zpětně ovlivňován.

Běžný okruh každodenního myšlení se pak již setrvačně zabývá světskými či rádoby duchovními ideami typu: já a moje dětství, já a moje dospívání, já a moje zážitky, já a moje křivdy, já a moje povinnosti, já a moje starosti, já a moje potřeby, já a moje koníčky, já a moje touhy, já a moje plány, já a moje minulé životy, já a moje mimořádné schopnosti, já a moje vize, já a moje mystické úspěchy, já a moje poznání, atd.

Tím se vědomí ocitá v jakési křeči, kdy vlastní jáství stává se tou nejvýznamnější skutečností a nelze tedy do denního vědomí dostat v zásadě nic nového, co není v úzkém vztahu k tomuto jáství, pakliže je zcela zahlceno sebou samotným – onen plný šálek čaje, do nějž již nelze nic přilít.

Patrik ve svém příspěvku upomíná na Mistrova slova, že lze neutěšené osudy našeho světa změnit k lepšímu, ať již mimořádně disponovaným jedincem nebo skupinou usilujících, kteří mantru proměny pochopí jako živoucí skutečnost a mocně ji vtiskou do kolektivní mysli světa. A zde nečekejme, jako praví Evropané, "úspěch do pěti týdnů, jinak jdu od toho".

Kdo tedy má zájem, může meditovat takto: z vyhraněného jáství žádné dobro neplyne, jelikož toto je schopno ve svém procesu sebezavíjení plodit toliko další stupeň dekadence - sobectví, na základě nutnosti vše utilitarizovat a mít z toho osobní prospěch. Ze sobectví pak povstalo ubližování a z toho následně zlá karma a veškeré zlo, praví Mistr, ve kterém nyní musíme přebývat. Naopak z odosobnění, umenšení vyhraněného jáství, povstalo všechno dobro, které nám ještě zbývá.

"Kdo dbá prospěchu jiných lidí, ten se odosobňuje. Kdo se odosobňuje, ten dosáhne osvícení. Proto je nezbytné věnovat se skutkům lásky", říká Mistr v Tajemství Tibetu 1.

Metta, coby přání všeho dobrého všem živoucím tvorům, bohům, lidem i bytostem astrálním, je tím žádoucím skutkem lásky a odosobňující činností, jelikož nepřináší žádný přímý osobní hmotný prospěch. Je doslova jakousi veřejně prospěšnou prací, kterou lze do jisté míry odčinit přečiny z minulosti, za které musíme nyní přebývat na tomto světě a odvrátit tak od sebe i od světa další posilování sobectví a tím větší a větší upadání do zhoubné strasti.

Celé světy povstaly zdánlivě z ničeho a zdánlivé nic, v tomto případě metta, může zase celé světy změnit - opravit k lepšímu. Vztáhněme to k sobě - nikdo by přece nechtěl být ve vlastním těle zhoubnou rakovinnou buňkou, zdánlivě vítězící v existenční soutěži nad ostatními buňkami, ve skutečnosti ale sobecky požírající celý organismus a přetvářející jej ke svému zrůdnému obrazu, ale jistě by raději byl třeba bílou krvinkou nesobecky pracující ve shodě s potřebami celku k jeho zachování. A člověk není než jedinou buňkou na těle lidstva, praví Mistr. 

Jak tedy dělat onu mystiku, aby začala plnit naše veliká očekávání po poznání, štěstí a blaženosti a zázračně se uplatňující boží moci a pomoci na naší hmotné úrovni? Tak, jako při tvorbě vesmíru, je třeba začít od jednoduchých věcí. Třeba jen tím, že "prosté konání povinností s dobrými úmysly nakupí tolik duchovní a osvěcující karmy, že tato karma nás může pozvednout do velmi vysokého (čistého) nebe", píše Květoslav ve Vnitřním smyslu Nového zákona.

A praktikování metta můžeme chápat jako denní povinnost nás všech, kteří se k Mistrově nauce a Jeho odkazu hlásíme. Až toto bude menší či větší skupinou adeptů soustavným úsilím  vyzdviženo na úroveň denního vědomí a dojde k pochopení, že tomu tak opravdu je, pak teprve bude dobře. Neboť jak již definoval Gautama Buddha, dobro umí plodit zase jen dobro (a zlo zase jenom zlo). A každý alespoň teoreticky ví, že dobré k dobrému se přidá...

( redakce )