Dobříkov 2004
Setkání s Josefem Studeným
v Dobříkově 19. září 2004
----------------------------------------------
Josef: Nacházíme se zde na novém místě, u S. . Dejme tomu, že to bude zasvěcení jejich nových obytných prostorů, aby se jim tady dobře vedlo. Je to velmi čistý prostor, ničím, žádnou bohatou minulostí není zatížen. Tak věřím, že se jim zde bude dobře dařit. Přemýšlel jsem, na jaké téma bychom se mohli dneska bavit. Doufám, že se přidáte k diskuzím, aby se téma rozrostlo a že budete mít příslušné otázky.
Začnu přečtením jednoho dopisu. Jeden z mých žáků mi psal a píše vícekrát, stále na jedno téma: Je nedočkavý. A tak jsem k tomu zaujal příslušný postoj. Přečtu ten dopis a můžeme ho rozebrat.
"Vážený pane, píšete svůj názor na způsob života. Předpokládám, že do značné míry teoretický, protože postrádá konkrétní příklady. Myslím, že se vám svět stále jeví značně složitě a on ten mystický život složitý není.
Mluvíte velmi zeširoka o úniku energií. Ano, starosti o živobytí vždy znamenají nějaký únik energií, ale s tím je na Cestě počítáno. Takže ten hlavní únik je nesourodý manželský život. A tak docházíme zase k tomu starému. Je zde pro vás neřešitelný úkol. Psal jsem vám již, že vaše žena je rozená proletářka, která má daleko k jakýmkoli duchovním snahám a tak asi nebudete nikdy spokojen. Pomiloval-li byste se s příslušnicí nebes, ocitnete se v nebi mentálně i tělesně a úniky energie nejsou. Ba naopak, energie narostou. Žena-mystička dokáže energie sexu převádět až do oblasti transcendentálních a strhává sebou muže. Jsou-li ovšem oba na stejné vlně. To je však tak vzácný případ, že se s ním sotva setkáme. Je výsledkem karmických zásluh. Mystických. Mnoho manželství mystických je nesourodých a jsou proto krizová, resp. jsou to konkubináty.
Je ovšem řešení. Udržovat trvale stav metta, sursum corda v těle. To znamená realizovat jej. Nejdříve v mentálu a potom v těle. To vyžaduje úsilí a čas a ten se obyčejně počítá na roky. A vy jste netrpělivý. Všichni by chtěli rychlé výsledky a nechápou, že karma představovaná tělem narůstala eóny věků. Když se dívám na svůj život, na svoji Cestu, vidím, s jakou vehemencí jsem pracoval. Zřekl jsem se světa de facto a moje mysl byla téměř stále naplněna jen Cestou. Přesto mi trvalo cca deset let, nežli jsem dosáhl třetího vnoru, to je nalezení místa odpočinku. K jeho realizaci ještě o několik let později. Tím jsem se teprve stal nezávislým a trvale setrvával vědomím v těle. A uměl zabraňovat únikům energií. Další léta života jsem pročišťoval tělo, nežli jsem dospěl ke zkoušce, jejímž správným vyřešením jsem byl korunován nejvyšším stavem Dynastie Guruů. Tudíž třicet pět let práce na Velké cestě, na cestě bojů s lidskou přirozeností. Podotýkám: na serafské cestě!
Vaše snaha je dobrá a vaše chápání a rozlišování se dobře rozvíjí, výsledky se jistě postupně dostaví, až odžijete tu temnou karmu, která je zatím brzdou prozření. Každý musí zaplatit svoje dluhy. Dříve nebude vpuštěn. Pokud byste už nyní žil v harmonii a výlučně šťastných stavech, bylo by to podezřelé. Postupy jsou pouze přes krize.
S touto otázkou se setkávám často. Lidé chtějí výsledky. Co si představují pod výsledky? Ty nejsou tak úžasně pestré nebo veliké - ty dobré výsledky. Je to jen očištění se od karmy, kterou člověk má jakožto tělo. Jak tady píšu: Nežli jsem našel „místo odpočinku“ - to je buddhistický 3.vnor - trvalo dlouho, dlouho. Do té doby to byly beznadějné boje. Zdánlivě beznadějné. Jenomže já jsem měl víru. Velikou víru. "
Kolik z těch, kteří přicházejí (bývají to jednou muži, jindy ženy), že touží jít po Cestě, po mystické cestě a ten druhý partner to odmítá nebo nemůže to pochopit. Potom je to ovšem těžké, velmi těžké. Jak to vyřešit? Zvláště když v tom manželství jsou děti! Tam je úvazek, že ty se musí vychovat. Jinak tady zanechá člověk dluh. A ten dluh vede v každém případě do nového vtělení.
Protože nikdy ten život nedosáhne takovou harmonii, která je potřeba, aby se z karmických úvazků vyčlenil. Měl jsem toto vždycky na zřeteli i když můj manželský život byl velmi krizový - po všech stránkách - vytrval jsem. Teprve kdyby se manželka sama vzdala a odešla, tak jsem byl osvobozen. Ale ona se nevzdala! Teprve když už jsem byl stár, potom odešla. Teprve od té doby se cítím svoboden. Protože se mě zřekly i děti. Považovaly, že jsem mámě ublížil, tak se mně zřekly. Tedy rodina se mně zřekla. Tím jsem dosáhl svobody. Ale já už jsem předem měl velikou realizaci, zasvěcení. A to ještě trvalo léta, nežli jsem byl osvobozen. Od těch, kteří na mně „viseli“. Už zbytečně, protože byli dospělí. A nemohl jsem si to uspěchat. Protože ta karma vždycky tlačila. Teď už netlačí. Chtěl bych, aby každý, kdo žije v takových poměrech, pochopil, že tento život je jenom příprava a správné vyřešení ukáže třeba až konec života.
Máte k tomu někdo dotazy? Tady jsou mnozí, kteří jsou v manželství. Když jsou zájemci o mystiku, jsou tady oba. Někde to tak zrovna neklape. Je tady jeden takový. Snad bude mít dotazy, jak se vůbec manželství má řešit. Květoslav uvádí ve svých knihách převážně serafskou cestu. O manželství mluví jen tak letmo. O jako nouzovém řešení. A já došel k názoru, že v naší společnosti je to to hlavní, co máme řešit. Protože těch, kteří jsou schopni a ochotni jít serafskou cestou, je velice málo.
Říkám schopni a ochotni. Třeba přijmou ten život o samotě. Ale jestli jsou schopni, jestli dodržují všechny podmínky - ano, to je otázka. Snad by bylo dobré v tomto směru vznést otázky. Došel jsem k názoru ve své praxi gurua, že mystika na cestě manželské není méně hodnotná. Naopak, že se s ní dá poměrně rychle pokračovat, dokáží-li se ti dva domluvit a shodnout, je méně krizová, než když jde někdo cestou sólo. Protože nejsou tam nebo nemusí být tam, ta hrozná napětí sexuální, která musí obyčejně ten, kdo jde sólo, řešit.
Na manželské cestě má obyčejně vedoucí úlohu žena. Čili není méně hodnotná pro mystiku. Naopak. Květoslav mi říkal, nedlouho před smrtí, a nevím komu ještě, ale mně jistě, že nastává údobí ženy. Žena, že má být ten hlavní sloup, který táhne do oblastí transcendentálních. Právě žena je schopna převádět energie těla přímo do oblastí transcendentních, což je velice důležité. Že pokud to ovládá správně, může cestu urychlit, jako třeba droga. V jiném smyslu ovšem, ale je to urychlení. O této cestě mluvím tady zatím spíše teoreticky. Co se týče praxe, to uvádím vždycky jenom u manželů mezi čtyřma očima. O tom nechci mluvit přímo ani psát, protože by to asi nebylo vždy správně pochopeno. Musí být zralost těch dvou lidí.
Dosavadní zkušenosti mně ukazují, že cesta reálná je. A to je asi to novum, které jsem k nauce Květoslavově přidal. Jestliže ty dva jdou cestou manželskou, cestou sexu, má to svoje postupy, svůj vývoj. Ze začátku to je normální život, který má určité dodatky. Postupně se převádějí tyto energie přes srdce do nebes a pomalu ten sexuální život hmotný odpadá. Ti dva žijí sice harmonicky, ale s čímsi, co bychom mohli nazvat nebeským sexem. A to je už důležitý, velmi důležitý moment, kdy se ti dva vymanili ze světa de facto. Na čase nezáleží. U nikoho. U někoho to jde rychleji, u někoho pomaleji, ale co na čase záleží. To není podstatné. Hlavně, že přijdou ty správné výsledky.
To je postupný správný vývoj. Nic se nepřeskakuje, ti dva se sjednocují, stále víc a víc, až se stanou Jednotou. Ale to samozřejmě jde jenom na jiné úrovni, na té úrovni energetické, nehmatné a je jedno, jestli se to odehraje dřív nebo až v okamžiku smrti. Zatím z těch, kteří zemřeli a kteří byli žáky mystiky Květoslavovými, jakožto manželé - neuspěli. Nikdo neuspěl. Bohužel. Pamatuji se, když zemřel Jeřábek. Jeden z výborných Květoslavových žáků. Ohlásil Květoslavovi po nějaké době, co byl jeho žákem (byl svobodný a bylo mu čtyřicet), že by se chtěl oženit. Že život nebo cesta jednoho je pro něho příliš obtížná.
No, Květoslav řekl: Dobře, jak jste se rozhodl, půjdete cestou manželskou. Jestliže si ovšem vyberete dobrou ženu. Vybral si jednu, patřila k Českobratrské církvi, zbožná osoba, ale Cesta pro ni zrovna nebyla pochopitelná. Jakou šli manželskou cestou, nevím. Protože to byla záležitost mezi ním a Květoslavem. Do toho jsem se ještě nepletl. Jisté je, že on velice dobře pokračoval, i když už byl také ve věku, dosahoval dobré výsledky. Třetí buddhistický vnor a dál. On dokonce chodil s paní na českobratrské bohoslužby, aby se necítila ukřivděná. Ale to se ho tak mnoho netýkalo. On se držel Cesty. Byla to jenom taková daň za soužití. A přišla doba, že zemřel. A když umíral, rozzářil se prostor stavem sambhógakája.
