Buddhové a buddhismus v Česku

Dobrý den, Jitko.
Jsem velmi rád, že jste svou poznámku o smrtihlavovi rozvedla do této úvahy, abychom se mohli věnovat teorii a praxi mahajánského buddhismu, jak těmto stránkám přísluší.
Mistr Květoslav praví, že při vstupu na mystickou stezku musí člověk něco riskovat a všechno obětovat a že mystika člověku nesmí být koníčkem, od kterého může kdykoliv odejít a zase se k němu někdy vrátit.
Jako varovné příklady uvádí třeba skutečné "smrtihlavy" Hitlera a Stalina, kteří v minulých existencích svou mystickou přeměnu nedotáhli do zdárného konce, a tak byli nuceni jako strašliví diktátoři všechny své zásluhy z minulosti vymazat zlem, které na světě rozpoutali. Nicméně, varuje Mistr, u toho nezůstane a takovíto po vymazání svých zásluh budou následně svrženi tam, odkud se již nevyhrabou...
Proto Květoslav vždy odkazuje na bezpečnou cestu bytostné proměny vedoucí ke kvalitní realizaci, kterou je široce založena snaha o umravnění se. Té se netřeba obávat neboť i pouhá tato snaha je umravněním samotným.
Usilující se tedy v prvé řadě má obeznámit se základy správného chování a životosprávy, které jóga či buddhismus uvádí jako pravidla jamy a nijamy - a na tomto poli může mít každý, zdůrazňuje Mistr, úspěch až fantastický a jak uvádí, sám se takto vychoval.
V prvé řadě zde jde o citovou proměnu jedince. Pokud se usilující pocitově neozdraví, nezušlechtí a nepovznese nad svět, pak jsou všechny jeho případné další mystické snahy marné neboť lidskou sféru s jejím nízkým způsobem života a vyznávanými mravními hodnotami nikterak opustit nedokáže - a mystika má přece být cestou do rajských, nebeských, božských a vyšších oblastí života, které člověk v sobě, ničehož netušíc (nebo netucha?), nosí...
Na této bázi je třeba vyvíjet intenzívní a dlouhotrvající snahu neboť je skutečně nadpomyslně těžké změnit svou povahu a temperament na veskrze pozitivní v dohledné době a přestoupit z řádu zarputilých sansarických do řádu radujících se nirvanických bytostí. Mistr uvádí zhruba dvacet let...
Ale čas zde nehraje roli neboť v každé úsilí se v člověku ukládá a jednoho dne se zúročí. Až se vetknuté ctnosti v adeptu mystické cesty stanou zcela přirozenou součásti jeho života, bude nebezpečí "zapomenuté černé ponožky v bílém prádle" zažehnáno.
Tento cíl je samozřejmě nadpomyslně vysoký a je završen realizací stavu nirmánakája, jak jich dosáhli Květoslav Minařík a Josef Studený, jenž značí mravní dokonalost.
Nicméně z této cesty nesejde nikdo, kdo založí svou mystiku právě na solidním uvědomováním si vlastních nohou (nezemře dříve, než-li dosáhne podstatného mystického výsledku, ubezpečuje Mistr) a na bhakti postojích a snahách, kdy namísto do zaklínání se do "své viny, veliké viny" věnuje se rozvíjení radostných, šťastných a povznesených nálad v upětí na nejvyšší ideál, jak mu jej představuje Bělostná Dynastie guruů coby vtělených buddhů. K čemuž se má samozřejmě snažit o pochopení a uskutečnění dalších částí Stezky, např. v oblasti karmajógy neboť je zde axiom, že bez prudké fyzické činnosti a soustavného překonávání bytostného tamasu se nikdy nedosáhne patřičného vyčištění vědomí tak, aby dotyčný pochopil...
Mnoho dobrých inspirací a sil na cestě všem, zdraví
Robert

