Buddhové a buddhismus v Česku

Na internetu je možno najít na téma Květoslav Minařík vícero odkazů a někdy i dotazů. Převládá mínění, že to byl v lepším případě jogín a mystik a autor četných spisů o duchovnu, což je v zásadě pravda. Lze však vypátrat i názory, že byl buddhista a učenec a dokonce jsem v jednom časopise přečetl, že si říkal Milaräpa… K tomu ovšem nelze mlčet.

Na téma života Mistra Květoslava je nejlépe přečíst si jeho autobiografii Kečara a s dílem se seznámit prostřednictvím knih a na stránkách jeho školy www.mahayana.cz/czech/default.html.

Květoslav Minařík se po osmnácti měsících nekompromisní snahy o zdolání vrcholu duchovního úsilí stal v roce 1926 buddhou par excellance a také avatárem Višnuovým neboť právě toto vysoké trenscendentní božstvo při druhém sebezasvěcení v roce 1946 realizoval (viz. hinduistická trojice Šiva, Višnu, Brahma). Touto jeho realizací v duchovních oblastech skončil věk Ryb, který byl zároveň věkem Brahmovým (jak praví Mistr „plným násilí a krve“) a začal věk Vodnáře, který bude věkem Višnuovým.

Mistr Květoslav Minařík je také nirmánakájou (živým buddhou dlícím v třetím těle Buddhově, viz. též trikája jako dharmakája, sambóghakája a nirmánakája) a coby božský avátar je nyní egregorem (duchovním inspirátorem) prostoru. Jeho působením se uplatní Nový věk jako mnohem klidnější, harmoničtější a také delší, než-li předchozí (mayské období devíti pekel přechází nyní do období třinácti nebí).

Mistr praví, že duchovní život v nové době bude těžší a buddha Josef k tomu na vysvětlenou dodává: "protože bude snadný" (tedy bez nynějších velkých tlaků). Jak sám Mistr ale o střídání cyklů praví, "po věku Višnuově nastane věk Šivův a ten teprve bude velebný" (neboť Šiva je ničitelem utrpení, které pramení z nevědomosti).

Květoslav Minařík je tedy novým Spasitelem lidského rodu, tím  který, stejně jako Buddha Gautama, znovu roztočil kolo svaté dharmy (jelikož buddhové se na světě vyskytují od nepaměti chráníc lidstvo před úpadkem obnovováním duchovních kvalit).

Jaké však máme pro tato tvrzení důkazy? Vzpomeňme si na jiné případy nirmánakájů v minulosti: Někdejší princ Siddhártha po svém „probuzení“ svým stoupencům jednoduše oznámil, že se stal buddhou, stejně tak později Ježíš Nazaretský po dosažení konstatoval, že je Boží syn ("jeho stav Christos ovšem představuje duchovní  mládí, stav buddhy pak stáří", praví Mistr).

V obou případech tito zakládají obec svých následovníků bez jakékoliv touhy po osobním prospěchu (spíše ke své újmě), natož aby, jak vidíme dnes u různých pseudoguruů, vysávali své věrné z majetku, ne-li něco horšího a kochali se svou slávou a obdivem zástupů. Místo sebechvály skvěli se nadpozemskou moudrostí, ve které na světě nenašli sobě rovného (zde srovnej s vrcholnými politiky, kteří zase nenajdou sobě rovných v řečnění a zaujímání neprůstřelných póz).

Jinak co do poznávacích znamení (např. Ježíši jeho zázraky ke všeobecnému uznání nijak nepomohly) praví Mistr, že „na čele to napsáno neměli“ (byli to prostě lidé z masa a kostí) a ani on sám nebyl vyjímkou. V jeho případě je až úsměvné, že první kdo poznal jeho stav, nebyli jeho žáci, ale žena znalá klasického buddhismu, která přepisovala jeho spisy. Byla to paní Pavlová, jenž si všimnula indicií, které při výkladu a formulování své Nauky zanechal a zpříma se jej zeptala, je-li buddhou. Mistr přisvědčil a požádal jí, aby se o tom pomlčela… A to v rámci našeho národa trvá dodnes.

Proto se sangha (obec) považuje za třetí klenot (vedle buddhy a jeho dharmy) neboť vydává svědectví o Bhagavánovi (Nejsvětější osobnost božství, za něž je třeba takováto mimořádná vtělení považovat) a uskutečňováním Jeho učení tuto nauku k všeobecnému dobru rozšiřuje (neboť základem je vždy úsilí mravní, které jako jediné vytváří a umožňuje snesitelný život na Zemi).

Přes tyto živé následovníky, skrze jejich osvícený rozum, cit a úsilí, tak máme do dnešních dob na 2 miliardy(!) vyznavačů křesťanství (což by v čase pronásledování apoštolů a prvních křesťanů připadalo zhola nemožné) a ještě starší buddhismus vyznává či praktikuje asi půl miliardy stoupenců.

Květoslav Minařík znovuobjevil  zavátou stezku buddhů  a dokázal k nejvyšším metám vést nejnadanější ze svých žáků. Tím je v buddhismu myšleno, že dosáhli osvobození vyvázáním se ze sansára coby oblasti působící karmy a podmíněných skutečností. Proto zde neuvádím nižší realizace, kterých dosáhli jiní jeho stoupenci, byť by to byla realizace brahmická (sféra Boha Stvořitele). Těmi nejznámějšími osobozenými podle dosažených výsledků byli:

- p. Jeřábek, při smrti realizoval sféru sambóghakája

 - doc. Antonín Bajer (v dřívějším vtělení svatý Metoděj), uskutečnil stav zabitého Beránka (vyhlazení jáství úplným prostoupením božským Duchem), po smrti svou energii odevzdal Nauce

- JUDr. Miloslav Kovář, při smrti realizoval nebe buddhistům známé jako Ogmin (Bez návratu), nejvyšší to sféru rúpa-dhátu (transcendentních světů ve tvaru)

- Jiří Viktora, realizoval stav Tao, po smrti se zcela obětoval pro Nauku

- Josef Studený, v roce 1988 dosáhl buddhovství a stal se tak Květoslavovým nástupcem a guruem jeho mystické školy. Ke konci života pak realizoval stav nirmánakája a stejně jako Mistr je tedy živým buddhou. Jinak může být považován za vtělení Démantového a neotřesitelného ádibuddhy Vadžradhary a jako takový by měl být rovněž uctíván jako Bhagaván.

Společně s Mistrem náleží do Skvostné Bělostné Dynastie guruů, označované též jako Kagjüpa (nikoliv Karma Kagjü), odvozující svůj původ od prvotního buddhy Vadžradhary. Podmínkou příslušnosti k této linii je schopnost dosažení samozasvěcení (guru pouze ukáže cestu a vytváří podmínky k realizaci).

Prvním v této řadě je indický Tilopa, jemuž Nauku zjevily dákyně (nebeské víly) a jeho žák Naropa (podobně jako Siddhártha byl z královského rodu), dále pak jeho tibetský žák  Marpa a jeho žák Milaräpa, a po osmi staletích duchovním přenosem Nauky z Tibetu do Čech Květoslav Minařík, jakožto tulku (vtělení) Marpův a jeho žák Josef Studený.