Věděl jsem, že on dosáhnul tohoto stupně ve smrti. Čili stav sambhógakája. Potom, když jsme byli na pohřební hostině, byly tam přítomny jeho děti, už dospělé, starší - on umíral v 85 - a jeho paní, která byla o dost mladší než on. Říkal jsem ji: Ty jsi se dosavad modlila k Ježíši, já bych ti doporučoval, abys jej nahradila svým manželem. Abys uctívala v sobě, ve svém srdci, svého manžela. Protože tvůj manžel dosáhnul vyšší stav ve smrti, než o jakých mluvil Ježíš. Ježíš mluvil jen o cestě k Otci, a to je Brahmá. Ona to nepochopila. Tak se stále držela Ježíška. Ke své škodě! Protože byla tak blízko jako manželka a kdyby ho bývala uctívala ve svém srdci, rozhodně by se ve své smrti na něho zapojila. To je jedno z tajemství mystického manželství. Kde ten, kdo předběhne, počká na toho druhého.
Jako zajímavost je: toto se odehrálo správně u L. v Bratislavě. Tam také paní zemřela. I když podstatně dříve, ale měla už výsledky. Ona dosáhla ve skutečnosti nebeskou realizaci a přes své velké potíže v životě se ve smrti probojovala k tomuto stavu, který realizovala. A její manžel ji vzývá a uctívá ve svém srdci a bude to tak: Ona na něj počká, až on zemře. U nich předpokládám, že to bude velmi dobrý výsledek, když on bude umírat, oni se setkají. Ta její realizace nebyla transcendentální, byla brahmická. Vidím, to jako velmi dobrý výsledek dvou, kteří šli touto manželskou Cestou.
Za Květoslava bylo těch, kteří šli manželskou cestou nepatrně - myslím, že jenom ti L. . Jinak nikdo. Když já jsem se přihlásil, asi po dvou letech jsem se rozhodl, že tedy půjdu mystickou Cestou. Květoslav se mně zeptal: A chceš jít manželskou cestou nebo sám? Kategoricky jsem prohlásil: Sám! Moje manželství mě k tomu opravňovalo.
Jaképak kdo mimořádné výsledky v mystice žádá v manželství? Jestliže dosáhne harmonii, tak jako jsem mluvil třeba u L., co může být lepší? Vždyť už to znamená žádný návrat po smrti. Totiž žádný návrat na Zemi. Je to takový velký příslib, že touto Cestou lze jít manželům i do nejvyšších sfér. Máte někdo svoje zkušenosti nebo pochybnosti?
J.H.: Já bych se jenom zeptal, jak to bylo s Jamnickým?
Josef: Jamnický chtěl dosáhnout sjednocení se ženou. Jednotu se ženou. Něco, o čem píše Meyrink. Ta první jeho žena nechtěla se obětovat. A on žádal na ženě oběť. Měl to nejasné, ta cesta pro něho byla nejasná. Vzal si druhou ženu, no samozřejmě, že ta se také nechtěla obětovat. On chtěl určitými rituály dojít určitých stavů, kdy zemřou spolu, rázem. A to žádná nechtěla (smích). Co nyní říkám se událo v lázních, ve Vysokých Tatrách, kde na to umluvil jednu sestru. Dobře, tak měli spolu zemřít; seděli spolu na lavičce. On vzal jed, nevím jaký, v tu ránu, když ona chtěla brát jed, přišla jiná sestra a volala ji: Máš jít k telefonu, volá máma. Tak ona už ten jed nevzala a zase od sjednocení ve smrti sešlo.
Když zemřel, Květoslav o něm mluvil, jak ho viděl, že klečí u hrobu a hlavu má jako prodávali na poutích tu cukrovou vatu. A tu hlavu, že strká do hrobu. Tak ho viděl. Tudíž žádné sjednocení se ženou tam nebylo. Byl tam sám. Ale po čase - říkal Květoslav - že z něj je už zase dobrý, slušný člověk (on měl realizaci, ovšem jen takovou nižší, ne bez návratu), a tak řekl: „Je připraven se znova vtělit“. Toto asi málokdo zná - myslím to povídání o Jamnickém…
J.H.: A Vilma, to je která jeho žena?
Josef: To byla ta první, ta čarodějnice.
J.H.: Ona je známá na Slovensku jako astroložka.
Josef: To už je hodně stará. Astrologie a nějaké čarodějnické praktiky, to je ta první; ta druhá neměla vůbec žádné schopnosti. Když jsem se s ní seznámil, divil jsem se, jak to, že on, Jamnický, takové eso, ve skutečnosti vezme takovou ženu.
Tazatelka: V čem byla chyba, že to u Jeřábků nedopadlo?
Josef: V čem byla chyba? No, v tom případě Jeřábka jeho žena nebyla karmicky dozrálá. A on nedokázal jít sám. Nechtěl být asket. On si vzal sice ženu, která mu v cestě v tom nebránila a byla hodná. On na oplátku s ní chodil do toho českobratrského sboru. Je jasné, že šel každý sám svou cestou. A kdyby bývala poslechla mě, aby ho uctívala ve svém srdci místo Ježíše, moc na tom vydělala! No, to nedokáže.
Tazatel: A jak to pak pokračuje dál, když v jednom životě to nezvládnou?
Josef: No nic. On byl osvobozen, bez návratu. Dosáhl stav sambhógakája. To je nadsamsarická nebeská oblast. A ona už jde dále vlastní cestou. A půjde ještě dlouho, dlouho.
Tazatelka: Takže se rozdělí?
Josef: Jistě, to se rozdělí. No, má to stejně nějaké setrvačnosti. Přece jenom si na něho zvykla za ten svůj život. Tak vzpomínkou se bude vždycky nějak napojovat. Ale nebude to tak dokonalé, jako kdyby ho použila jako předmět uctívání nebo spojování. To mohla potom na manželské cestě a převádění hmotných energií pokračovat. Jenže za doby Květoslava o ničem takovém nevím, že by mluvil o této cestě. To je cesta tantrická. Tou může jít potom třeba i ta žena, když je sama, po odchodu manžela.
Z.Č.: A v inkarnačním řetězci člověka je to silný faktor pro duchovní vývoj. Jenomže se člověk setká s někým takovým a je tam vzájemná sympatie.
Josef: Ano, je to silný faktor.
Z.Č.: Pokud nešla cestou úpadku, nějakých bludů.
Josef: No, byla křesťanka.
Z.Č.: Tam nějaké velké tendence k duchovnu nevidím.
Josef: Jsou slabé. Aby se neřeklo. I když ona myslela opravdově, byla Moravanka, taková zbožná duše. A - to bylo také manželství - Fišar. O tom se píše v těch Rozhovorech, v České mahájáně. S ním to špatně dopadlo. Tam nebylo po jeho smrti nic dobrého. Stal se Strážcem prahu! U něho to bylo špatné. Nerozum, ego, atd. Pro jistotu mu dali do hrobu Bardo Thödol. A nikoho, aby mu obracel listy! To kdyby věděl Květoslav, ten by řádil.
Z.Č.: A kdo mu ho tam dal?
Josef: Fišarová, Zora, atd. Dějí se to na světě věci.
Z.Č.: Takové bludy se tradují i v tibetské nauce. Tibeťané vykládají takové věci, jakože: pokud se jen jednou zopakuje mantra, tak tě to „hodí“ nějak jinam, na jinou cestu. Jak na takové věci ti lidi přicházejí?!
Josef: Jsem moc opatrný v tomto. Moc opatrný.
Z.Č.: Takže se ani nedivím, že to v člověku vznikne.
Josef: To jsou pověry. My máme teď jinou situaci. Těch manželství je v naší společnosti značně, velmi mnoho. Proto o tom píšu, proto o tom mluvím. U tebe je to úplně něco jiného (ke Z.Č.). Ty jsi sice vyskočil vysoko, velmi vysoko, ovšem s pomůckami. Ale ono to platí, to se nedá popřít! Ta zkušenost platí. Ne každý, když dosáhne těchto věcí drogou, je schopen to srovnat. Kolik jich je? Většinou chodí po světě jako blázni.
Z.Č.: ...Nedokáží se zříct toho, co bylo předtím. Chtějí to stále obnovit. Snaží se stále vrátit k tomu, co bylo...
Josef: Protože neměli příslušnou výchovu, která by je dokázala usměrnit a vysvětlit jim to. Kdežto ty jsi se dal tou cestou, kterou se to dá vyřešit. Tvoje manželka má ovšem více potíží než v normálním manželství. Ale nemůžeš chtít výsledky hned.
Z.Č.: Postupně přicházím na úplně jiné názory, než jsem měl na začátku.
Josef: Nic se nedá násilím zlámat. U tebe je rozhodně důležité, abys držel ten svůj nejvyšší stav, který jsi poznal, abys ho trvale držel, s uvědomováním si těla.
Z.Č.: Ono to jakoby v dáli je a jako bych se k němu měl přibližovat.
Josef: On se musí objevovat. Je tam, jistě je tam. To se nevymaže. A ten stav bude mít poslední slovo ve smrti. A čím budeš starší, tím se bude víc přibližovat. Mám svou zkušenost. V prvé době po zasvěcení jsem se k němu také nemohl stále vracet. Nešlo to jednoduše. Musel jsem odžít tu karmu. A ty ji také musíš odžít.
Z.Č.: A být trpělivý.
Josef: Ano, být trpělivý. Být trpělivější, aby to manželka unesla.