Dobrý večer, Jitko.
Děkuji za Váš vhled a věřím, že tento dialog napomůže k objasnění podstaty Nauky a povahy mystické cesty.
Mystika zajisté není pro každého a je proto nezodpovědné ji na potkání lidem doporučovat po vzoru různých náboženství jako samospásnou. Je zde vyžadováno zejména duševní zdraví a nikdo přitom nemůže vědět, netrpí-li nějakou latentní duševní poruchou, která se posléze mystickým úsilím vyprovokována projeví.
Něco se však riskovat zkrátka musí, jak uvádí Mistr s poukazem, že mystika je život a život má být mystikou. A tak na Cestě vzchází úplně stejná rizika, jako v běžném životě, když se třeba pořádně nerozhlédneme při přecházení vozovky.
Ostatně svět nám přece nabízí své solidní chmurné jistoty, jak je již definoval Buddha - stáří, nemoc, bolest a smrt. Snad se tedy každému vyplatí riskovat to, že se stane dobrým, radostným, šťastným a optimistickým člověkem širokého ducha, i když, jak Květoslav uvádí, nesčetní zbožní lidé byli zabiti světskými lidmi jenom proto, že se učinili mravnějšími, než-li ti, kteří je pak připravili o život. Ale máme kvůli tomu chtít být raději bezbožnými darebáky?
Náhody neexistují, praví Mistr. A tak setká-li se kdo s jeho Naukou, měl by to považovat za onen impuls svého puruši, vnitřního člověka, který svým vnitřním neklidem a puzením dává najevo, že již nasbíral dostatečně životních zkušeností, aby začal hledat na stezkách života tu, která jej dovede k poznání své božské podstaty a k osvobození se z nekonečného koloběhu znovuzrozování. Je-li počátečním úmyslem v dosud neujasněných tužbách nabýt magických schopností, okultního vědění či něco jiného, na tom již mnoho nesejde, to se ujasní časem. Neboť to, po čem člověk skutečně touží, je blaženost, praví Mistr - a to je jedním z cílů jógy.
A neshledá-li se již člověk s žijícím guruem, může zajisté vyhledat alespoň sanghu, společenství lidí podobného ideálu a snah, aby mohl svůj postup korigovat, neboť bývá pravidlem, že na sebe a svůj problém nikdo nevidí a ani v knihách jej nemůže najít, jak připouští i Mistr.
Zmiňujete pět buddhistických překážek a mne v této souvislosti napadá pochybovačnost, coby jeden z bytostných projevů vnitřního odporu, která může být coby choroba ducha vyléčena pouze rozptýlením pochybností či přesvědčením se, že Nauka jako hlubinná psychologie není nebezpečnou , ale naopak velmi příznivě působící a všestranně prospěšnou.
K tomu slouží ona přípravná část jógy, již zmíněná jama a nijama, které můžeme považovat za zcela bezrizikovou disciplínu, a která ostatně na Cestě zabírá nejvíce času, a to až 95% mystického úsilí.
Mistr přece praví, že ze všeho nejdříve se máme dobře až dokonale seznámit s teorií jeho nauky, abychom si byli dobře vědomi toho, co dělat, jak to dělat a proč to dělat. Snaží-li se člověk v souladu s požadavky jamy a nijamy dodržovat tělesnou a duševní hygienu a přehodnocovat své mravní postoje a názory, aby byly v souladu s Naukou, nemá se jistě čeho obávat.
Pozná-li se při tomto úsilí jako bytost doslova rozežraná chtíčem a mravně bezcenná, pak ani tady není nic ztraceno a má se takto ve své duševní a mravní bídě obracet vzhůru k Bohu či božským kvalitám, konkretizovaných např. nositeli Nauky v linii Bělostné Dynastie guruů, a může si být jist, že zpětným působením svého uctívání a vzývání bude omilostněn a bude mu pomoženo, už jenom z důvodu, že tímto nesobeckým a pokorným aktem bhakti odstupuje od svého já a od světa, které zatemňují jeho ducha a přináší mu utrpení.
Kdo uspěje v těchto prvních dvou stupních jógicko-mystického systému, ten se ve světě stane velmi úspěšným, praví Mistr. Pak již bude na něm, zda-li se skrze praktikování ásany a vyšších stupňů jógy začne ubírat směrem k duchovním výšinám či skrze vytvořené dobré karmické fondy bude ještě dosbírávat případné další životní zkušenosti.
Svoboda je věcí ducha a otroctví též, říká Květoslav. Tuto volbu za člověka ale nikdo udělat nemůže a tak je to na každém z nás. Strach (jako projev sobectví) před vstupem na cestu je pak zajisté, jak uvádíte, sítem číslo 1.
Zdraví a mnoho sil do dalšího úsilí přeje
Robert