Z.Č.: Držet se v těle, jako normální člověk. Teď se mi stalo minulý týden, káceli jsme stromy. Ještě jsem měl ruku zabandážovanou. A to byla taková makačka, dvanáct hodin jenom dělat dřevo. Únava byla spíše psychická, protože byl tam cizí člověk. Ale držel jsem dobrý stav. A stalo se mi to, že jsem tělesně nebyl unavený (jen jsem neměl takovou sílu) a když jsem si večer lehnul, tak jsem normálně „létal“. Po strašné fyzické dřině jsem se vznášel a měl jsem blažené stavy v těle.
Josef: Ano, to je správně. Přetažená fyzická únava toto může způsobit. Protože člověk má touhu se odpoutat. A jestliže zná tu cestu, jak přeřadit myšlení a pociťování, tak při té moc veliké únavě se dokáže odtělit. Tys nebyl plně v těle.
Z.Č.: Ale když člověk maká, tak musí být plně v těle.
Josef: Dobře, ale následek byl toto, cos říkal.
Z.Č.: Pak dochází k tomu prolínání. Takhle nějak si představuji, že dochází k proměně buněk.
Josef: Jistě, ano.
Z.Č.: Že se částí vědomí drží určitý stav a vědomí těla.
Josef: Fyzická práce má tuto moc. Že dokáže pročišťovat.
Z.Č.: Ale to musí být fakt dřina. Aby si už neměl čas o čem přemýšlet. Zastavuje se myšlení a jenom makáš.
Josef: Ale jestliže jenom nebudeš usilovat o ty vysoké stavy. Ty tam jsou. Ty se už u tebe neztratí, to máš už zpečetěné. Ale je nutné, když nebudeš o jejich opakování stále usilovat, ale žít, aby se mohla manželka navázat. Abys byl spíše jako obyčejný člověk, ke kterému má blíž. Když budeš jenom pořád ty stavy držet nebo vracet se k nim, jsi daleko od ní. A to není v pořádku. A když půjdeš pomalu, ty stavy přijdou automaticky. Žít jako normální člověk a manželka má k tobě potom blíž. A ty za ní můžeš zpracovávat mnoho věcí. Protože na to energii máš a jsi toho schopen. Tím se ten rozdíl překlene a ona na tom bude lepší a lepší.
M.Č.: On se stále bojí, že to nestihne v tomto životě.
Josef: On už nemá co povídat. Jeho realizace bude posledním slovem ve smrti. Dlouho mi trvalo, než jsem na toto přišel. Ale pochopil jsem to a vím, že to, co jsem získal jako zasvěcení, bude přítomno, že s plným vědomím budu moci přejít. Takže nemusíš mít tuto starost. Jenom zpracovávat tělo.
Z.Č.: K tomu docházím. Přemýšlím třeba o smrti a docházím k takovým zajímavým věcem - jako by ten pojem mizel.
Josef: Ty už jsi prošel tím strachem ze smrti. O tom víš, psal jsi mi o tom, jak jsi tím strachem ze smrti prošel. No, tak to je vyřízená věc.
Z.Č.: Nic hroznějšího snad ani není.
Tazatel: Takže ten stav realizace se znovu opakuje až ve smrti? Dále se nežije?
Josef: Jestliže k tomu člověk nic nepřidá, tak se bude opakovat. Pokud k tomu přidá ještě během svého života, tak to co přidá, bude navíc. Ale o to původní zasvěcení nebo původní realizaci už nepřijde. To by musel strašně hřešit. To by musel dělat já nevím co, aby šel obrácenou cestou.
Z.Č.: Já jsem teda hříšník. Nadávám sprostě v práci.
Z.: Josef mě také učí sprostý vtipy (smích).
Josef: Takhle na mě žaluje! Jedinečnou příležitost mají nyní naši hostitelé. Teď, když se sem přestěhovali, můžou vyřešit vlastně svůj život odpoutáním se od všeho toho, na čem lpěli doposavad. A protože mají tento klid - ty vzpomínky vylézají navrch i ty touhy a přání vylézají do vědomí. A musí se řešit. A tím vlastně je ta možnost dořešení života. Máte zřejmě zásluhy. Osud vám je vynesl zrovna teď do akce. V pravý čas. Všechny okolnosti tomu nahrávají.
H.S.: Kolik to bude času...
Josef: O času neuvažuj.
S.: Čas je kategorie, kterou si vymyslel náš mozek. To je stav naší mysli. A jistě každý ví, že stále by měl žít jenom v přítomnosti. Tam čas neexistuje.
Josef: Ano, ano. Jenom v přítomnosti.
H.S.: Teď, tady, je mi to jasné, ale když jsem sama...
Josef: Ano, dokud nepřijde krize.
S.: Ale ta krize musí přijít, protože tam se musí zapracovat. Tam je může vyřešit. Tady ne. A k tomu strachu ze smrti. Samozřejmě, pokud má člověk strach ze smrti, nemůže dosáhnou stavu vnitřní harmonie. A to je právě jeden z hlavních přínosů, ta vnitřní harmonie. A to je to, o čem se mluví jako o štěstí. Není to nejvyšší štěstí, samozřejmě, že se můžeme učit. Sám jsem to zažil. Letos po určitých strastech tělesných a psychických, jsem měl tu harmonii narušenou a už jsem se docela obával, že o ni přijdu.
Ale zase přišla. Ale měl jsem to štěstí, že jsem mohl být delší dobu sám a tam jsem zase dosáhnul toho štěstí ... A prodělal jsem u toho ještě jednu další zkušenost. Že když mluvíme o energiích, tak když člověk stárne, začne se dostávat do problému, že má nadbytek mentální energie a musí si dát pozor, aby se moc neangažoval v tom fyzickém a fyzicky. Aby se najednou necítil a najednou nevzal sekeru nebo pilu a nevrhnul se do toho s tou svou mentální energií. Protože potom to tělíčko nemusí odpovídat jeho stavu, v jakém má mentální energii. To by bylo škoda. Protože on na sobě může samozřejmě pracovat pouze v těle. Čili si ho musí jako nástroj udržovat v takové - řekl bych – harmonii, nebo aby ještě věděl, co ještě může a co nemůže.
Josef: Tak nějak to může být.
S.: Ovšem nechci se moc míchat do té debaty ze dvou důvodů. Protože za prvé jsem se k realizaci nedostal touto cestou. A za druhé si myslím, že ta budoucnost je, tak jak říká Josef, v tom (a je to dobrá budoucnost), že půjdou ruku v ruce v manželství. Muž a žena, že půjdou spolu ruku v ruce. Protože i já jsem se k tomu dostal tak, že jsem žádnou ženu v ruce neměl a nemám. Ale pak chápu, o čem Josef mluví, když mluví o mystickém manželství. Ono to má další háček. Když nemám mystickou harmonii se svou ženou, tak o to větší bič je na mě naložen a pak začne platit ne mystické, ale ono čarodějnické: Čím hůře, tím lépe.
Josef: Ale ... tvoje zkušenosti. A to ty tak hrozné zkušenosti nemáš.
S.: Já na tom nejsem ještě zdaleka tak dobře. Ještě k té harmonii. Je tam ještě jedna, řekl bych, postranní odměna. Ale ta odměna není žádoucí. Ale ta odměna je taková, že se vám začnou dostavovat stavy, kdy jednak vidíte a řešíte znovu to, co už bylo a vidíte, jak jste to udělali špatně. Ale potom se třeba dostáváte do jiných světů a vidíte jiné scény a vidíte částečně i do budoucnosti. Vidíte na ostatních lidech, co dělají špatně. Ale jaksi nesmíte se do toho absolutně plést. Musíte to nechat probíhat...
Josef: Z té praxe pramení moudrost, že člověk ví, že každý musí projít svými zkušenostmi za každou cenu. Že ty mu nikdo nemůže pomoci nést. A bez těchto zkušeností - neprojde. Nikdo neprojde, dokud nezaplatí všecko. Ovšem v manželství, v tom mystickém manželství, tam to je souručenství. Tam jeden druhému může pomáhat.
S.: Mám na to takový popis, nevím, může-li to někdo jiný použít. Pokud chce muž předat svou mystickou kvalitu, tak já mám takovou představu, že tu ženu obalím tou nejnejkvalitnější energií a že si s ní jakoby vnitřně (ona o tom nesmí vědět) hýpkám(?). Ale ona, když je dostatečně citlivá, tak to vycítí a najednou se cítí velice dobře. Ale ona od toho nesmí očekávat nic, než toto. Pokud od toho bude očekávat něco jiného a nebude dostatečně kvalitní a nebude vědět, o co jde, to znamená nebude nic vědět o tantrickém způsobu soužití, tak to pokazí. Protože ona pak nedostane to, co chce a bude zase naštvaná.
Josef: Protože u ní, když vidí: jé, to je hezké; – narostou u ní světská přání.
S.: Já to nechci jmenovat, co od toho ta žena bude očekávat. Ale buď musí být tak kvalitní, že skutečně dojde k tantrickému spojení a nebo prostě k žádnému spojení fyzickému dojít nesmí.
Josef: To je správně řečeno.
S.: Pokud dojde ke spojení jen fyzickému, tak bez kvalit - ztrácí se energie.
Josef: To se jen pokazí.
S.: Ale já nejsem schopen vám přiblížit, jak třeba já zacházím s těmi svými energiemi. Protože pro to nejsou ta správná slova. Je to jen můj vlastní pocit, který mě signalizuje, co mám mluvit, jak mám mluvit, jakou kadencí mám mluvit, jakou hlasitostí mám mluvit a víceméně už tak nezáleží na tom, o čem mluvit. Protože ta energie je víceméně mimoverbální záležitost. Ale i ta verbální část je tam jaksi nosnou vlnou, ale je to mimosmyslová, mimoverbální, ale také i verbální. A to, že s ní zacházím dobře, o tom se vždycky přesvědčím, když se dostanu v poslední době třeba mezi Indiány do vysokých hor v Andách. Že se s nimi de facto domluvím o všem. A že jsem u nich velice dobře přijat. Ať je to ve chvílích dobrých nebo špatných, třeba i pohřeb. Protože ta komunikace tam je jiná. A tam se utvrzuji v tom, co jsem schopen mnohem jednodušeji používat tady. A ještě k tomu krátce. Ať jsem tam přišel kdykoli, tak si mě tam chtěli nechat.