Dobrý večer, Jitko.
Pravé pochopení je vzácnou komoditou, a tak je potěšující číst Vaše řádky, že sdělenému rozumíte.
Je-li překonána pochybovačnost (tj. o pravosti a uskutečnitelnosti Nauky, o jejich nositelích i o sobě a své připravenosti tuto Nauku žít), je možno se zaobírat další z pěti buddhistických překážek, definovanou jako "hloubavost-neklid".
Je nutno dávat pozor na to, aby nová náplň mysli usilujícího, který přijme spásné učení za své, neprovokovala jeho dosud neovládaný proces myšlení ke spřádání teorií a zaobírání se filozofií Nauky na úkor skutečného cvičení na cestě bytostné proměny, jak je u mentálních typů usilujících běžné, varuje Mistr.
Na Vaše dotazy však samozřejmě lze odpovědět:

a) Jak to vypadá v praxi, je věcí praxe samotné, která má zastavit proces myšlení a posléze i veškerou duševní činnost. K tomu je nutno setrvávat v přítomnosti u svého těla. Zaobírat se budoucími (a stejně tak minulými) ději je tedy mentálním procesem a nikoliv praxí Nauky - mentálně tedy tuto praxi nelze poznat neboť je vždy prožitkovou a do jisté míry také subjektivní záležitostí.

b) Jsou zákonitosti bytostné mechaniky, které určují průběh jednotlivých procesů cesty bytostné proměny. Mnoho z nich lze nastudovat v Mistrových dílech a pak porovnat s vlastní praxí. Platí však, že poznání těchto procesů je až výsledkem mystického úsilí a nikoliv premisou nutnou pro započetí praxe.

c) Mystika je opřena v prvé řadě o sebepozorování a analýzu, bez nichž není možno evidovat změny ve vnitřní přirozenosti. Hledající tak může mít za průkazné, že si počíná správně, jakmile je schopen evidovat pozitivní změny, které u něj mají příslušná cvičení vyvolat. Proto jedním z důležitých cvičení na počátku cesty, je tzv. pohraniční soustředění, kdy je nutno svou bdělou pozornost zároveň věnovat vnějšímu světu a zároveň sledování vnitřních pochodů svého bytí, tj. myšlení, nálad, pocitů, duševních stavů, atd.

d) Usilující zpravidla bez gurua nepozná, v jaké části svého vývoje se nachází, píše Květoslav. Může však mít jako záchytné body svého mravního ozdravění, které je především pocitovou záležitostí, jednotlivé buddhistické vnory. Je-li po nějaké době, třeba i po mnoha létech, schopen při splnění všech světských povinností, aby jej nijak nevyrušovaly, usednout v klidu těla i mysli, duševně vyrovnán, odstraniv všech pět buddhistických překážek, jsa tedy radostivě šťasten, spokojeně dlíc u svého těla a nad veškerý svět povznesen, rozzařujíc své srdce mantrou metta v lásce ke všem bytostem a za vnešeného uvažování či rozjímání, uskutečnil první vnor coby první stupeň umravnění. Bude-li toho ve svém životě dosahovat často a snadno, pak je to vnor žitý a umravnění skutečné a nikoliv jen technicky navozené vytržení skrze vystižení podmínek.

e) Usilující si musí být vědom, že ve svém úsilí bude neustále atakován svou vlastní neintelektualizovanou nižší citovou přirozeností, již nazýváme "bytost", která se nebude chtít dát ovládnout a obrátit vzhůru k božským věcem a stavům. Pozor musí tedy zejména dát na to, aby se naučil ode všeho odstupovat jako nezúčastněný divák, a to zejména od svých nápadů, vnitřních popudů a našeptávání, které by se jej snažily přimět k odvrácení se od uskutečňování pravidel jamy a nijamy.

f) Užitečným zrcadlem je pro usilujícího sangha, jako společenství lidí podobných snah a zájmů, kde může sdílet s ostatními jejich zkušenosti a i z těch negativních se případně poučit.