Josef: Jsi tam příbuzný. Však tam patříš. Tvoje realizace jsou vlastně pokračováním toho kdysi tam.
B.S.: Z toho, co jsi řekl, jasně vyplývá, že není slovo jako slovo. Když někdo něco řekne a souzní to s prostorem anebo je to jen nějaký řečnický blábol. A kladu otázku, jestli mi ji někdo zodpoví; jestli vlastně v tomto případě, to co způsobí, že je to správné slovo, je-li tam ta osobnost, není nebo v druhém případě je ..,
Josef: … Ano, to máš pravdu. Ano, protože člověk mluví ze zkušenosti a mluví-li o tom, co má v sobě vyřešeno. Potom to je v pořádku.
B.S.: A potom, když se tam zase uplatňuje osobnost a je to fundované, je to dobře maskované, tak u těch, kteří do toho nevidí jako Mirek (S.), může nadělat to dost zmatků...
Josef: Když mluví z vlastní dobré zkušenosti, čili když osobnost vyřešil. Nebo ji nevyřešil. Podle toho. Tady jsem si vzal ještě jeden dopis. To je člověk, kterého znám sice už asi třetí rok, ale teď teprve začíná chápat, co to je mystika. A tak mu píšu:
„Váš dopis ukazuje, že vaše názory na mystiku se začínají konsolidovat. To by ovšem mohlo mít dopad na vaši mystickou praxi, resp. na pojetí života. Nelíbí se vám vzájemné vztahy mezi mystiky. Na to jsem si již zvykl a beru to jako samozřejmost. Vždyť už to, že jsou nebo snaží se být mystiky, je označuje jako extrémní výběr společnosti. A pokud nepřijali zásadu o toleranci, budou se vždy ostře lišit jeden od druhého. To platí zvláště u těch, kteří už mají dílčí úspěchy, ale ještě nedosáhli skutečnou indiferenci. Důležité je, aby každý, kdo je na Cestě a hodnotí svoje poznání, pochopil, že není konečné. Potom bude i vědět, že nemůže žádat od druhých přijetí svojí pravdy. Ve společnosti, to je při takových setkáních, o kterých mluvíte, by měl svůj názor předložit jako diskutabilní. Měl by pak dokázat, jak dalece se umí ovládat, dojde-li k nesouhlasu a měl by být ochoten přijmout i jiný názor.
Avšak kolik z mystiků vyřešilo problém ega? A to by mělo patřit k primárním povinnostem, protože to bývá jedna z hlavních překážek na cestě k poznání sama sebe i světa. Jaké hrůzy nastanou, pokud ego naroste a je podporováno třeba některou ze statí v Kéčarovi, předvádí například redaktorka (pozn.: Z.Š.). V tomto případě Máro Květoslava přelstil. Pozor, stojím za tím: Máro Květoslava přelstil. Ukazuje se, že opravdu se nemá předem jmenovat. A to Květoslav dodržel jenom v mém případě. Zde mluvil k veřejnosti jen v náznacích. Možná, že se proti tomuto mému tvrzení mnozí postaví, ale co na tom záleží. Současný stav věcí může vést pouze k diskuzím. Jen budoucnost může potvrdit, mluvím-li pravdu.
Ještě dlouho před smrtí mi Květoslav řekl, že nastává údobí ženy. A já vím a říkám, že žena se stává mostem do duchovna - pro muže. Svého. Je-li to ovšem ta pravá žena. Typ redaktorky to jistě nikdy nebude. Pro vás ta cesta ještě jistě není,… vy se budete muset probojovat sám. Mějte se dobře.“
Josef: Ego je překážka. I když už člověk má větší mystické zkušenosti i když dosáhnul nějaké realizace, pokud tam figuruje ego, nemá ta realizace univerzální význam. Nemá pravdu. Jak může mít pravdu, když tam mluví jeho ego. Člověk bez ega je vždycky tolerantní. Je potřeba pochopit, že vše, co člověk vidí a co se odehrává, že platí jenom pro něj jako skutečnost. Každý druhý to může vidět jinak.
S.: K tomu egu. Zajímavá je otázka, jak vlastně člověk to ego získá. Otázka, na kterou jsem si dlouho nedovedl odpovědět. Až teprve když se mi z toho prázdného vnitřního prostoru dostala jedna zkušenost nebo jedna informace, která s tím úzce souvisí. A to sice: Jak vychovávají kouzelníci své nástupce? Oni je vychovávají tak, že kouzelník si vybere vhodnou ženu. Ale to není to důležité, ale je to začátek. Ona mu potom porodí syna a on, jakmile už nepotřebuje mateřské mléko, tak si toho syna vezme k sobě. A kouzelník vždycky žije mimo vesnici v horách o samotě. To má svůj veliký význam.
Zvláště pro to děcko. Protože právě ego se získává ve společnosti. Tím, co my se snažíme mystickým cvičením odstranit, to mu od malička lijí do hlavy. A sice: srovnávání, souzení, těch sedm nectností, které se snažíme odstranit. Ty jsme vlastně získali touto civilizací. Čili to je jakýsi software, který nám do hlavy dala společnost. Samozřejmě, že je důležitý pro to, abychom v této společnosti mohli žít, to znamená, aby nedocházelo k nějakým konfliktům. Ale to je přesně to, co ten kouzelník tomu dítěti nedá. To dítě dejme tomu začne mluvit až v deseti letech. Ale má tu jednu věc, že nezíská ego a naopak se do něj nenaleje ten software společnosti. Ale pomalu se do něho nalévá ten software makrosvěta, toho obrovského světa a to jsou ty informace, které potom, když se zbaví toho lidského balastu, tak se mu pomaloučku dostavují. A nebo také nedostavují.
Ale to dítě, které je tak vychované a které nikdy nepoznalo to společenské „bla-bla“ - tohle je toto, tohle je ono, toto musíš mít a co tomu říká tamta paní, atd. Takže to děcko potom svět vidí jinak a získává informace přes ten prostor. Takže my si myslíme, že toto je bílé, protože nás učili, že je to bílé. Jenže to děcko neví, že je to bílé. To také vidí všechno jinak. A že je to pravda, bychom se mohli přesvědčit u kouzelníků, že třeba se dostanou ze zavřeného prostoru ven atd. Protože my vidíme jenom to, co vidíme. A on to neví, to co my vidíme. ... To znamená, že nejbližší vzdálenosti mezi body není spojnice ... U kouzelníka je právě schopnost všechny tyto věci udělat. A tam se to řeší ne těmi běžnými metodami, ale přes onen prostor, protože prostor není trojrozměrný. Prostor je mnohodimenzionální. A právě ty ostatní dimenze, což také vyšší matematika dokazuje, jsou nejen jiné, ale ta nejbližší vzdálenost mezi body vede třeba jinudy.
To je jen příklad toho, jak ti kouzelníci vlastně pracují. Pracují s tím vícedimenzionálním prostorem, protože tam se nechají vyřešit tyto věci, které se tady vyřešit nedají. Nebo se řeší úplně jinými metodami, ale tam se nechají vyřešit mnohem efektivněji a rychleji. Takže je to všechno jenom v tom, že jsme v jakémsi zakletí. Někdy se tomu říká „ve spánku“, že se musíme probudit. Je to záležitost prostoru, který nám vymezili ... Je to jednoduché a přitom je to úžasně těžké. Těžké je to proto, že když se už dostanete za tu hranici, přestanete rozlišovat a když nejste dost kvalitní, tak se můžete zbláznit.
Josef: To, co mluvíš, je vlastně jeden ze systémů, který má vést k poznání. I v mystice vlastně má dojít k poznávání. A k poznání nejhlubšímu, nejvyššímu. Jenže my musíme jít nějakými metodami, které jsou pro nás vůbec možné. A musíme také dojít k poznání. Jenže to trvá třeba několik životů.
No a i v našich poměrech lze se odosobnit natolik, že běžná pravidla, třeba fyzikální, nemusí pro člověka platit. Jenomže pro takovou práci nejsou vždy ty příležitosti.
Z.Č.: To mi připomnělo, to co jsi mluvil o tom prostoru, že je to vlastně i princip, jak se dá vlastně ve vesmíru cestovat. Z jednoho bodu do druhého. Člověk žije totiž lineárně. A dokáže se pohybovat jen časovými úseky nebo vzdálenostmi, trajektorií. Ale viděl jsem takový příměr, jeden bod a druhý bod, a jak se tam dostanu? Takto (předvádí ohnutím papíru, na kterém vyznačil oba body). Vesmír má nekonečně dimenzí a tak ohnu prostor. Což normální člověk nedokáže ... Prostě zakřivím prostor tak, abych se dostal do toho bodu, vlastně už v něm jsem teď. Myšlenka je současně tam i tam, čas je relativní.
Josef: Přestanou být vzdálenosti ...To je ale stejně jenom vysvětlení, aby to člověk pochopil. No, ale ona ta praxe je jináč …
S.: Nechtěl bych to rozvádět, ale existuje návod, jak zažít to, co Z. říká. Když se má člověk dostat k pochopení vícedimenzionálního prostoru, tak je předem jakoby násobilka, kdy se říká to a to, a na konci té násobilky dotyčný řekne: Ano, vždyť ono to není tak jasné. A to je přesně ten okamžik, kdy je možno, aby začal uvažovat trošku jinak. Je to jednoduché. Já to nebudu říkat celé, řeknu jen tolik: Že do úsečky, která má konečný rozměr, se vejde nekonečné množství bodů. To je naprosto nesmysl. Pro pochopení je to nesmysl. Protože co je to bod? Bod nemá žádný rozměr. A my si myslíme, že má rozměr. Nemá rozměr! Tak to už je nesmysl.