S přáním hezkého večera
Robert

Dobrý večer, Jitko.
Děkuji znovu za Vaši reakci a stejně tak děkuji i přátelům Michalovi a Zdeňkovi za jejich příspěvky.
Sama tato kvalitní komunikace je důkazem, že funkční sangha existuje a je tedy naděje, že se nenaplní chmurná vize gurua Josefa o tom, že nauka Květoslava Minaříka bude při netečnosti bílé rasy, které byla k jejímu zachování darována, znovu vrácena do Tibetu.
Mistr praví, že to, co není ve vědomí, pro člověka neexistuje. Vyzvedněme tedy do vědomí, co má vlastně každý zájemce o Nauku dělat, aby se přestal pohybovat na úrovni mentálních poznatků ústících do bezživotných teorií a vyhověl požadavku svého božského já, které už by se rádo vydalo na cestu domů, aniž by mu k tomu někdo z zevnějšku musel dopomáhat ohněm a mečem, což lze vždy považovat za nepříjemnější, než-li se vychovávat sám:

1). Většina usilujících jsou skrze prostředí Okcidentu mentální typy. Proto na prvním místě je cvičení vnímání povrchu nohou coby 3D objektů (a musí to tedy být spojené i s jejich občasným pozorováním, aby se pocitový vjem shodoval s reálnými tvary a rozměry), se kterými se cvičící ovšem neztotožňuje, ale má je za objekt, kdežto on sám je subjekt - a to je samotný základ soustřeďování.
Význam tohoto cvičení je mimořádně prospěšný:
- běžně hyperaktivní mysl se začne zklidňovat přenášením pozornosti od hlavy k distálním částem těla
- všechny špatné pocity, myšlenky i stavy, lze účinně eliminovat výhradním se zaměřením na nárty a případně i chodidla
- myšlení se stává věcným skrze trojrozměrnost pociťovaných objektů a člověk pak realistickým
- veškerý duchovní vývoj, uvádí Mistr, vyplývá právě a pouze z mentálního upjetí na nejníže položené sídlo této duchovnosti
- neutralita nohou zabezpečuje, při běžném počátečním chaosu a nekázni, že nebude nezodpovědně hýbáno s energiemi vyšších center, čaker, ke škodě usilujícího

2). Člověk bez vyšších zřetelů mystikem nikdy nebude. Pokud si usilující nevytyčí Cíl, pak není kam jít a nebo skončí i tam, kde by nikdy nechtěl být. Všechny věci a jevy, uvádí Květoslav, mají své kvalitativní centrum, z něhož emanují a do nějž se zase jednou musí vrátit - absolutno. To je sice nepochopitelné a nepopsatelné, ale cestou do tohoto centra bytí narůstá v člověku blaženost, praví Mistr, čímž má vnitřní korekci, že postupuje správně.
Upnout se vnitřně na toto Prázdno je věcí bytostné zralosti, a tak pro většinu usilujících je bližší idea Boha nebo personifikovaných nejvyšších kvalit, které v rámci naší Nauky představuje linie Bělostné Dynastie guruů, tj. nebeský Buddha Vadžradhara a pozemští buddhové Tilopa, Naropa, Marpa, Milaräpa, Květoslav a Josef.
Toto vnitřní upjetí na nejvyšší kvality kosmu, volání a obracení se k nim, vzhůru nad ráje, nebesa, božské oblasti, nad Boha Stvořitele, do Prázdnoty či transcendentna, je druhé nanejvýš důležité cvičení, které nelze opominout a jež nazýváme sursum corda, vzhůru srdce.
Význam cvičení spočívá zejména ve zpětném působení kvalit, kdy lze bezpečně zjišťovat zpětné vyzařování věcí či stavů, ke kterým se obracíme, a to ať už jsou skutečné či abstraktní. Vzhledem k tomu, že takto voláme a vzýváme nejvyšší kvalitám všehomíra, lze se setkat pouze s osvěcujícími, oblažujícími a posilujícími vlivy, potěšujícími a víru dávajícími momenty, bez kterých se na dlouhé Cestě neobejdeme.
(pokračování příště)

(pokračování příspěvku o jednotlivých praktických cvičeních)
Unce praxe je cennější než tuna teorie, dává přece Mistr za pravdu Vivékánandovi. První dvě níže popsaná cvičení, tj. cvičení vnímání nohou a sursum corda, mají tedy člověka ukotvit pevně na zemi a učinit z něj dobře učleněného racionalistu, jehož bytí zároveň dostane vektor k nejvyšším kvalitám univerza, jak je dokáže rozumově či nábožensky pojmout (viz. ono Mistrovo "být nohama na zemi a hlavou v oblacích", aniž by převážilo jedno či druhé, čímž se bytí člověka vlastně pomyslně rozepne od nejnižších oblastí po nejvyšší).