Takže naše myšlení je samozřejmě ovlivněno tím, že všemu dáváme nějaký rozměr a všechno chceme uchopit, všechno chceme kategorizovat, všechno chceme nazvat, atd. A tady je ten problém právě v tom, že se nám to potom nedaří a musíme na sobě mysticky pracovat, abychom odstranili některé „uzance“, které nám brání v tom, abychom na té cestě pokračovali. A jedna z těch největší překážek je, co tu bylo řečeno - je to ego. Ego chce všechno vysvětlit, posoudit, srovnat, atd. Málo platné, pokud si někdo zakládá na svých znalostech, na svých znalostech fyzikálních a jiných - tak si na tom zakládá právě jeho ego. Jestli si říká, že pochopil matematiku a fyziku - nic nepochopil ... Tak co pochopil? Pochopil toho pána, co to napsal. ...
Josef: Dobře, ovšem ale utekli jsme od základního tématu - manželství. Tady bych chtěl, ať jsou dotazy a otázky na soužití dvou lidí. Manželství začíná být tady na světě velice problematická záležitost. Pomalu i zákon bude uznávat manželství jako zbytečnost. A přeci to je důležitá věc pro mystický vývoj. Pokud člověk je v zajetí dvojnosti, musí to řešit!
Tazatelka: A co se stane, když zemře jako první ten karmicky méně vyspělý?
Josef: Tak je ten, co je vyspělejší a je už na Cestě, osvobozen. Je to jeho karmická záležitost. Ta jeho další práce je vlastně podmíněna tím, aby šel sám. Čili má to nějaký karmický důvod a je osvobozen od toho, který jaksi neuspěl. Od toho partnera.
Tazatelka: Tedy pokud karma velí, aby šli spolu, tak se to nemůže stát?
Josef: Tak se to nemůže stát.
Účastník: Vulgárně řečeno, zbaví se balastu.
Josef: Ano, taky to můžeme říci. Nebo karma ho osvobodí. Možná, že to zní krutě.
Z.: To abych nezemřela ... Aby ses zbavil balastu ... (smích)
Josef: To předbíháš událostem.... To jen zodpovídám otázku, je to tak?!
Tazatelka: A co mohou ti dva dělat, kdy ten jeden z dvojice je méně zralý pro Cestu a druhý více. Ale i ten méně zralý by rád šel. Srovná se to nějak?
Josef: Sami to tady nesrovnají. Musí zde být někdo, kdo jim poradí. A potom; mohou se mýlit. Třeba to může být obráceně, než si ti dotyční myslí. To může být opravdu obráceně. V „Kameni mudrců“ od Larsena se píše o manželství. Holger Vdovin, který viděl do sfér, viděl, že manžel zemřel dříve (ale to je zase obrácený příklad) a jeho žena na něm velmi visela, ale byla daleko za ním. Ale byli vzájemně tak spjati, že ona, i když do té sféry, kde byl její manžel, nepatřila, dostala se tam jenom na základě toho soužití s ním. Čili jí úžasně pomohl. Ona jej však milovala nadevše.
Tazatelka: Čili to, že jsou spolu spjati, ještě neznamená, že budou na sobě lpět? Je to správně, že by neměli na sobě lpět?
Josef: Jak bych to řekl ... Řekl bych, že to lpění v tomto případě je pozitivní. Situace nikdy není jednotná.
Z.Č.: Lpění také slábne s tím, jak člověk zraje ... Už to vlastně není lpění...
Josef: Potom je to sounáležitost.
Z.Č.: Mluví se o tom, že se člověk má odpoutat od světa, od života, ale na druhou stranu mudrcové praví, že ve vysokém mudrci musí být jaksi jiná forma lpění. Jakoby souspjatosti se světem. Aby vůbec mohl světu pomoci. Jak tento faktor není, tak je to izolace. Pracuje jen sobě, nepomáhá světu.
Š.: Pro mě je to těžké. Někdy člověk cítí, že se manžel odpoutává. A jako žena cítí, že i od ní.
Josef: Jistě. Ta žena tím trpí. Chtělo by na to dát prostou formuli: Věřit na dobrý průběh svého osudu.
Š.: Ano. Ale to lpění zajímá - takže je to vždycky případ od případu. Není to jednoznačné.
Josef: Ano, může mít vždycky určitý kvalitativní náboj.
S.: Také by to mohlo souviset s citovým vydíráním.
Š.: Já myslím, jak zde bylo řečeno, že to lpění se s vývojem mění...
Josef: Co se vám teď jeví jako problém, za dva roky, za pět let to už problém nebude třeba. Jdeme stále dopředu. Ve vašem případě, speciálně: u vás hraje důležitou roli tantra. Pozor! Protože váš manžel má určitou kvalitu, kterou realizoval. Umět se mu jako vyšší kvalitě dokonale odevzdat nejen mentálně, ale i fyzicky. To je vazba, která se nedá přetrhnout. Touto formou se všechno povyšuje. A vy máte oba silné karmické vazby.
Š.: Zkušenostmi s odpoutáváním to člověk bere více „sportovně“.
Josef: Ano, správně řečeno, bere to sportovně. Řekne si: je to mezník na cestě. Je to ukazatel na cestě. A potom, to jsou krize, které se v tomto případě vyvolávají. Jedině přes krize je postup. Musíte ty krize vyřešit.
Jiná tazatelka: Do jaké míry má být partner samostatný nebo se přizpůsobovat? Jak dalece ho mám poslouchat nebo dát na něho? Kde je ta hranice?
Josef: Pokud by vycítil, že ten druhý to zneužívá, tak se postavit na zadní. Ale dá se to domluvit, že. Jestliže ten druhý, který má řekněme rychlý postup, je na tom skutečně tak dobře, tak to musí pochopit! Ale to neznamená, že musí počkat. Musí stále dopředu, nikdy nečekat. Jestliže dojde k takové situaci, že dva přijdou - a to je stará záležitost, o které mluvím - že ti dva přijdou k závorám, které jsou ještě nahoře a ten jeden má dostatečně sílu a vehemenci, aby prošel. Projde, přejde a ten druhý ještě se babrá někde, ještě chce si něco zařídit, vyřešit - závory spadnou. Ti dva se už nikdy nesetkají. Nikdy. Do příštích životů, už nikdy. Další jejich život bude paskvil. Pozor. Tam musí v takovém případě, u takových závor (obrazně řečeno) ten, který jaksi pokulhával vzadu, musí přidat! A jiné řešení není. Ten, který by počkal na něj, padne s ním. To je zákon!
Tazatelka: Jak poznat, jestli je to „závora“?
Josef: Ono je to někdy těžké.
S.: „Závora“ je špatné rozhodnutí.
Josef: Ano, špatné rozhodnutí. Může být. Proto mystika má být životem, který je stále srozumitelný. Žádné nějaké vysoké fantasmagorie.
Tazatel: ... Co s tím, když nás přitahují jiné jako sexuální objekty?
Josef: To je takový běžný případ. Ale to patří k mystické praxi, jak to řešit. Jednoduše, tomu se musí vzdorovat. Jisté je, že vaše manželství jsem nenavrhl jen tak pro nic za nic. To si pamatujete. Čili k sobě patříte. Karmicky k sobě patříte. A tamto všechno jsou rušivé elementy.
Tazatel: Ono je to podprahové.
Josef: Ono to je v těle. To jsou nějaké resty v těle. Ale o tom už jsem mluvil jinde a jindy. Považovat takové věci za negativní a ty se přes nárty odesílají, respektive ruší. Když vidíš druhou ženskou, která se ti líbí (to nejsou ještě vnitřní sympatie), to jsou jenom smyslové vjemy. To se musí upnou pozornost na nárty, až se tento vjem rozpustí ... Mystik je povinen toto vyřešit. A já vidím toto řešení. Zbavovat se toho upínáním pozornosti na nárty nebo šlapky, až se to rozpustí. A když se to stále opakuje, tak se vypaří. To se změní.
Ještě chci říci k tomu rozpouštění. Říkám: rozpouštění do prázdna přes nárty. Ona ta funkce probíhá trošku jinak. Jestliže všechny ty negace, které vystupují - člověk se má dobře pozorovat, aby vždycky zasáhnul včas - rozpouští přes nárty, čili umísťuje negativní pnutí do těla k nártům, až se to rozpustí. Tam vzniká prakticky druh soustředění. A tam vzniká vlastně napětí, protože se tam ty temné (minusové) energie proměnily v napětí pozitivní. A to se tam hromadí a přetlakem proudí po nohách nahoru. Jestliže dojde k tomu dalšímu centru - to je dolní čakra, kostrč a pohlaví - tak tam se vytvoří napětí. Tam se kumuluje to napětí tak, že je dostatečně poznatelné. A jestliže toto napětí sumárně nebo spontánně pozvedneme nahoru nad hlavu, tak převádíme energie těla do transcendentna. To je obdoba tantry. Jen to má jinou formu.
To má veliké výhody. Jestliže člověk nasměruje tyto proudy z těla, protože se v tom těle nahromadily - v tom objektu - pozvedá je. To je jako když jde elektrický proud, je to obdoba elektrického proudu. Všude, kde proudí elektřina, vzniká kolem magnetické pole. To každý elektrikář potvrdí, že proud elektřiny budí kolem magnetické pole. Toto magnetické pole zároveň vytváří ochranu toho mystika. To je důležité proti lidem i proti temným mocnostem i proti astrálním mocnostem vytvořit ochranný štít. To je zajímavé. Já to vím, já to vidím. Je to tak, funguje to.
Vědomě uchopit, setrvávat v tom místě vědomím, postupně se naučí přenést vědomí do tohoto místa a odtamtud vzývat. To, co dělal doposavad jako sursum corda - pozvedání srdce, což je práce s mentální oblastí, tak tady najednou zjistí, že je v těle. Že je zakotven v těle a pozvedá tyto energie nahoru z těla (sursum corpus – pozn.red.). Tam jsou už úplně jiné úkazy a jiné stavy, než když to je sursum corda. To je nastoupení cesty proměny těla. Proměny kvality těla. To má už začátek v tom, když přenášíte ty negace dolů do nártů. Tam se proměňuje charakteristika této energie a začne stoupat nahoru jako čistá. Stojí to za to dojít k tomuto mezníku. A to je to stálé úsilí o to, zachycovat všechny negace, které na člověka dorážejí, co vyvolávají smysly, atd.
Tazatel: Takže vlastně čím hůř, tím líp, protože tím získáváme materiál, s kterým se dá pracovat?
Josef: Ze začátku, ale to má svůj čas nebo svoje hranice. Ne napořád. Tímto způsobem musí dojít k proměně kvality těla. Proměně vyzařování. A potom už tento boj vlastně končí. Ale je tady vlastně jako trvalý stav. Jiný než bylo sursum corda, to k čemu jsem naváděl nebo navádím většinou - volat do srdce metta, aby se srdce probudilo, ovšem s přesnou charakteristikou těchto energií - to: „Nechť jsou všechny bytosti šťastny“. A posílají se nahoru. To neproměňuje tělo. To jenom mění náplň mysli a pociťování.
Jestliže ale dokáže svoje vědomí přesunout do těch oblastí nižších, jako je tato oblast kostrče a pudend, tak sídlí v těle. Tam už je to pociťování změněno. A jestliže se pracuje s energiemi těla přímo - s těmi pročištěnými už - vzniká jiný stav, vzniká blaženost. Blaženost, protože tělo spojuje, kvality těla spojuje s tím, co je transcendentální nad jeho hlavou.
Aby se ta cesta nahoru lépe pochopila nebo lépe prožívala, radím navazovat se na Bělostnou Dynastii Guruů. Tak, jak je to napsáno v Tajemství Tibetu, protože tím se velice zcitliví hořejšek, nad hlavou, začnou být zřejmější nebo bližší kvality transcendentna a člověk posílá energie těla nahoru. Je to totéž, co se odehrává při tantrickém sexu.
Účastník: Ještě bych řekl k onomu „čím hůře, tím líp“. Záleží na tom, jak se s tím vnitřně ztotožníte. Pokud to tak berete - čím hůře, tím je to pro vás lepší - pak to tak opravdu je. Bude velmi dlouho trvat, než dospějete k tomu bodu, kdy už to nejde jinak a řeknete, že je to vlastně dobře...
Josef: To je nebezpečné ... To je ale pekelník. To je cesta pekelná ...
Účastník: Ale přenesením vědomí do těch oblastí tam stejně jste?
Josef: To je vždycky potom nutné …
S.: Já se k tomu hlásím, protože jsem to tady naočkoval. Ale „čím hůř, tím líp“ je myšleno v tom smyslu, že chci-li na sobě pracovat, tak jsou to vlastně ty krizové věci. Proto vlastně: „čím hůř, tím líp“.
Účastník: Ale myslím si, že je důležité, jak k tomu člověk tak přistupuje. Člověk musí být schopen to zpracovat na lepší. Co mě nezlomí, mě posílí.
Josef: Aby to vůbec zmohl. A proto se to má dávkovat. Má se to dávkovat. Protože by se to jinak mohlo stát neúnosným.
Tazatelka: A proč se vlastně energie v nohou pročistí?
Josef: Je to zákon. Je to kosmický zákon. Nic jiného.
S.: On totiž člověk nemá jenom dobrou karmu. Má špatnou karmu a tu ze sebe musíte dostat mimo jiné tímto.
Josef: Ona se ptá, proč se to tak děje v těle. Ta proměna.
S.: Protože jiný „matroš" nemáme.
Josef: Tak, správně.
Tazatel: Stačí se uvědomovat v nohách nebo uvědomovat si negaci v nohách?
Josef: Ne. To je ve vědomí, ta negace, to vyvolají smysly a pociťování. Tak to je někde jinde, to je třeba v hlavě, ale tím, že se člověk upíná na nárty a nechá tamto řádit - ať se „děje vůle Matějova“. Ale stále upínat tu pozornost až to začne slábnout. Až to je převedeno. Znova se to objeví jindy, znova opakovat. A jestliže se to mnohokrát opakuje, najednou ta vlastnost, kterou člověk převáděl, zmizí. Už jí nemá. Tudíž zmizela z genetické základny. Pozor - z genetické základny.
Tazatel: Tedy jen se upínat do nohou a nechat to...
Josef: Ano, nechat to, až to postupně přejde. Ale toto je rozdělování kvalit. Já už jsem o tom posledně mluvil, že kvality se nesmí mísit. Jestliže je člověk vzteklý, nemůže přímo vytvořit stav nebeský. Nesmí!! To by se mísily kvality a to nejsou ani výsledky, jen krize. Tak nejdřív vyčistit pole přes ty nárty a potom, když je klid, tak se teprve může zase vzývat a volat metta, atd. Když je čisto. Mísit nikdy ne.
B.S.: Jak je to třeba se smutkem?
Josef: I se smutkem to tak jde.
B.S.: A jinak to nejde?
Josef: Já bych to tak nedělal. Já myslím, že se tak nevymaže, když se jde rovnou nahoru.
Tazatel: Ale může to pomoci, dostat se vůbec z toho stavu.
Josef: Ale lepší je vyprázdnit pole. Vyčistit pole. Vždycky to je účinnější. Výslednice je docela jiná.
Jiný tazatel: A když to někdy nejde?
Josef: Proč by nešlo? Musí to jít. Jde o to, dokázat držet silně to vědomí v nártech. Mám s tím zkušenosti, nemluvil bych o tom, kdybych neměl zkušenosti. Jde zde o ten moment, že tam se ty energie promění a začnou proudit nahoru. A že se shromáždí v tom prvním místě, to je v oblasti první čakry, kostrče a pudend. Tam se shromáždí a tam si je začne člověk velmi dobře uvědomovat jakožto tělo. Tam se přitom může vydráždit i sex. Pozor! No, ale sexuální síly nejsou špatné nebo dobré. Jsou tvořivé. Ty se musí jenom zpracovávat.
B.S.: To už se dá zpracovávat. Když už mám dobré vibrace.
Josef: Ale proto se volí toto místo, z toho důvodu, že to zasahuje i sex.
B.S.: Já vím, ale stále mi připadá, že v některých situacích je to tak problematický náboj toho stavu, že když se jiný způsob nepřipouští ...
Josef: … To nemusí být jenom nárty. Třeba lýtka.
B.S.: Ale nemůže-li se dostat do lepšího stavu...?
Josef: Dobře. Sice se to také může takto udělat. Může se to také tak udělat, ale nemá to ten efekt. Nemá to ten efekt přípravy přenosu vědomí tady do těch oblastí.
B.S.: Právě ten efekt proměny. Ale může tam dojít k určitému přesmyknutí, že se člověk třeba vzpomínkou na lepší stavy může odpoutat. Jeví se mi, že dělat to úplně absolutně... Z mé zkušenosti mi připadá, že v některých případech to pozvednutí nahoru momentální situaci vyřeší a pak se tam dá vrátit, do těch nohou.
Josef: No, ale nemá to ten efekt. Pokud se dostaneš přímo z toho špatného nahoru, nemá to ten efekt proměny. Je to mentální. Dobře, člověk musí být pružný, aby věděl, kam zrovna šáhnout, aby to dokázal. A mohu uvést, že to je ta věc, o které se mluví u doktora Kováře. On nikdy nechtěl do těla. On jenom všechno dával nahoru. V mentálu. Výsledky to ukázaly. On měl trvale jen tuto praxi nahoru. Nikdy nepoužil praxi...
B.S.: On to dělal systematicky. Já jsem myslel, že v některých situacích to ale lze použít.
Josef: No, dobře. To je samozřejmé, člověk si musí pomoci v těžkých chvílích.
B.S.: Přesně to jsem měl na mysli.
Josef: V těžkých chvílích nemusí být tak ortodoxní, že ano.
B.S.: To je to správné slovo.
V.: Přivezli k nám do péče (do ústavu) toho 13-ti letého vraha a Nova na mě hned začala útočit. Ale mohl jsem se vymluvit, že jsem tam právě 3 dny nebyl. Takže jsem nic neřekl.
Josef: Já bych jim odpověděl: Máme blbý zákony. Kdybychom měli pořádné zákony, tak by ho oběsili. A byl by pokoj (smích).
V.: A oni by mě vyhodili na hodinu.
Josef: Ty zákony, no je to hrozné. Chrání vrahy …. Uzavírají homosexuálové manželství. Hrůza.
Z.Č.: Kalijuga, černá doba, nemůžeme se divit.
Josef: Ale k tomuto říkám, že každá kultura nebo národ, který jde ke konci, tak má tyto jevy. To bylo ve starém Římě, Egyptě … homosexualita. ... A tak co můžeme čekat, než tu zkázu. A to je celosvětové. To není jenom u nás. V Americe a všude.
Tazatelka: Nedovedu si představit, jak by to vypadalo...
Z.: Musíme se nechat překvapit.
Josef: Prorokovat? No, bylo by možno. Porušuje se rovnováha, těžce, těžce. Morální rovnováha se porušuje a to má další následky. To zasahuje vědecký svět. Vědecký svět pracuje ke zkáze lidí. Vymýšlí dokonalejší a dokonalejší zbraně. Tak ten výsledek se dá očekávat. ...