3). Třetím konkrétním cvičením pro ty, kteří se hodlají vydat cestou mravní očisty skrze uskutečnění pravidel jamy a nijamy, a připravit si tak v budoucnu platformu pro praktikování jógy, je spojování nirvanických a sansarických kvalit bytí.
Sansarickým prvkem bytí je zde samotné tělo usilujícího, podchyceno již cvičením vnímání nohou, které je třeba provádět neustále, dokud se pociťování distálních částí těla v reálných rozměrech nestane zcela přirozeným a automatickým.
Nirvanickými prvky bytí pak jsou zejména vyšší pocitové stavy, jako bezpříčinná radost, štěstí, spokojenost, bezstarostnost, atd. Tyto jako duševní stavy podléhají rozvoji, praví Mistr a lze je záměrně kultivovat a povyšovat, aby vytvořily novou pocitovou, pozitivní a tedy mravní náplň duševnosti usilujícího.
Naukou předepsané zříkání se světa proto nelze uskutečnit na mentální úrovni útěkem do abstrakt, což může případně vést až k šílenství, ale právě skrze pociťování, jelikož člověk je bytostí pocitovou, uvádí Mistr. A rozdružení bytostí ve vesmíru do jednotlivých sfér se odehrává zejména na úrovni pociťování a tedy i chování a mravních hodnot, které následně vytváří kvalitu těl, intelekt a schopnosti svého druhu.
Z mystického hlediska se toto slučování rozdílných kvalit, tedy hmotného těla a s ním spojené živočišnosti, a vyšších pocitových a duševních stavů, jeví jako vývojové a transformační skrze zanášení vyšších vibrací do hmotného základu bytí a posléze i jako sublimační, kdy toto hmotné je v nejvyšší fázi proměněno až do původního stavu čirého Vědomí.

4). Čtvrtým pilířem mystické praxe, která započíná očistou mravní, je mantra metta, která se volá do srdce ve znění "Nechť jsou všechny bytosti šťastny!"
Toto cvičení má však v prvé řadě skrze rozvíjení pocitů lásky ke všem bytostem, tedy k bohům, lidem, všem tvorům a bytostem astrálním, paralyzovat v člověku nižší bytostné sklony a přivést jej rozvojem soucítění zejména k uskutečnění prvního a nejvyššího buddhistického přikázání, k neubližování, a to v pocitech, myšlenkách a v činech.
Neboť veškeré zlo na Zemi a špatná karma vznikly právě z ubližování, uvádí Mistr. Vývojově toto ubližování vzniklo ze sklonu ubližovat, jenž byl předtím podnícen zlostí. Tato zlost vznikla na základě hluboké nespokojenosti, jenž vyplynula z nevlídné mysli, která se opřádala stále zvyšující se zarputilostí. Nevlídná mysl sama povstala z vyčerpání zbytků dobré karmy v podobě nedostatku či vymizení příčinné radosti, požitků a zábav, což zasmušilo ducha u vědomí, že už se nic nedaří, což je první fáze utrpení, uvádí Květoslav.
Skrze uvedená cvičení dobere se posléze k poznání, že se dokáže vlastně radovat zcela bez příčiny, což si lze dokonce vzpomínkou na ranné dětství dobře vybavit jako kdysi dávno přirozeně žitý stav.
A v tu chvíli již opustí proud zarputilých sansarických bytostí, který jej strhával k vesmírnému dnu až do pekelných světů a s objevením se stavu bezpříčinné radostivosti dotkne se vzhůru jdoucímu proudu bytostí radujících se nirvanických, které při uskutečnění buddhistického stavu sótapátti, vstoupení do proudu učení, jsou unášeny inkarnacemi vzhůru k božským světům a až k nevýslovně šťastným osudům, praví Mistr.
A i když svůj boj o umravnění člověk nevyhraje, "přece jen získává lepší vyhlídky v příštím mystickém kursu. Proto je vždy prospěšné nastoupit cestu k dokonalosti", vybízí v Mahajánských textech (str.83).

Tak s odvahou vpřed! Zdraví Robert