Tazatel: A co je příčinou, že se přitahují stejná pohlaví?
Josef: To je úpadek. Úpadek rasy. Rasy a národa.
Josef: Přečteme si něco od Květoslava. Tady píše:
„Jako o další důležité věci související s třetím buddhistickým vnorem se hovořilo o tendencích proudu životní síly. Do třetího buddhistického vnoru proudí „životnost“ ve formě vibrující energie tělem dolů, k nohám a odtud ven, do země. Třetí buddhistický vnor umožňuje držet permanentně vlastní tělo jogína ve vědomí, což tento proud obrací vzhůru k hlavě. ..."
To souvisí s tím, o čem mluvím, že má mít to uvědomění se těžiště v oblasti dolní čakry a pudend a kostrče. Odtamtud se skutečně obrací ten proud nahoru k hlavě. Začíná vytvářet to proudění základních sil, fyzického těla a tím se spojuje člověk s transcendentnem. S tělem, s fysis.
„Když se tedy tento směr životní síly působením uvědomování si těla, počínaje jeho distálními částmi obrátí vzhůru, přestává zemská gravitace vykonávat absolutní funkci. Tím se mystik propracoval k možnosti ovládnout především funkční části svého bytí. Až uvědomování zasáhne i hlubší fyziologické principy, bude moci ovládat i buněčnou strukturu svého těla. Tím se začne měnit tendence elektromagnetického náboje buněk hmotného těla a to je počátek ovládnutí bytosti ve hmotné sféře. Gravitace přestává vykonávat funkce i ve sféře fyzických buněk a tak se člověk propracovává k onomu ideálu mystiků, jenž je spatřován ve spasení nebo ve vykoupení těla, v praktickém smyslu pak jeho zmizení z oblasti viditelnosti."
No, toto už těžko dosáhneme. Ale skutečně vím, že jestliže se dosáhne obrácení proudu životních sil nahoru (pozn.: Obrácení toku Jordánu), tak se to v těle začne měnit. Začne se člověk vidět jináč. Začne vidět prázdnotu těla. Bez napětí. Začne vidět energie, začne s nimi vládnout. A dochází skutečně k tomu, co Květoslav označil jako: „Zmizí i s botami“. Když jsem ho viděl na katafalku, tak byl růžový. Nikoli takový pergamenový, jako mrtvoly bývají. A to už byl vážný ukazatel, že se v jeho těle něco odehrává jiného, než v normálním těle.
Pravda, už jsem potom dlouho, dlouho, nenavštívil jeho hrob. Až teprve po dvaceti letech. A tam jsem už neviděl zbytky fyzického těla, viděl jsem jen jas. Zářící jas v tom hrobě. Čili proměnu. Ovšem prokázat to je těžké. Exhumaci by nám tu nedovolili. Jedině, že by někdo umřel a pohřbíval se v tom samém hrobě. Tak by se to mohlo prokázat. Ale dokládám to svými vlastními zkušenostmi a vím, jaké změny ve struktuře těla a ve struktuře genetiky nastávají, jestliže začne obráceně proudit energie, zdola nahoru. Má to určité znaky a vím, když ke mě někdo přijde a začne o těch věcech mluvit, tak že tu zkušenost má. A tak je neuvádím předem. Mluvím o tom jako o možnostech.
B.S.: Chtěl bych se ještě vrátit k těm nártům. To, co jsem před tím mluvil, mohlo znít jako polemika. Ale mám zkušenost, že mě to vlastně zachránilo. Mě se stalo (asi v červnu), že na mě z ničeho nic odpoledne přišel nějaký mizerný stav. Vesměs špatný stav, se kterým jsem se nikdy nesetkal; takové zoufalství, pesimismus a nevěděl jsem, co to je. Úplně si to říkalo, abych tomu podlehl. Trvalo to několik hodin, než jsem se v tom orientoval, protože byl ve mně zmatek, nevěděl jsem vůbec, co se děje. Nevěděl jsem, co se to stalo, odkud to přišlo. A nějak instinktivně jsem se zachránil v nártech. Až po určité době jsem si na tebe vzpomněl. Ale automaticky mě to zavedlo do nártů. A když jsem v těch nártech byl, netrvalo to dlouho - tak deset minut, čtvrt hodiny poctivě - tak to ze mě spadlo a najednou jsem nějak pochopil, že to bylo dědictví mého rodu. Bylo to něco přes tři měsíce po smrti mého otce. To musím říci, že to působilo úplně zázračně. Zmizelo to beze stopy.
Josef: To byla záchrana. Čili přestaly vazby na rod.
B.S.: Nevím, jak bych to vyřešil jiným způsobem. To, jak jsem předtím říkal, že ty nárty nemusí vždycky být, tak teď přicházím s tímto, že u mě zafungovaly.
Josef: Já ty nárty uvádím jako obligátní prostředek, který je k dispozici. Jeden je narozený jinak, druhý je zase jinak a může tu oporu najít někde jinde. Samozřejmě. Ale musí to být vždycky v těle. Ne mimo tělo.
H.S.: ... Mně už začínají nárty tak hořet, že to jde nahoru...
Josef: Ano, to jsou výsledky. V tom se jenom pokračuje, nic víc. To je už automatická proměna těch temných energií v těle. Tu už nastoupila automatika. Tak važ si toho. Takže co nestihneš provést úmyslně, ono se to stejně děje jako automatika.
Tazatel: ...Já mám teď takové období, že se kolikrát v noci vzbudím a mám nohy tak nabité, že se musím jít sprchovat studenou vodou.
Josef: Ale to nastala také určitá automatika. Ale to je vlastně cesta k získání třetího vnoru. Když si je člověk vědom těla a stavu. Trvale. Ten stav nachází v těle. A v tom těle se to už začíná automaticky ozývat. Nejdřív to je namátkově, člověk to poznává a postupně se to rozšiřuje. A tak být si vědom stavu a fyzického těla. A to obstarávají ty pocity. To je cesta k získání toho bodu odpočinku. Ten se vlastně vytvoří v těle. Nejdřív se to musí nebo může jevit jako bod, ale postupně se to rozroste a člověk se uvědomuje v celém těle. Úplně v celém těle. V jeho konturách - třeba trošku rozšířených, ale je to tam jako jas. Představí se to člověku jako jas v těle. Bez napětí.
S.: Ještě bys mohl říct, jak se to v těle projevuje, když se otočí energie (Obrácení toku Jordánu). Jak se to pociťuje, když se u někoho náhodou dostaví tento stav nebo ho navodí, aby poznal, že to je toto.
Josef: Já to znám jako blaženost. Jako čirou blaženost.
S.: Já to znám jako když se otevře láhev sodovky. Bublinky utíkají zespoda nahoru, něco se vrátí a takto se to proplachuje a pak „fik“! A je to pryč.
Josef: Já to znám jako rozprostření se blaženosti v těle. Ve fyzickém těle.
S.: A potom toto promývání energií a posílání nahoru vlastně - jak Josef říkal - má dopad až do buněk a potom tu spirálu genetické informace. Takže až takový to má dopad. Pokud chcete vidět zhmotnělou karmu, tak musíte vidět tuto spirálu. Protože tam je něco, o čem se může říci, toto je karma. Ne jako abstraktní pojem, ale tam je ta karma. Tam je ta prapříčina, zhmotnělá část karmy, kterou můžete vidět a která se bude touto prací měnit.
Josef: Ty energie lze vidět, když se na to člověk vycvičí. Ale jinak se to v životě projevuje tak: Znal jsem dřív závist, nenávist a všechny tyhle vlastnosti, ty byly ve mě a vystupovaly v různé době a neznám, už neznám. Jsem imunní, abych tak řekl. To je výsledek tohoto zpracování genetického základu.
S.: Ano. Nezaujímá stanovisko, nezaujímá vztah, nemá osobní citový vztah ke svému okolí. Není mu někdo víc nebo méně sympatický po stránce fyziognomie... Rozlišuje se to na úrovni, jestli ten člověk vyzařuje kvalitnější energie nebo ne.
Josef: Jo, teď si to řekl. Rozlišuje jenom, že ten člověk jinak vyzařuje. Ale nevyvolá to v něm bouři sympatie nebo nesympatie.
S.: Je to taková registrace a je to nezaujatý vztah ke svému okolí. Absolutně, jenom registrace. Nic víc.
Účastnice: Změnila jsem prostředí a stává se mi, že potkávám nové lidi, ale vidím v nich ty, z mého starého okolí. Třeba ten mi připomíná něčím mámu, ten zase nějakého kamaráda. Úplně jak bych je viděla v těch nových lidech.
Josef: Toho se musíš zbavit. To si neseš sebou. A vyvolává ti to jako přeludy. To nesmí být. To jsou rodové vazby. Ty se hlásí, používají k tomu různé pomůcky.
Účastnice: Jak se toho snažím zbavit, vystupuje to více...
Josef: V současné době je to tvoje hlavní práce. Osvobodit se od těchto vazeb. Ty jsi Slovenka, tam ty věci rodiny jsou strašně silné. Moc ... A na Slovensku jsou poměry docela slušné. Myslím ne politické, ale mystické. Oldo M. je na tom teď už dobře. Velmi dobře. Už se změnil, velice se změnil, ze základu. A potom – Štefan ..., velmi dobré. A potom Lami - Vietnamec. On si ani neuvědomuje, co dosáhnul, Lami. Ale on se může kdykoli vrátit k tomu správnému stavu ve své bytosti. Kdykoli, za jakýchkoli okolností. To je třetí vnor.
S.: Když budete mít pocit, že se začínáte rozčilovat, zkuste si navodit pocit spokojenosti. Ne pořád spokojená. Ale kdyby náhodou jste měla pocit, že se rozčílíte, tak si to uvědomte a zvládněte to a převeďte to až do úplného opaku. Nic jiného v tom není.
Josef: Ale jakmile se ty negace zesílí a stane se z toho boj, tak se to musí řešit přes nárty.
Josef: Tak je zde teď v prostoru velmi dobrý stav, stav uvolnění. Měl by to každý pociťovat v těle jako uvolnění, jako vzývání, jako štěstí nebo jako blaženost. A v tom setrvávat, jak to jde nejdéle. V tom stavu člověk může být člověk jen tak, může vzývat ...
Pokud se budete umět zakotvit v oblasti dolní čakry a kostrče, tak tam je pevná opora a odtamtud se může ta blaženost rozvíjet. Energie, která proudí zdola, až od těch nártů a nebo palců nohou zesiluje a musí se kumulovat nad hlavou. A udržovat ve vědomí tyto dva body. Nad hlavou a tam v oblasti kostrče a pudend. Být přítomen v celém těle - nejen tělo - i nohy a ruce. Bez napětí, jenom odevzdán nahoru. ... (gong)
Tak soustřeďování má vypadat tak. Není to nikdy násilí, jenom pozorností prostupovat tělo, celé tělo i distální části. Bez napětí. Tím nevznikají žádné překážky v těle. Člověk se naučí pozorovat a může potom zasahovat.
Jestliže probíhá to soustředění hladce, bez násilí, tak i odezvy v těle to má klidné, nic se neděje, nic s člověkem „nemává“. Protože tohle soustředění (silové), to vyvolává k životu z těla vlastnosti příliš rychle, ne ty pravé, právě ty špatné vlastnosti. Příliš rychle a tím je cesta moc bouřlivá. Člověk to často těžko udrží.
Člověk má být při soustředění velmi bdělý. Tu bdělost postupně převádí v těle ... a převádí jí na jinou úroveň, na energetickou úroveň. A jestliže je schopen dosáhnout toho, aby tělo jakoby usnulo, ale on zůstává stále bdělý, tak je pozorovatelem všeho dění a tam najde velmi mnoho poučení. O sobě! Dokázat převést bdělost na jinou úroveň! Potom člověk nachází v sobě energetické zdroje.
Kdo dokáže jako pozorovatel sestoupit do těla, tak přestane mít potíže s myšlenkami. Právě tímto druhem soustředění člověk jakoby své tělo uspal. Dochází k vysoké bdělosti, kterou vidí mnoho ze svého života, mnoho dění, mnoho rad najde, mnoho ukázek. Právě, že není vyrušován myšlenkami a musí zachovávat vědomí dokonale v těle. A k tomu slouží postupně převod té základny do oblasti kostrče, tam se z toho stane stav třetího vnoru, má dokonalou základnu.
Má-li toto shromáždění, naše setkání, přinést nějaký výsledek, pak to je právě to sjednocení se. V těch stavech, které tady mohou být produkovány. Předváděny. A v tomto stavu člověk nestárne, tam není úpadek. Ten je jenom v těle, ale v těchto stavech, které tady jsou ve funkci, není úpadek.
Pokud člověk pracuje jenom se srdcem (metta a sursum corda) - je to jako modlitba. A jestliže pracuje s energiemi pozvedáním z oblasti kostrče - je to jako dokonalá modlitba celého těla. Člověk se má modlit - když už to slovo používám - celým tělem. Hmotou svého těla. (…)
Josef: V každém případě doma nebývá toto ticho tak dokonalé, že ano?! Vždycky je nějaký rušivý element. Ale je dobré, aby tělesné buňky okusily tohoto ticha. Aby se k němu potom mohly hlásit. Ono ze začátku to třeba dlouho člověk nevydrží, to ticho...
Josef: V celém těle má být ticho a klid. Jediné napětí má existovat v poslední čakře, nad temenem hlavy. Tam má být napětí. Jinak všude klid.
B.S.: Objevují se teď ve mě kategorie pocitů, které vůbec neznám. Ani nevím, co je to za pocity. Ani je nemohu pojmenovat.
Josef: To jsou už takové ukázky svobody.
B.S.: Někdy je to jako svoboda, ale někdy to nepůsobí blaženě...
Josef: Pokud mluvíme o těch pocitech, tak v těle, když se setrvává v těle bez napětí, o čem jsem doposavad mluvil - tak z toho vysvítají blaženosti. To jsou ještě funkce v těle. Ale i ty nakonec skončí a je tam klid. Klid, který se na nic neváže.
B.S.: A ty krize...?
Josef: Vyvstanou vždy z nějaké reakce. Je to reakce na Prázdno.
Z.Č.: Ne všechny složky se chtějí osvobodit. Je to strach, který je ještě někde v buňkách.
S.: Jsou tři stupně. Ten první je ovládnout své tělo, to znamená z vnějšího povrchu. Být schopen ovládnout své city. Třetí stupeň je ovládnout své myšlenky. A za těmito třemi vrátky se skrývá to veliké blaho a veliké prázdno a to, o čem tady Josef také hovoří. To všechno skloubit dohromady. Takže ovládnout své city je práce stát se do určité míry inertní, jestliže na mě působí vztek, strach, radost. To vše se musí vymazat, abych se dostal k té bezpříčinné radosti. A nejhorší jsou ty myšlenky, protože to už musíte mít vybudovaného toho pozorovatele. A ten musí být tak silný, že jakmile se vám začnou odvíjet ty blbé, mechanické myšlenky, které necháváte rozběhnout, tak ten pozorovatel musí říci: Ne, ne, zastavit.
Josef: Ale k tomu jsem říkal ten návod: přesunout vědomí do oblasti, kde není žádný nástroj pro dělání myšlenek. A já upřednostňuji tu oblast kostrče. Tam rozhodně už myšlenky nejsou. Ale musí člověk umět se tam dokonale přesunout. Jaksi „usednout“. Tam začne klid myšlenek. Takový absolutní klid. To už se žádné netvoří, tam není mozek.
S.: Důležitý je ten výsledek.
Josef: Ale já to neříkám jako jedinou možnost. Každý má něco jiného, je stvořen nějak jinak. Jeden to odpoutání najde v lýtkách, ve stehnech, jiný v nártech nebo kdekoliv jinde. Ale vědomí se přesune pryč z obvyklého místa. Pryč z hlavy. A to je nácvik toho, že člověk, až bude umírat, se může vystěhovat. Může se vystěhovat z těla. Takto si to může postupně vyzkoušet. Naučit se to ještě zaživa. Potom to je jeho záchrana. Potom se může rozhodnout, co dál.
,
S.: A ty ten stav poznáš? A vidíš to svoje tělo... ?
Josef: No, moc daleko ne.
B.S.: Je to individuální ta vzdálenost nejvyššího čakranu nad hlavou?
Josef: Je to zase individuální, je to individuální. Nejvyšší čakra... , ale může mít člověk odtamtud přehled. Dobrý přehled. Přehled sám o sobě. ... Člověk má být zároveň v obou místech (nad hlavou a spodku trupu).
B.S.: Říkal jsi, že dole má být klid a nahoře to má vibrovat.
Josef: Ano, tam má být napětí. ... A je tady jeden, který má nějaké zkušenosti a ani se neozve, K. . Má zkušenosti, měl by je dát k lepšímu. Jestliže jsi dosáhnul singularitu vědomí (jak říkáš), tak ti to musí být jasné.
K.: Něco je mi jasné, něco ne. ... Nemám prostě dostatečný počet opakování, abych mohl udělat exaktní závěry.
Josef: Jo tak. A nemáš to opakování, protože se ti nechce, anebo nemůžeš?
K.: Nemůžu.
Josef: Mě to trvalo dlouho, nežli jsem se naučil opakování. Moc dlouho. Teď už většinu času vlastně pobývám nad hlavou. Zároveň v těle, ale nad hlavou. V modrém světě.
S.: Naše tělo není jenom to, co vidíme.
Josef: Já musím obdivovat tady Z., protože setrvává se mnou, se starým dědkem, který je celkem moc nezajímavý, protože se jen pořád snaží být někde v sobě. To je velký výkon pro takovou mladou bytost.
Josef: Zatím nevím o žádných dalších směrech, které by pracovaly také s tělem. Nejen s mentálem, ale také s tělem. Čili to pochopení karmy, co to je karma, zdaleka jaksi není. Ani já nevím u jakých autorů. Že tělo je dozrálá karma a tam, že se dá změnit osud.
Agitaci dělají knihy. Od toho tady také jsou, proto také Květoslavovi tak velmi šlo o to, aby knihy vyšly. Já nepropaguji sám. K čemu by to bylo, jenom bych si dělal ostudu. Tak ten, kdo zavadí o knihy a pochopí nebo zdálky něco uslyší, tak přijde.
S.: Tak je zralý.
Josef: A těch zralých není tolik. Tak já vám přeji, ať se vám všem dobře daří. V dalším průběhu života se setkáme, když to dobře půjde, zase za rok. Budou setkání individuální, samozřejmě ... Promluvili jsme si dneska o dvou cestách: Mentální a fyzická. Oboje jsou důležité, jedna na druhou navazuje. Začínat se dá hlavně tou mentální a přejít potom na cestu fyzickou. Ale teprve ta fyzická cesta vede k realizaci (vykoupení?) srdce - zničení veškeré karmy. Obě cesty jsou šťastné, pokud se do toho nenamíchá osobnost a touha po prožívání.
Ta diskuze o drogách (nezapsána - pozn. zapisovatele) ta nám trošku porušila ten základní stav, který tady byl. Myslím, že se rychle nahradí. Že bude to hlavní, které si budeme připomínat.
A na této cestě nebo na těchto cestách, člověk projde mnohými zázraky. Ale on neví, že to jsou zázraky. Pro něho je to samozřejmý život. Taková je moje zkušenost. ...
Porušený stav se opět vrátil. Tak se můžeme rozejít s klidným svědomím. Tak se s vámi loučím.
Zapsal: J.H., říjen 2004
Pro web připravil: Z.J.